Kolena zahojena.
„Hojíš se jako kočka,“ pravil kolega Drtikol. I přes špunty v uších a sluchátka na nich bývám po pískování mírně nahluchlá, tudíž jsem se zeptala, jak se holí kočky.

Dlažba byla vybrána.
Už vím, že:
a) nesmím nic vybírat a kupovat v pátek odpoledne, neb to jsem po týdnu v práci už vyfluslá a mám oslabené tělo i úsudek,
b) jsem ukrutně zbrklá, sklon všecko hodit za hlavu a vydat rozhodnutí bez ohledu na výši s tím souvisejících výdajů, mám zejména v pátek.

Jenže v pátek se tak dobře nakupuje, kratší den v práci, úleva z přicházejícího víkendu, konečně čas na ty nákupy, ať už v rámci otevíracích hodin prodejen, nebo s klidným spočinutím u počítače…

Když jsme s Liškou vybraly v Baumaxu první dlažbu, tu, kterou mi rozmluvili, že to bude za sto padesát korun šmejd, byl pátek. Dlažba byla takováhle:

Tu druhou dlažbu jsme taky byli vybírat v pátek. Poněkolikáté. V tom obkladačství jsme už byli před časem, poprvní. Synka už jsem musela přemlouvat, aby jel se mnou, už nechtěl, už mu to akorát lezlo na nervy. Že furt vybírám, nic se mi nelíbí úplně, a když už se pro něco jakože rozhdonu, do hodiny od návratu domů se mi to rozleží a už to nechci.

V ten pátek se nám věnovaly dvě prodavačky a snášely na osluněnou část prodejny kdeco. Vysvětlovaly, že by byla chyba vzít mnou vybranou dlažbu s výrazným dřevovým motivem, protože linka ho má sama o sobě taky dost výrazný a měli bychom doma předřevováno. Vysvětlovaly, jak to, co mi bylo sympatické nedřevové, je moc teplý nebo moc studený odstín. Vybraly béžovou mírně flekatou dlaždici a doporučily jako nejlepší, a i když syn napřed řekl „hnus“, tak pak se na ni koukal a koukal a nakonec se mu začla líbit.

Já byla nejistá.
Rozpačitá, že používám zas takové patetické příměry, povídám: „Ale nemám ten pocit, že srdíčko mi poskočilo a zajásalo, že je to ono…“
Prodavačka v tu chvíli získala pohled paní učitelky z první třídy základní školy.
„Paní Rulisová, vy hledáte ideál. Ale ideál nenajdete, ten neexistuje…“

Možná působím dojmem nespoutané tvrdohlavě samostatně uvažující osobitosti. Opak je pravdou. Autority na mě vždycky měly silný vliv.

„Dobrá,“ řekla jsem, „tak mi to napište. A já rovnou zaplatím zálohu, ať si to zas nerozmyslím.“

Syn odfoukl jak parní lokomotiva a protočil očima. Že prý Hurá, no konečně.

Doma jsem si našla tu dlažbu na netu a byla jsem docela pryč z toho, jak je žlutá.
V pondělí jsem telefonovala do toho obkladačství. Jestli by ještě šlo změnit to a ono.

No, už nešlo, objednávka byla odeslána hned v pátek. A aťse nebojím, že těm barvám na internetu se nedá věřit.

Což to jsem odsouhlasila, s trpkou nedávnou zkušeností stran barvy kuchyňské linky.

Za týden jsme jeli pro dlažbu.

Byla úplně jiná, než jsem si ji uložila do paměti. I ta dlažba, i ty obklady za linku. Dlažba žlutší, asi jako na internetu, obklady červenější, taky asi jako na internetu. Asi takhle:

„Nejde to vrátit?“
„Nejde. To je zboží na závaznou objednávku.“ Paní prodavačka měla pohled úřednice z berňáku, ale pak vyměkla na tu paní učitelku. „Paní Rulisová, bude to perfektní, uvidíte. Vybrala jste to moc dobře, až to budete mít všechno pohromadě, uvidíte, že to bude krásná kuchyň. Musíte si víc věřit!“

„To máte pravdu,“ pokývala jsem odevzdaně hlavou. Naložila obklady i dlažbu a odjela.

