Ten  princip asi známe všichni. Zaseknutosti se na něčem, co se úporně snažíme potlačit, zrušit změnit, ale přestože my sami si myslíme, jak už jsme nad tím čímsi nežádoucím v nás skoro skoro zvítězili, všichni okolo to pořád vidí, naopak to vidí ještě víc, protože to, co jsem my sami na sobě odstranili, byly jen povrchové znaky, na něž jsme se upnuli jako na znaky nás pro/zrazující, ale kaz sám se při všech těch očistných snahách jen zažíral hloub a hloub…

Připomíná mi to, když je nějaká chybka v kameni, kterou dostanu od šéfa příkazem vyretušovat. Nebo když seknu vedle, udělám nějakej kiks a s děsem opoceným čelem nasadím všechny svopje znalosti i umy, abych tu chybu zakryla.
Odstranit ji tak, aby vůbec nebyla, nejde. To by se musel celý kámen přebrousit, celý povrchu dělat znova – nový nápis.
Jde ji jen zkusit potlumit, tak, aby nebyla vidět na vzdálenost od noh hrobu. S doufáním, že když budou pozůstalí upravovat kytky přímo pod nápisovkou a chybku vidět budou, tak mi ji odpustí.

Takže člověk něco na problémovém místě odškrábne, něco nečím zalepí, namíchá nějakej sajrajt z barev a ředidla, tím to zamázne, pak seškrábne žiletkou a přeleští pemzou tvrdší i měkčí…

Jenže jak se s tím piplá a čumí na to ze dvaceti centimetrů, tak to furt vidí.

A vidí to čím dál víc, čím víc to něčím zapiplává, protože pak zjistí, že sice třeba ten malej kousíček, co byl jinej na začátku, se skoro úplně sjednotil s jeho okolím, ale pro změnu ztratilo lesk či se odrbalo to daleko širší okolí…
Až se časem naučí si říkat „Dokonalý to není, ale stačilo.“ 

Protože ví, že vždycky všechny snahy o další vylepšení se v určitém bodě zlomí do zkurvení.
(Omlouvám se, jiný odpovídající výraz v odpovídajících výrobních kruzích pro to není.)
A ty původní chybky jsou pro běžný pohled oka naprostou většinou daleko akceptovatelnější, než ty přikurvené.

Jsme kameny. Na ploše leštěné, na rozdíl od neleštěných zvířat. Ale pořád přírodní materiál. Máme kazy.

Můžem se snažit o retuše až do úplné ztráty lesku či původní barvy v celé ploše.

Nebo můžem hodit ručník do ringu a doufat, že po úplném stržení celé plochy nás jednou někdo vyleští znova dokonaleji.

Nebo můžem naznat, že pohled od noh hrobu stačí, a komu ne a metrový pomník přeměřuje mikrometrem, tomu by nestačilo stejně nic.
(Ergo, pohled od kraje hřbitova je vůbec nejhezčí.)