Když ono je těžký Toníka před tou poněkud ostudou uchránit, když se u mě stavujou i jiní kolegové z práce, na kafe nebo na pomoc s něčím, a ti vědí, co a jak se u mě doma dělá či dělalo, kdo to dělal…
Ale taky neberou nějak tragicky, žádnej tyjátr, prostě se to opraví a šmytec.

6.
Jo, přesně, a Tond aje bouřlivák horkokrevný. :-) Myslel to dobře. Byli jsme domluvení na hodinovce, tak nechtěl, abych platila zbytečně, a jel jak dráha, aby to měl co nejrychlejc.
Jenže když je podlaha nerovná a dává se větší vrstva lepidla, tak to má tendence při schnutí sjíždět. Většinou právě jen jeden roh nebo jedna strana. Což se musí hlídat a opravovat, vrátit se k tomu a zvednout a podmáznout znova atd.
Tonda mi ukazoval podlahu pod dvoumetrovou latí těsně po pokládce v tom místě. Byla krásně rovná.
Ujíždět začala, až byl na konci místnosti.
Ale furt to vypadaloí v normě.
Zavřeli jsem místnost, aby tam nikdo nelez, ani kočka.
Když jsmem se koukla druhej den, až se tam smělo, tak to byl děs.

Jenže i já všecka ta moudra, co tu teď cituju, posbírala až pozdějc, když jsem se pídila, proč a jak a co s tím.
Nejlíp se člověk fakt učí chybama.

Na druhou stranu – obkládat za linkou si budu sama. Tak aspoň už něco vím. V rámci studia křživé dlažby na podlaze jsem nastudovala i problematiku průběžných spár u obkladů. :-))

A ad 4 vlastně taky. :-)

No, ověřený fachman byl určitě za jiné peníze než kolega Tonda z práce, do kterého mě uvrtali jiní kolegové na základě Tondova výučního listu a vyprávění, co všechno doma v bytě a u příbuzných po chalupách už obložil. :-)
Akorát že pak je člověk v šoku, když tě Tonda po opatrném sdělení, ež s eti dlažba moc nelíbí, ujistí, že je pořád lepší než to, co si dělal doma pro sebe. :-)
No jo, no. Dyk já taky kdysi pokládala. Akorát že malý dlaždičky a tehdy mi na tom nějak tolik nefrčelo, mám pocit, že čím jsem starší, tím jsme tou dokonalostí posedlejší…A nebo jak se kdysi na chalupě toho dělalo hopdně najednou, tak se v tom člověk tolik nehnípal? Nebo jsme tolik nedala na to, co kdo na to říká, prostě s emi to líbilo a šlus?
Nebvím, ale taky by mě zajímalo, jak to tehd yvlastně bylo. Už si to pamatuju jen velmi mlhavě, to, že sjem tehjdy měla čerstvě prvního synka, bylo pro mě mnohem důležitější…
Nicméně, je i možné, že radost z vlastní práce prostě přetloukla ten hnidopíchací detailismus.
Ale ta dlažba je tam dodnes a je v podstatě vzorně rovná. I na podlaze původně ještě křivější než tady v kuchyni.

Nebudu se v tom hnípat. Asi mě to neba. :-)
Prostě až si budu za deset let dělat předsíň, kam chci dát podobnou dlažbu jako do kuchyně, aby to ladilo, už budu vědět. :-)

Teď (sklenička vínka k tomu, ale mám v plánu ještě šťourat lepidlem zanesené spáry, co Tonda původně nakázal nechat být, že si je vyšťourá sám) jsme si přečtla svůj horoskop na tendto den:

"Zhruba po dvouleté periodě se opět začínáte dostávat na vrchol. Nic ovšem nesmíte uspěchat, buďte diplomaté a domluvte si schůzku s vlivnou osobou…"

(Mám na sobotu večer nebo neděli ráno domluvenu schůzku s ešéfem, an firmě, j ejakýsi průšvih s kkuchyní z kamene a budem přepíškovávat povrchy.)

