Je mi smutno.
Čím dál smutněji.
Odvolili jsme s kolegy v pátek večer, abychom pak ještě před Poseidonem stihli skočit Na Růžek na jedno (Dvě. Plnotučný.)
Ráno mě pak bolela hlava. Asi mi nastydla, bylo tu mínus patnáct.
V poledne mi přišla sms od kamarádky, daleko předaleko bydlící. Pracující.
„Doufám, žes volila Schwarzenberga.“ A něco málo k tomu.
Chvíli jsem se zabývala myšlenkou, že budu dělat, že mi ta esemeska vůbec nepřišla. Nebo že jsem si ji omylem smazala. Nebo že jsem ztratila telefon. Nebo…
„To víš, já jsem holt ta dělnická třída.“ odepsala jsem.
Člověk by měl dokázat se ke svým volbám přihlásit, i když jsou to volby spíš podobné házení korunou.
„To jakože lhář a buran, jo? No tak to pámbů s náma.“
„Lháři jsou tam nahoře všichni. Netvrď mi, že věříš na čistou lidskost v politice. Takže pro mě lepší buran než černoprdelník. Ale hlavně ten cirkus neber tak vážně, klaun jako klaun.“
Když už se k něčemu přihlásím, tak pak zas nevím, kdy zastavit.
Přišla mi sms, vypočítávající, z úcty ke komu všemu je potřeba volit KS a jak má ta dělnická třída asi krátkou paměť…
Napsala jsem jen, že Havla jsem taky moc nemusela a že tedy asi lepší už nebudu. Ale že si myslím, že stejně vyhraje KS, doopravdy a vážně.
Pak už se obě strany mobilního přenosu uklidnily.
Nejsme už malý holky.
Jen mně při té přestřelce ledacos docvaklo.
Třeba že je mi skutečně téměř jedno, kdo tam nakonec bude. Protože když odmyslím nefér tahy a taktiky, vyprodukované opravdu oběma stranami, navíc neverifikovatelné, protože zmanipulované kdejakými vyššími vlivy, tak proti Schwarzebergovi mám hlavně ty jeho sklony k lezení do zadku církvi a silnějším státům Evropy. Ale Zeman je zas ješitný arogant, který nezná meze rozumných reakcí. Nebezpeční jsou oba. A zkoumat, co kdy kdo deset pokolení zpátky, to mi přijde podobně absurdní, jako kdyby mi před lety byli nepovolili pracovat ve školství z důvodu mojí nevhodnosti pro práci s mládeží, protože moje prapraprababička byla kurtizána francouzských vojsk bojujících u Slavkova.
A nebo třeba jak strašně rozdělilo lidi něco, co přišlo z venčí, když se to podalo se jako něco mimořádně důležitého, velkého, něco, v čem se má, může, ba musí odrazit a realizovat samotná podstata našeho lidství, našich hodnot, naší správnosti…
A jak naprostá většina lidí, davu, jde s radostí a na kordy v obou rukou do boje, i proti nejbližšímu bližnímu svému, aniž by se jen zamyslela, jestli ten boj vůbec odpovídá tomu, co se dá vybojovat.
Proč nejsou podobné boje při volbách do parlamentu a senátu? Tam, kde skutečně jde o zákonodárství a naši budoucnost a ne jen o jakýsi symbol státu., jehož pravomocné funkce jsou po výtce vymezené…
„Panem et circenses, lide můj římský, pravdu jsi vyměnil za show a řízky…“ napsala jsitá Hanička Zahradníčková ze Šlapanického gymnázia.
Circenses, hry v kruhové aréně. Kruhový cirkus. S klauny. S obličeji namalovanými jeden na smutno, druhý na veselo, pod nimi obě tváře s výrazy úplně stejnými…
Komu slouží tahle přemrštěná vyhrocená situace? Někomu, kdo si dobře spočítal, že když si davy teď užijí her, teď se rozohní, zabojují si do krve a rozhádají se mezi sebou, do zášti a hořkosti a nakonec do únavy nad marností, do zapatičtění a zlhostejnění, tak že později, až půjde skutečně o něco důležitého, budou o to ovladatelnější?
Jak asi podobné to bylo v osmačtyřicátém. Jak strašně musela podobná potřeba lidí stát na „správné straně“ a vzájemná neodpustitelnost volby, podaná jako hlavní hodnotící měřítko charakteru, zasáhnout do jejich obyčejných životů, nezhojitelným řezem rozdělit rodiny, přátele…
Jsem strašně ráda, že jsem tehdy nežila.
Doufám, že v podobné politicko-sociální situaci nikdy žít nebudu.
Protože teď, v téhle době, kdy tak často padají slova o nejvyšších hodnotách, za nimiž si musíme stát a jež na sebe prozrazujeme naší volbou prezidenta, jsem si uvědomila, že pro mě nejvyšší hodnotou není nějaké abstraktní, zmanipulovatelné a zákonitě zmanipulované pozlátko politiky.
Jsou to pro mě ti mí blízcí.
Protože může vyhrát sebevíc pravda, ale když v tom vítězství budu sama, co z něj budu mít…? I kdyby to peníze a blahobyt byly, k čemu by mi byly, kdybych neměla lidi, kteří se z toho budou radovat se mnou… pro něž budu moct z těch peněz a blahobytu vzít a vložit na něco společného s nimi?
A když vyhraje tam nahoře zlo, tak co ztratím? Peníze? Majetek?
Budu-li mít kolem sebe lidi, s nimiž mi bude dobře a kteří do mého života skutečně patří, jako lidi, ne jako politické figurky, všechno unesu. Unesu daleko, daleko líp…
Nechci o ně přijít.
A už vůbec ne takhle. Hořkostí z kýmsi jiným implantovaného pocitu selhání až zrady. Z pocitu, že když jsme nevolili stejného páprdu tam kamsi nahoru, tak že nejsme na stejné lodi v ničem…
Ať vyhraje Schwarzenberg. Protože jeho voliči to víc cítí jako poslání, pravdu, spravedlnost… Hůř ponesou, když nevyhraje. Víc to budou vyčítat těm na druhé straně. Tak ať vyhraje. To, že si z něj určitá část společnosti udělá další modlu, symbol, glorifikaci, přežiju. Každý má nějakou potřebu, jak vidět společnost, oni mají tuhle. Netýká se mě to o nic víc než podobný růžový obláček kolem Havla.
Hlavně když nepřijdu o svoje blízké.
Snad mi toho Zemana odpustí, když s pomocí boží nevyhraje. :-)
Komentáře: