Ptáčci si začínají po ránu prozpěvovat, ledy se měnit na bláto a v kamenictví se objevovat zákazníci.

Hledáme kamenný obal na urnu, nápis na něj mám už nachystaný. Jen najít ten správný materiál, barvou a strukturou, pestrý, jen mírně zaprášený výběr ve skladu na zemi vedle police se zamluvenými věcmi a věcmi čekajícími na uložení do či ke hrobu. Čekávají tam takto tiše i urny ještě v porodních obalech z krematoria. Dneska zatím jen jedna. Skorošéfová tím směrem mávne rukou.
„To je paní Volánková.“
„Dobrý den.“

Naši zákazníci jsou pozůstalí, majitelé kuchyní a krbů ve výstavbě, rekonstruktéři nemovitostí, jiní menší kameníci, taky pokrývači, truhláři, krbaři, hrobaři…
Jeden z nedaleka se zastavil na kus řeči u desky, kterou  chystám na sekání, povídá o synovi – máme je stejně staré – pak zazvoní telefon. Jeho manželka. Volají si často, i po letech téměř něžná láska mezi nimi, nikdy o ní nemluví jinak než hezky…
„Cože? Kdože? Margaret Thatcherová? Hmmm, tak tu pohřbívat nebudu…“

Kolega Pepa se těší na hřbitov. Že konečně taky vypadnou z firmy ven, mimo dohled šéfa.
„To je pro nás, ten soklík? Co tam bude, Buď vůl tvůj?“

Ne, v tomhle společenství to nejde. Já si to s tím bohem musím prostě srovnat nějak jinak…