"Dejte si schůzku s odborníkem na bytový interiér nebo alespoň s přítelem, jenž takovým věcem rozumí."

Haklóóó, příteli…
Vlastně tu byl už včera. Dneska mi obrousil tu sundanou dlažbu.
Další z řady vlastníků přísných manželek. Nebo ve vlastnictví…? :-)

23
Netkala, vázala z uzlíků. :-)

28
Ano, muslimové by ze mě měli radost!
Až se nad mojí podlahou s náležitou grimasou pateticky ofrní můj velmi, velmi náročný a detailistický otec, tak mu to řeknu. Jistě ho to uklidní. :-))

Jinak celý den prakticky lepím zpátky těch děvět dlaždic. Potírám, pokládám, přimazávám, pokládám, přimačknu, zase zvednu a dorovnávám pod nějakým rohem, pak chodím kolem a všelijak to šolichám, došlapuju a domačkávám, abych to super rovné zas trochu pokřivila, protože vedle super rovného nově položeného zákonitě vyleze do hrůzy zas nějaká nevyndaná původní… A nebo to vymejšlím tak, aby to, co už beznadějně křivě někde vylízt musí, bylo někde pdood nábytkem. Nebo aspoň pod stolem a ne pod židlí.
Asi by mě bavilo skládat tu podlahu podle vodováhy a tak, místo retušování rozkřivováním. Byla by to hezká práce. :-)

Jo, a těch dlaždic nakonec bylo deset. Jednu jsem nevydržela a ještě dovytáhla v průběhu pokládky. A jsem moc ráda. :-)

Naše kočka je z té dlažby nadšená úplně nejvíc. Protže jak chodí domů oknem (po schůdkách jak dálnice) a pak seskauje z parapetu na podlahu, vlastně jen na jednu řpední nohu, a dopad přibrzďuje na chromé straně plecí, tak po plovoučce dycky jela jak po ledě a brzdila i bradou. Když doskakovala na nachystanou cemenotvou podlahu, bylo jít o očividně taky nepříjemné – ostré, drsné. A na té dlažbě přistává jedna paráda. Ani to tak nezaduní. A skáče nahoru dolů ostošest, vysloveně jak kdyby si to užívala.

U Lišky je spot o dokončování.
Tak já se tedy přiznám, v rámci dokončování.

V rámci dokončování jsem s pomocí kolegy Pavla vyrvala ten práh od spíže a vyměnila třináctou dlaždici.
A pak vyndala ještě osm dalších u vchodu do kuchyně.
Devátou jen proto, že mi s vysekáváním starého lepidla pomáhal starší synek a v jednom místě se trošku netrefil.

Včera jsem položila veškeré zbývající dlaždice na opravu, nalepila většinu soklíků.
Dneska dolepím soklíky i kolem té včera vyměněné části podlahy.

Jsem spokojená. Už se na to dá koukat ze všech stran a není třeba si říkat, že to sice je blbý, ale že je to lepší než předtím.
Už je to prostě dobrý. (Ne dokonalý, jen dobrý.)

Na příště už vím, že se nemám bát práce a klidně všechno zlikvidovat hned a udělat od začátku znovu, když se mi to bude zdát nedobrý.
'Všechno jde opravit,' řek mi vodák, když jsem mu rozklepaná sdělovala, že jsem ulomila odpad. A tu větu jsem si od té doby v duchu zopakovala nepočítaněkrát.

Akorát že kromě kolegy Pavla, stejného detailisty jako já, mě mají všichni za posedlou. :-)
Nevadí mi to. Chronicky nemocný člověk musí brát prášky nebo si píchat inzulín, posedlí musejí akorát víc pracovat. :-)

Buď, a nebo si rovnou vemu firmu a nebudu šetřit na nesprávném místě. :-)