Doma jsem dvě kachle dlažby položila před zatím jedinou složenou kuchyňskou skříňku.
A sevřel se mi žaludek.
Pomooooc…

Vytáčím telefonní číslo. Vztah nevztah už je definitivně Nevztah a měla bych být hrdá a nedolejzat, ale nedokážu to. Nezvládnu to.
„Jsi doma? Nemohl bys na chvilku přijet?  Nevím, co mám dělat. Ta dlažba je hnus. Ta z Baumaxu by byla stokrát lepší… – A koliks vypil?“
Vypil moc.
Tak jinej.
„Fando, co děláš? Nestavíš se na kafíčko? Potřebuju pomoc a útěšné slovo, ta dlažba je hnus… Jasně, ne, kdykoli…“

Jeden přijel druhý den hned ráno, druhý třetí den večer, oba mě ujistili, že dlažba není špatná, že sice nemá úplně ten odstín jako dvířka na kuchyňské lince, ale že bude dobrá. A že jsem prdlá.

Jsem. Kdysi jsem na laskavou výtku, že jsem prdlá, odvětila, že kdybych nebyla prdlá, nešukala bych s dotyčným na schodech. To se zapomenout nedá.

Autority na mě mají silný vliv. Protože vím, že jsem prdlá.

Stejně se mi pořád trošku zvedal žaludek, když jsem se na tu dlažbu podívala. Nebo na ni pomyslela.
Jako  vždycky, když vyvedu nějakou absolutně zbrklou, emocionálně nezvládnutou šílenost. Ale všichni svorně tvrdí, že si na tu barvu časem zvyknu, že mi to za čas ani nepřijde…

Uběhl pracovní týden a byl další pátek, v sobotu ráno měl přijít zas další kolega mi tu dlažbu položit.
Měla jsem srovnanou podlahu, oťukaný xylolitový soklíky i hrby na potěru, vyluxováno ve škvírách kolem zdi, napenetrováno…
Rozložila jsem dlažbu na plochu části kuchyně, abych se podívala, jak…

Bylo to ještě horší. S každou další dlaždicí barva dlažby ztrácela tu milou krémovitou našedlost a byla sytější a sytější, žlutší a červenějí…

„Toníku, já už nemůžu, už nemůžu. Ta dlažba je hnus. Já ji prodám na Bazoši a koupím jinou, ale z téhle je mi zle, když si představím, že ji tu budu mít nafurt. Prosímtě, můžeš se na to přijet podívat? Já ti tu cestu připočtu, zaplatím…“

Toník přijel, koukl a zeptal se, co bych za tu dlažbu chtěla. Že ji vezme ukázat jeho ženský, jestli by se jí líbila.
Líbila. Se slevou třiceti korun na metru.

Nevztah se taky stavil. Prý – Vyser se na to, to bude dobrý, zavolej Toníkovi, že to zítra položíte. 

Volal mi pak ještě večer, popíjel. – Tak co, budete zítra pokládat? – Nebudem. Nevolala jsem mu. – Neprodávej ji. Koupíš jinou, bude mít hezčí barvu, a v něčem zas bude jinej problém. Ser na to, polož to. – Nepoložím. – Polož to. – Nepoložím.
Ale děkuju za pomoc, už vím, že to opravdu položit nechci, i přes tvou snahu. To je dobře, že jsem si ověřila, že to nechci položit, i když jindy bych na tebe dala…

Paní prodavačka s pohledem učitelky měla pravdu. Musím si víc věřit. Musím víc věřit sobě a tomu, co chci. I co nechci.

V sobotu jsem odjela do Brna do specializované prodejny dlažeb. Kde jsem ještě nebyla, ale kde mají jedny z nejlepších cen na netu. Sto kilometrů tam  a sto zpátky stojí za ten nádherný pocit, že konečně víte, co chcete, a konečně to taky děláte.

Nebyla tam paní prodavačka s pohledem učitelky.
Byl tam pan prodavač. S pohledem zkušeného lékaře laskavě klidně stanovujícího diagnózu.

Vyslechl, prohlídl vzorové kousky mojí stále ještě nesložené kuchyňské linky, ukázal, poradil.
Vybrali jsme spolu docela pěknou dlažbu. Rektifikovanou, krémovou, na mě trošku moc lesklou, ale říkal, že to prý je na té dlažbě pěkné, že má jiskru…
Asi takovou:

Byl moc fajn, na nic mě nepřemlouval, do ničeho nenutil, naopak mi rozmlouval i okamžitý nákup spárovačky, že prý ta moje myšlenka koupit spárovačku, teprv až to budu vidět položený, je správná a že nemusím nic kupovat hned, že z netu to jde taky (byla tam akce na dopravu, ale to mi asi nesměl říct před kolegou přímo) a že si to mám ještě v klidu nechat projít hlavou…

