Napsala jsem, že nenapíšu.
Nenapíšu.
Napíšu o tom, jak jsem chtěla být krásná a ještě krásnější a jak jsem si po tisící a první ověřila už tisíckrát ověřený fakt, že když se rozhodnu ještě o krůček vylepšit věci, co se mi docela povedly a k dokonalosti jim chybí jen krůček, tak je akorát naprosto zku…

Třeba že svoje rok pěstěné bílé prameny trochu roztáhnu i víc dozadu po hlavě a barevně sjednotím ty nově odbarvené z černé s těmi už rok rostoucími bíle.

Paní prodavačka v drogerii zpochybnila v návodu z netu k práškovému odbarvovači pouze šestiprocentní peroxid. No problemo, mám doma ze starých barev i dvanáctiprocentní.
Problemo je, když si na hlavu naplácáte dryják z dvanáctiprocentního peroxidu a sednete si k počítači.
Dvě a půl hodiny je fakt moc.

Dvě a půl minuty po odmotání alobalu byly ty vlnící se jinobarevný prameny strašně pěkný.
Než upadly.
Okolí mě ubezpečuje, že to vypadá dobře a že to není tak strašný.
Není tak strašný být podškubnutým kuřetem.
Mladší synek mi chlácholivě nabídl, že když jsou ty vánoce, můžu si nechat dát pod stromeček (myslela jsem, že řekne paruku) koště, abych mohla stylově lítat.

Jsou to jen vlasy. Už se tomu jen směju.

Směju, protože…

Přijela jsem k mamince a skoro všechno cestou nakoupila, jen tu barborku jsem po cestě zapomněla uříznout. Bylo mi odpuštěno. 
„To nevadí, Hynek mi taky ještě nedal tu kapsičku, co se do ní skládá ta černá prima kabela, už jsem mu psala, a ani neodpověděl.“
„Vždyť ji na nic nepotřebuješ.“
„Co říkáš?“
„Že ji zas tak moc přece nepotřebuješ!“
„Potřebuju, prima se to do ní skládalo. Kolik let jsem ji měla. To Cola cao jsi nekoupila?“
„Neměli ani v Tescu, ani v Lídlu, ani v Penny.“
„Co říkáš? Já ti nerozumím. Ty tak strašně huhláš.“
„Že neměli cestou ani v Tescu, ani v Lídlu…!“
„Nekřič. Křičet nemusíš, stačí, když budeš mluvit srozumitelně. Kdybys jela do Kauflandu, tak tam jsou rohlíky za sedmdesát halířů a určitě by tam měli i Colacao.“
„Když pojedu do Kauflandu, tak mě ty rohlíky vyjdou na deset korun. Skočím ti tady u vás dolů do Billy.“
„Když se ti chce… Je tam draho. A s tím příspěvkem na bydlení jsi taky neměla pravdu, žádnou smlouvu o bytě mít nemusím, jen jsem napsala, že nejsem členem družstva a ta charita už mi to vyřídí.“
„Nevyřídí, mami, oni jen odnesou tu tvou žádost na sociálku, ale pak budeš muset doložit náklady na byt a svůj vztah k bytu, buď vlastnictví, nebo…“
„Nic nemusím. A nehádej se.“
„Já se nehádám, jen ti říkám…“
„Hádáš se. Pořád si meleš svou.“
„…jak to je, že já taky musím k žádosti…“
„Ta tvoje žádost je jiná, já mám úplně novou a tam už se nic takovýho nemusí. A nekřič na mě. Poslouchají to všichni sousedi okolo.“
„Mami, formulář může bejt novej, ale ten zákon je pořád stejnej…“
„Říkám ti nekřič, už jsem ti tisíckrát říkala, že mně to řvaní dělá zle na srdce.“

Už vás taky někdy bolely hrany dlaní po bušení oběma rukama mlčky do stolu? Ale krásně se přitom ulevuje, s každým všísilovým bouchnutím spadne kus skály.

V Bille jsem si vzala vozík na pětikorunu, protože svůj umělohmotný žlutý žetonek jsem nenašla. Po posledním nákupu cestou za maminkou, v Lídlu. Vím, že jsem si tam dolívala směs do ostřikovačů, ale kam jsem dala ten žetonek…

V Bille spousta akčních slev a měli i Colacao.

U Rossmana jsem si koupila brýle na čtení a nový štěteček na barvení vlasů.
Ještě musím dobarvit ty neopadané černé části. A pečlivějc číst návody.

Cestou domů s nákupem jsem dumala, jak dlouho vydrží bolet hrany dlaní a kam jsem mohla dát svůj žlutý žetonek. Protože vím stopro, že v košíku u Lídla nezůstal, šla jsem k autu a měla ho v ruce. Pak tam byl ten pán na parkovišti, co říkal, že jsem ho s dolíváním do ostřikovačů inspirovala… Můj starý, omšelý, žlutý žetonek, který vždycky tak zasvítil v kapsičce kabelky…

Tak nějak smutno mi najednou bylo.

Zimní oblečení má spoustu kapes.
Ta úleva, radostná úleva, co se ve mně rozlila, když jsem žetonek konečně nahmátla! Setkání se starým přítelem, kterého jsem už téměř oplakala…

Lpím na věcech, co se stávají součástí mého života.

