Týden jsem skoro nic nejedla. Ve finále už vůbec nic.

Žaludek stažený adrenalinem nebral (viz komentáře u článku Ratky – http://ratka.blog.cz/1208/mereni-tlakove-lability).
Spala jsem s bídou tři hodiny, jinak bulela.
V práci se motala. Bulela potají.
Což bylo na žaludek ještě horší.
Dívala se na svůj odraz v černých kamenných nebo skleněných deskách, když jsem do nich dělala nápisy,. Viděla opuchlou, odulou, ochablou, vrásčitou starou ženskou se strašnýma kruhama pod očima.
Začínala jsem už být i protivná na kolegy.

Pak mě pozval jeden z našich stálých zákazníků, jinak též i kdysi můj částečný učitel prací kamenických, na biftek. Že prý když mě vidí, tak to nutně potřebuju.

Biftek bych nezvládla. Ani náhodou.

Pak mi dovezli sporák. Nový, do nového/starého bytu. Protože ten byt koupím. I s auty jezdícími okolo.
Chci tu bydlet, je mi tu dobře. Nám.
A nic jinýho v dosahu možných půjček beztak není.

Ten sporák jsem vybírala dlouho a pečlivě. Přečtla asi tak milión specifikací a parametrů, srovnala další asi milión cen.
Poslala několik dotazů na upřesnění, zdali to skutečně má tu pro mě rozhodující dvojitou varnou zónu. Objednala. Zaplatila převodem. Zděšeně zjistila, že mi ho hodlají dovézt v den, kdy tu dodělávají silnici, pročež je zcela uzavřen příjezd k našim domům. Telefonovala jsem na několik čísel a služeb a psala několik mejlů. Aby sporák dovezli až jindy.
Nakonec ho dovezli dneska, když už se přijet dalo.

Povedly se mi udělat dvě krásný gravírovaný kytky do dvou elegantních krásných černých desek.

Už jsem se v odrazu v těch deskách nezdála až tak hnusná.

Poslala jsem sms a domluvila se místo na biftek, že půjdem třeba na kafe.

Na kafi jsme seděli hodinu, dala jsem si alžíra, s vaječňákem a šlehačkou. Pak ještě piňakoládu se šlehačkou a dvěma brčky.
Pomohlo to. Krásně jsem se zrelaxovala.

Doma jsme s pomocí synka vystěhovali sporák do patra do bytu, rozbalili a zjsitili, že žádnou zdvojenou varnou zónu nemá. Internetový prodejce bulíkoval.

Napsala jsem ostrý stížnostnoreklamační mejl onomu prodejci.

A strávila třičtvrtě hodiny v křečích na záchodě, alžír a piňakoláda po téměř týdenním půstu zaručují dokonalé pročištění střevního traktu od všech usazenin.

Pak jsme se synkem znovu pečlivě zabalili sporák do původního obalu, aby byl nachystán na vrácení prodejci (na jeho náklady, samozřejmě, v případě poskytnutí klamavých informcí zákazníkovi) a dala jsem si decku červenýho.

Na to, že už to tolik nebolí. Ne ty křeče po alžíru a piňakoládě. Tamto.
Že už si dovedu představit, že to pude, i když to už nebude. Tamto.

Že už můžu dejchat. I jíst. I si sama sebe zase vážit.

Jen doufám, že to vydrží i poté, co se tamten vrátí z dovolené a napíše mi – „Ahoj paní, jak se máte? Už jsem tu…“

Kdyby nevydrželo, objednám zas rychle nějakej sporák…