Obkladač číslo dvě byl úplně jiný než číslo jedna, co selhalo.

Číslo dvě komunikuje po telefonu hlasem, nikoli jen skrze sms.
Číslo dvě je hubený a drobný, živý a chápavý – okamžitě pochopil, že chci dlaždice řezat na střed, a ne na proužek u jedné strany, že nechci těsně nad pracovní deskou moc úzký proužek ke spáře, že se bojím toho, jak jsou obklady tmavé, a že… a že…
Číslo dvě byl ochoten se mnou probrat kdeco všecko, i stran dlažby, kterou nedělal, spár v ní, výroby prahů, estetiky celkového prostoru v kuchyni…

Číslo dvě žilo.

Včera obložil, dneska zaspároval, protože zeď je tak ukrutně křivá, že na tolik lepidla, co bylo místy potřeba, se spárovačka hned dávat nedala. Trošku mu taky některá spára vyšla silnější, ale neruší to. Vyhrál si s tím evidentně. Vypadá to pěkně.

A ze mě, v podstatě po prvním osobním rozhovoru s ním, najednou spadla ta ukrutná několikatýdenní tíže.

Tohle byl řemeslník tak, jak si ho představuju.

Vědoucí, zkušený, detailistický podobně jako já, neblbý.

Jeho prohlášení (podobné tomu od staršího syna), že ty tmavý obklady by teda asi vedle lednice nedával, ale za sporákem a dřezem by se jich nebál, jsem prostě a jednoduše uvěřila.

A dneska už se jich taky nebojím. Bude to vypadat dobře.

Už druhý den zase jím a nebolí mě žaludek. Nechce se mi blejt.

Ale v neděli, když jsme byli na takovým menším výletě s koupáním, mi už začal tak hrozně drnčet vejfuk, že už nezbylo než i návštěvu v opravně prohlásit za akutní.

Jenže ob tři vesnice opravář, co k němu dáváme firemní auta a i já svoje, mě vyšplouch, navíc z více stran byl posouzen jako poslední dobou nespolehlivý. Takže jet k němu zas s tím, že na mě po práci i přes slib počkání nepočká a já projezdím další kilometry tam a zpátky zbytečně, už se mi riskovat nechtělo.

Tak jsem navštívila nedávno otevřenou autodílnu v ulici níže pod naší firmou.

Když ze schůdků kdesi pod stropem (či nad stropem, záleží, jedná-li se o strop dílny či auta) sestoupil majitel a hlavní a jediný mechanik v jedné osobě, málem jsem upadla.

Prostě krásnej chlap.

Navíc nedávno rozvedenej. Utekla mu s jiným.
Navíc se na mě koukal jakože na ženskou, co stojí za kouknutí. I za řeč.

Spravil mi auto v předstihu, abych ho měla na dovolenou óká, navíc mi zkontroloval olej, upozornil na nastalou již nutnost výměny, navrhl řešení problémů se shnilou nádrží…

Má jedinou velkou vadu. Je asi tak o patnáct let mladší.

Nevadí, aspoň to auto k němu vozit budu. Po nadšení z obkladače mě nadšení z automechanika posunulo o další level výš a do žil dodalo takovou transfúzi, že bych se mohla jít hned rozdávat i několika upírům.

Já nevím, proč jsem se ještě před pár dny tak nervovala? Kvůli pitomé kuchyni. Kvůli nějakýmu rozmazlenýmu sobeckýmu nevztahovi, zbabělýmu i na neoficiální vztahy. Když svět je plný báječných mužů.

Jen je člověk nesmí hledat za litr rumu, jasný.

A večer jsem s úlevou a potěchou plovala napříč rybníka, jako obvykle, užívala si příjemné večerní vody a uvolňující pravidelnosti tak akorát energických temp proti oslňujícím odrazům zapadajícího slunce, a jako obvykle mě uprostřed při vzájemném míjení se jacísi protiplavci pozdravili.
Docela samozřejmě. Ač jsem je tam předtím zatím nikdy neviděla.

Usmívala jsem se až ke druhému břehu a potom i celou plavbu zpátky.

TOHLE jsou tradice.

Že třeba na tomhle rybníku jsem poprvní v životě zaznamenala, že se lidi plavající sem a tam napříč něj navzájem zdraví. Jako dřív v horách na túře.

Jsem ráda, že mi bylo dopřáno plovat zrovna v tomhle rybníce.

Svět je plný krásných míjení se.