napadlo mě to ještě během čtení. Rozvést jako věta rozvedená. Něco co bylo jen napůl, teda načnuto bylo následně úspěšně rozvedeno a dovedeno. jo třeba i vyvedeno :o)

opuštění dětí probíhalo u mě taky, nejdřív jako temný stín který se rozvedl a na světlo vyvedl. teď ale musím uznat že tatínek se postaral fakt dobře. dělal co bylo v jeho silách.

Jo, ten pocit ti přeju. Mně už se moje manželství vytrácí z paměti … Jako by se mi zdál sen nebo jako bych hrála ve filmu a ztotožnila se s hlavní hrdinkou. Jsem už někdo jiný.
Nějakou dobu po rozchodu a rozvodu jsem říkala, že tohle bych nepřála ani svému nejhoršímu enpříteli.
A nedávno ze mě vypadlo, že lituju všechny lidi, co si neprošli rozvodem. Ne všichni (že Ratko? :-)), ale většina, má strach. Co by ze mně bylo po rozvodu nebo bez dětí? Mně se děti nenarodily, ačkoli jsem je chtěla, nemám partnera, nemám de facto nikoho, kromě pár přátel … ale cítím se velmi dobře. Nyní už mohu říct, že celá. Nepotřebuji druhou půlku ani jinou živou část, která vyrostal v mém těle ….. prostě jsem sama celá. Přáve před několika měsící jsem si to uvědomila a pořád se tomu divím, protože spousta lidí prožívá těžce odchod dětí z domu a chybějícího partnera, smrt rodičů …. Taky jsme pociťovala to chybění, ale teď už to nějak není. Pocti celistvosti, úplnosti, nezávislosti. A ne, že bych nebyla ráda, kdyby se někdo nepřidal, to bych vítala, samozřejmě, ale je mi dobře i tak. A někdo je celý i bez nohou a někdo dokonce i bez nohou a rukou (Nick Vujicic) a děti v děcáku jsou mnohdy už dospělé a celé ….. Myslím, že strach z toho, že mě někdo opustí nebo smutek, že mě někdo opustil, je to, co je skutečně hrozné. A mnozí lidé v manželství i jinak v rodinách (co se bojí smrti rodičů např.) to tak mají a pořád. Kdežto stát na vlastních nohách je krásné, klidné a úsměvné, pokud je to bez pýchy.
Tak to je můj osobní pocit po rozvodu po deseti letech.

Měla jsem po rozvodu stejné pocity. Chvilku mi pravda trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem udělala dobře.První pocit byl, něco jsem neustála i já, něco jsem dělala asi blbě..nevím.
Měla jsem pocit viny, že i já mohu za rozbitou rodinu, o kterou jsem tolik stála ji mít.Manžel nebral vážně, že to udělat mohu, nevěřil.Mnohokát jsem to opakovala, když jen sliboval.Taky věděl, že udržet a mít rodinu bylo pro mě na prvním místě, svou jsem neměla..asi i to mělo vliv, že jsem na téhle lpěla, i když..a k vůli dětem, aby se mě zeptali, jak mohu s tátou žít. Poslední kapka..Měla jsem víc vidět a slyšet a nebát se, co s dvěma dětma sama MNOHEM DŘÍV.
Bohužel u nás, i když i pak jsem se snažila aby dostál tomu, co slíbil u soudu, nereagoval, ani na děti..
Po roce se ozval, že bychom snad..už to nešlo..pak poslal několik mailů, ale to už uplynulo 12 let, nedalo by se na ničem stavět. Odpuštěno, ale nezapoměla jsem.

…mám teď na stole nabídku na "pokračování svého rodu", z čirého matematického zoufalství, mám ten pocit (ne, to je silný slovo, ale něco podobnýho). Peru se na rozcestí (varianty jsou nejspíš dvě) a nikdo krom mě tam není. Měl bych do toho jít a všechno ostatní řešit potom, bude-li vůbec co.
Do rozvodu bych to dotáhnout nechtěl, proto se chovám preventivně alibisticky – poslední dobou stav k nevydržení. Tři čtvrtiny mých sourozenců tu zkušenost mají a mě to prostě deformuje. Asi si půjdu vsadit, jak tohle dopadne…

P.S.: tipnul bych si, že tenhle článek se ti nepsal lehce, máš můj obdiv

Jirko, asi jako Ru, jistý si člověk nemůže být NIKDY NIČÍM, přesto když cítí, že třeba snad, nebo dokonce věří, že určitě..osobně si myslím, že pak je lepší riskovat, než neudělat nic a pak třeba litovat.
Do hlavy ti nevidím, ale mám pocit, že ty, když už vůbec o tom uvažuješ, i když se chováš alibisticky..něco ti říká, že tady by to mohlo vyjít.
Nedivím se nikomu, pokud je už po některých zkušenostech opatrnější. Ale mám radost, když to překoná a vyplatí se mu to a je pak šťastnější.

