Kdysi bylo tohle:
http://rulisa.blogspot.cz/2006/01/novy-den-novy-uvod.html

Po pohřbu, po rozloučení, po uložení toho, co bylo, tam dolů, kam se ukládají věci, s nimiž nelze jinak než se smířit, odezní úder nevratné změny v dalších mnoha nutnostech. V úklidu věnců, ve srovnání propadlé hlíny… v cestě k nám na firmu…

Vždycky jsem chtěla psát.
A tak píšu.
Zas i sem.  Po pohřbu.
Konečně třeba i o tom,  co mě posledních pár let živí.

V mojí nynější profesi se tomu, co dělám, říká písmák.
Ne grafik, ne sekáč. Písmák.
Písmáci byli ti, co psávali kroniky. Aby lidi nezapomněli.
Písmáci kameníci píšou jména, aby lidi mohli v míru zapomenout.
A malují jim portréty do kamene a kytičky a křížky a smutnobolné krajinky…

Živí mě smrt a kýč. A konformismus.

Smířila jsem se s tím.

Nejhorší na téhle práci je na některých hřbitovech najít místo, kde se ženská může vyčůrat.