Byla jsem docela spokojená. Srdce sice nejásalo, tak, jak byla ta předchozí dlažba moc žlutá, táhla tahle pro změnu mírně do růžova, ale žaludek se z toho nezvedal, lepší dlažbu za tři a půl sta těžko hledat…

Stavila jsem se za maminkou. A pak cestou od ní, protože to mám při cestě, v Obi. Podívat se na lampy a na kuchyňské linky, jestli tam nebude jedna, o které jsem tak trochu uvažovala, že bych ji vyměnila za tu svou, kterou asi budu reklamovat pro dva různé odstíny na dvířkách.

A v Obi, dole, jsem zahlídla dlažby.
A srdíčko vyskočilo.
Ano!

Obrátila jsem se na patě, z auta přinesla prkýnka soklu a dvířek od kuchyňské linky, přiložila je ve stínu, přiložila na slunečním světle zimní zahrady…
Bylo to ono. Srdce jásalo.

Jen ta dlažba je hrozně velká. 33,5 x 66,5…
A můj byt starý a podlaha, ač snaživě mnou až do krve kolen vyrovnávaná, pořád dosti nerovná, protože vylití vyrovnávací vrstvy by mi zvedlo celkovou výšku podlahy o další centimetry…

Srdce volá Ano a není pátek. Ano a nevadí, že je to vzor dřeva. Je jemný. Nebude předřevováno, vím to. Cítím to.
Nějak to dopadne.

Naložila jsem třináct metrů dlažby do svého pidiautíčka, zaskládala si kvůli vyrovnání zatížení náprav i ruční brzdu, však cestou pojedu a nebudu nikde zastavovat… a s koly vraženými do podvozku vyrazila k domovu. Za jízdy Tondovi, Fandovi i Nevztahovi rozesílala nadšené esemesky, jakou jsem sehnala supr dlažbu. Sice trošku dráž, než bych ji mohla mít na objednávku v tom obchodě s nejlevnější dlažbou, ale zase bez dvoutýdenního čekání a se zárukou přesně toho odstínu, který jsem si prohlídla a odměřila…

Zastavila jsem třikrát, jednou na čůrání, to jsem ruční brzdu nepotřebovala, byla tam rovinka. Pak kvůli vlaku v Třebíči, na tom přejezdu v kopci jsem nikdy předtím vlak nechytila a počítám, že odteď už taky nechytím. A pak u havárky, kde vytahovali kamion z příkopu. Když nás policajti pak pouštěli projet, koukali za zvukem mého rzí vytuněného výfuku a za kastlí sedící na tlumičích hodně podivně…

V práci chlapi konstatovali, že jsem přesně z té sorty zákazníků, kterým by se měly rozdávat šprcky zdarma. Aby se dál nemohli rozmnožovat.

Byla jsem šťastná. Srdce mě hřálo a jásalo, a kdyby Toník byl ochoten, tak bych byla pro pokládku třeba přes noc, jak jsem se těšila.

Trošku mě nahryzalo, když jsme v práci večer před pokládkou řezali na CNC pile podélné soklíky. Byly některý hodně prohnutý. Ale třeba to bylo fakt jen pnutí od pily…

Nebylo.

Nic není zadarmo, ani krásná dlažba za přijatelný peníz. Norma prohnutí je v téhle délce přes tři milimetry.
Tři milimetry rozdílu výšky mezi středem dlaždice a jejími rohy, nekladete-li dlažbu spáru na spáru, je ukrutně moc.
Včera Toník položil deset celých tři metru. Tekl z něj pot a huhlot a podmazával a přelepoval…

Dneska jsme sedm nejhorších dlaždic stejně ještě odlepili a přeuložili. S exmanželem. Přijel mi popřát k narozeninám. Dala jsem mu pusy dvě. Jednu za to přání, druhou za tu zednickoobkladačskou sanitární pomoc.

Ale dlažba je to krásná. Trošku křivá, úměrně kombinaci křivosti svojí a podlahové, ale krásná. Až se zaspáruje a zastaví nábytkem, ty tu a tam skoro třímilimetrový rozdíly už nikdo zkoumat nebude.

Nelituju. Jsem šťastná.

Akorát jsem zvědavá, jestli tam nakonec nalepím ten blbě moc do červena obklad, nebo jestli ho nabídnu na Bazoši a koupím taky jinej…