Držím palce, Jirko*,
mě by moc zajímalo, co je s tebou novýho. Ať ti to vyjde; já někdy umím skočit a někdy váhám a váhám :)

No úplně ne; mě taky napadlo, jak jsem se cítila silná, že jsem dokázala rozvést se, a zároveň jak jsem se cítila hrozně jako vyvrhel. A jak mi připadalo, že kdo se nerozvedl, nemůže to pochopit.

Máte dobrý, že se cítíte "celé." Teda je mi jasné, že to nepřijde zadarmo.

Tak to zrovna se u mě ani neprojevuje, jako selhání. Ale člověk (teda já :-) se neubrání a nekdy si vzpomene a řekne si: muselo to být? nemohla jsem to udělat jinak a to manželství zachovat? – A nakonec vždycky odpovím, že ne.

tohle mělo být na JIrku :o))

Rozvést se do dalších cest.
Rozvíjej se, poupátko.

Nojo, rulisa a ratka jsou neomylně inspirativní! Hurá.

No, já jsem si dovolil zestárnout, a tak volím určitě jinak, než bych… teda než jak jsem volil "zamlada". Ale tohle zrovna o věku není, aspoň v první řadě tedy, ani o vypočítavosti (o penězích samozřejmě už vůbec ne). Zjistil jsem, že mám hrůzu z faktu, že by měl někdo znát "všechny moje věci", že má být svědkem něčeho, co neříkám (nepřiznávám) pomalu ani sám sobě. Tady nejde o to, jestli dělám chybu, nebo ne – to je asi jasný, že dělám. Spíš jde o ten divnej pocit, kde se mi to v tý palici vůbec bere. Vzhledem k tomu, kolik jsem měl v životě podobných rozcestí si myslím, že jde o jedno z posledních rozhodnutí, jestli dožít sólo, nebo ve dvou (a více) lidech. A co už vůbec nechápu – proč po tom okamžitě neskočím a takhle blbě přemejšlím.

:-)

taky to mu rozumím. tu kalkulaci jsem nemyslela finančnějkao spíše ve smyslu co jepro mě lepší, v čem se budu cítit lépe. to hodnocení jako "lepší". peníze v tom nehrají žádnou roli.
pro mě rozhodlo že si můžu žít jakobych byla sama. můžu si říkat či neříkat co chci. mít nálady jaké zrovna cítím. být otevřená. protivná a nerudná. milá. taková jaká zrovna jsem. po tomhle jsem vlastně celý život toužila.

to jediné co nemůžu je hledat jiné nové parntery. protože jednoho již mám. a tohle omezení vlastně teď žádné omezení není protože s tím co mám jsem spokojena. a necítím uvnitř žádné nutkání hledat někoho jiného. ono to asi souvisí i s vyhasínáním rozmnožování, kdy jako zvířátko již nemám nutkání mísit geny. a jsem spokojená že je kolem klid a nic nemusím.

Jirko*
když si představím sebe, tak mně to nevadí, sdílet každý prd. Naopak je to milé, že existuje někdo, s kým se můžu oblizovat a je to jakobynic, úplně normální. Mně je milé sdílet s někým jeho prd. Když to není, tak se cítím sice spokojeně ve svém světě – protože kde jinde už se cítit spokojeně a pokojně – jenže odtrženě od světa celého.

A pak vidím ty šťastné rodinky – kdykoli na to pomyslím, najednou jich vidím denně desítky – a neříkám si: kdovíjak dopadnete, odpadnete, rozpadnete … Ptám se, jestli nejsem divná, když nežiju jako oni. Asi nechci, když po tom nejdu jak honící pes? Nebo jo? A váhání … zase.

Stejně všechno pomine. Tak je to jedno. Leší je zkusit toho víc než jen poklid. Skočit.