… a cest bez lidí.

Bylo krásně a byla jsem sama. Mládě odjelo se starším a s otcem na týden na Lipno, neb má prázdniny. Kamarádka, bývalá kolegyně, s níž obvykle chodím na výlety, odjela do Alp, neb jako třídní učitelka mého mladšího syna má též prázdniny.

Na fotoservrech se už několik dní objevují fotky sněženek, tak není nic snazšího, než se ověsit foťákama, nastartovat auto a vyrazit. Někam dál od domu.

Pamatuju si na začátky takového chození o samotě. Napůl z kapricu. Najust. Tak trochu póza.
Jenže ono to člověka dostane.
Ono to totiž vůbec není nepříjemné.
Chodit sám.

Už to, jak mi bylo, když jsem sama zaparkovala auto na lesním parkovišti, uvážlivě naskládala patřičné věci (objektivy a další příslušenství) na patřičná místa v ruksaku, rozvážně zvolila správné rozložení vrstev oblečení na sobě, rozhlédla se, kam že to razím po té zelené… – a vyrazila o cestu vedle než zelená. Začla jsem ji naštěstí postrádat po pár desítkách metrů.

Jasně, hned první krok vedle, tak to se budu zas vracet ze zcela opačného směru, než jsem si naplánovala.

Chodit sám je jiné než s někým.
Je to – lepší? Nevím. Klidnější. Uvolněnější. Víc jen moje. Nemusím dávat pozor, co ten druhý, můžu dávat pozor jen sama na sebe.
Víc slyším. Ptáky, vodu, kroky, les.
Víc můžu nechat běžet myšlenky. V rytmu mých kroků, moje kroky v rytmu mých myšlenek. V rytmu dechu. V rytmu střídání tepla a chladu tak, jak se střídá slunce a stín mezi stromy podél cesty…
Víc se vnímám.

Třeba že jsem přes zimu pěkně zlenivěla a zchátrala – už po cca pěti kilometrech začínám cítit svaly na nohou. I zadku.
Dělám něco pro hezkej zadek.
Taky jsem nestihla vytáhnout foťák na muflony, co na mě čučeli za mlázím. Protože s kinofilmem a širokoúhlým objektivem na krku se zvěř fotí blbě. Když zvěř definitivně prchla, bílá zrcátka na hezkých zadcích, namontovala jsem tedy teleobjektiv na druhý fotoaparát a až do konce výletu nesla na krku dvojí zbroj. Úplně zbytečně, protože už žádní mufloni nebyli.

Jen lidi.

Čím blíž vrcholu, tím častějc se objevovali lidi.
A na druhé straně pod vrcholem ještě víc.

Evropskou unii odstřelit i s jejími dotacemi na úpravu turistických cest. Místo mechu a hlíny lesy sem a tam brázdí síť takzvaných zpevněných cest.
Bolí z nich nohy daleko víc než z toho mechu a hlíny.
A jsou plné lidí, co by do mechu a hlíny nevlezli.

Došla jsem jedny, manžele, postarší. Dva černí psi s nimi, fenky, pobíhaly sem a tam, takové něco voříškoidně labradorovité, ale na přivolání i povely k noze, sedni, volno poslouchaly jako hodinky.

Vzpomněla jsem si na jednoho voříška. Co taky poslouchal na povely jako hodinky.
A vzpomněla jsem si, koho mi připomínal ten voříšek, jehož portrét jsem gravírovala v týdnu na psí pomníček – „Prosím o zhotovení portrétu pejska, velmi jsem ho miloval, pod to jméno a data (…), pejsek byl malej, kolik asi bude cena?“
Pejsek byl malej. Myslím, že se mi povedl.
Byl podobný tomu, kterého jsem jako malá holka jedny prázdniny chodila u babičky opečovávat k jedné její sousedce, velmi, velmi staré a ne moc chytré paní.
Toho pejska jí dali vnuci, aby nebyla tak sama.
Neměla ráda psy.
Uvázala štěně na dvorku u boudy a jen mu nosila krmení a vodu. Nechtěla se ho ani dotknout.
Darmožrouta.

Chodila jsem za ním. Ty jedny prázdniny. Říkala ta paní, že je zlej, že kouše.
Napřed se mě bál, pak už ne. Pak jsem si ho vyprosila vzít na procházku. Pak jsme chodili na procházky pravidelně, pak už i bez provázku. Cvičili, česali, hladili… Cítila jsem se poprvní v životě velmi důležitá, poprvní v životě se starající o psa, tak chytrého a učenlivého. Mně poslušného. Poprvní v životě důležitá a milovaná.

Pejsek byl šťastný. Těšil se na mě, strašně moc se těšil. Dělal všechno, co mi na očích viděl, k noze, sedni, lehni, volno…
Chtěla jsem koncem prázdnin přemluvit naše, abychom si pejska vzali. Nešlo to. Do paneláku. Tak babičku, mou babičku, aby si ho vzala. Neměla ráda psy. Darmožrouty. Tak tamtu paní, aby aspoň štěně občas pustila ze řetězu, že jí neuteče, nekousne ji, že je hodnej… – „Já už s ním nic dělat nebudu, dám ho pryč, už je to domluveno. Co já s ním.“ řekla mi. 
Když jsem přijela v září, pejsek už nebyl. Nechala ho zastřelit.

Roky jsem se snažila tu vzpomínku na zatlačit, zazdít, zadusit co nejhlouběji v paměti. Zapomenout. Na bezmoc vůči nespravedlnosti. Vůči lidské hlouposti, bezcitu, pýše. Všech.

A dneska na té cestě, když jsem viděla staré manžele jdoucí ruku v ruce a kolem nich dva vzorně vycvičené voříšky, i když ani jeden z nich ne zrovna úplně malej, ale oba nádherně šťastní, vlastně všichni čtyři… tak mi to došlo.

Ta vzpomínka nutná k potlačení tak hrozně bolela, protože v ní byla vina. Moje vina.

Já to byla, kdo mu dal naději. Ukázal nebe.
A pak ho nechal být.
Možná kdyby ten tvoreček nikdy nebyl tohle poznal, zůstal by jen u té boudy na tom řetěze až do konce, byl by pro něj ten konec jen vysvobození. Úleva.
Ne zrada.

Má člověk právo ukázat nevidoucímu, jak krásný je svět ve slunci, když mu pak nemůže dát oči?

Nakonec jsem na té cestě zabloudila. S pejskem v sobě. Odbočila jsem z ní moc brzy a pak se zamotala v lese.
K autu jsem přišla z druhé strany, než jsem plánovala. Ušla asi o pět kilometrů víc.
A sněženku nenašla ani jednu.

Jen pejska.
Byl malej.
A nikdo ho nemiloval.