Jistota není vysoký plat nebo luxus v bytě. Jistota jsou drobnosti, které omšely pod našimi dotyky.

Vím, tohle jsem taky v týdnu před víkendem říkala. V práci po pracovní době u kafe. Nevztahovi, když líčil montáž kuchyňské desky kdesi u kohosi, kdo je velmi dobře hmotně zaopatřený a jezdí v luxusním autě, ale domácnost mají s manželkou zařízenou „normálně“.
„Nechtěla bych luxusní zařízení v bytě,“ řekla jsem, „byt je buď luxusní, nebo útulnej. Obojí najednou ne. A domov už vůbec není to, že je něco luxusní, ale že jsou tam na zdi otisky prstů tvýho dítěte, který třicet let obcházíš při malování, aby sis je nezatřel…“

Nevztah pak řekl, že se musí podívat, co mu dělá mašina, a odešel.
Já tam ještě seděla a přemýšlela nad absencí otisků dětských prstů ve svém současném bytě.

Ale nebolelo mě to. Vím, že budou další otisky. Nebolelo mě to, protože…

Nákup jsem vyložila. („Ta Billa je náhodou docela fajn a vedle máš skvělou drogerii.“ – „Cože?“ – „Že je ta Billa docela fajn!“ – „Prosímtě ještě jednou, já tě neslyším.“ – „ŽE JE TA BILLA DOCELA FAJN!!“
– „Joo? No vidíš. A nekřič.“
 Pak jsem odešla k sobě do pokojíčku a pět minut hrabala v batohu, který mi slouží místo dámské kabely, tahám v něm všecko od neceséru s manikúrou, šitíčkem a pojistnými tampony až po foťák a koncovku k vysavači, podle které hodlám oměřit ve sběrným dvoře náhradní trubku místo té prasklé.
Až jsem to našla.

„Hele, mami, nebyla ta kapsička u Hynka v autě takováhle?“
„No to je ona, to je přesně ona, kdes ji našla?!“
„Ta je moje, ale klidně si ji nech. Já pro změnu ztratila tu tašku, tak už kapsičku nepotřebuju.“
„Tak děkuju, to je prima, to je prima…“

Nebyla to pravda. Tašku mám. Ale já bych náhradní žetonek za ten žlutej taky chtěla zase žlutej.

Napsala jsem, že nenapíšu.
Už jsem toho tu dneska napsala dost na to, aby ten, kdo nemá výdrž ve čtení, dávno odpadl. Třeba Nevztah, kdyby náhodou o těchhle stránkách věděl. Protože on čte nerad. Radši si delší texty dycky nechával ode mě převykládat, o čem to bylo.

Taky to bylo na kafi při práci po pracovní době. Ale o dva dny dřív.
„A stromeček jsi s Fandou koupila?“
„Ne, dostanu od Drťáka zadarmo.“
„Taky jsem dostal zadarmo.“
„Od koho?“
„To je jedno.“

Jedno to je, ale není jedno, jak se to řekne. Není.

„Nemohl bys říct třeba, že ho neznám, místo že je to jedno? Jo jasně, nejsem už vyvolená vědět, od koho jsi dostal stromeček, chápu. Ale nevím, jestli to můžeš pochopit ty… Kdyžs byl ženatej a neměl koho jinýho na vykecání se, věděla jsem o tobě každej prd a škyt, a teď, když se máš dobře a nepotřebuješ nic…  Já ti to přeju, moc ti to přeju, jsem ráda, že jsi konečně v pohodě, spokojenej, ale víš co, mně je jedno, že s tebou nespím a je mi jedno, že spíš s jiným ženskýma, ale není mi jedno, že jsem přišla o kamaráda.“
 „Nebul…“
„Nebulím.“ Skoro. „A ty se mi nesměj. Proč se mi musíš vždycky smát?“
„Nesměju se.“
„Víš, všude píšou, že blíženci jsou přelítaví, ale já nejsem, nemám to tak jako ty nebo tvoje bývalá, že se otřepete a už koukáte jinam, když ses tehdy ptal, jestli mám už novýho přítele, a já ti řekla, že najít přítele není věc na měsíce, ale na roky, věděla jsem, o čem mluvím, nemám moc lidí kolem sebe, ale ti, co tam jsou, tam jsou nafurt, víš…“
Ticho. Jen koukal.
„A neříkej, že se nesměješ.“ Už jsem to taky tak nehrnula. Jen tak vzdychla. „Vím, že jsem k smíchu.“ Udělat ze sebe patetickýho blbce umím během pár vteřin.

„Nesměju se. Jen se tak… usmívám…“

I patetický blbec už dávno ví, že čekat obdobně patetickou odpověď od muže je nesmysl a tlačit na její získání tak akorát vražda čehokoli, co se tam případně chvěje silou pavučiny.

Šel se podívat na mašinu. Co dělá.

Nesmál se. Usmíval se.

A vydrželo mu to celý týden. I laskavost a hebká vlídnost v hlase, jakou jsem už neslyšela víc než rok.
Nevsázím pětník, že  vydrží další rok. Ani měsíc možná ne.
Ale na blížícím se firemním večírku by asi bylo rozumnější vůbec nepít.
Aby se to zas nezkazilo.

A já nepřišla o ten nadhled nad všemi kolizemi, co potom přišly odjinud.