Exhumace 4
Nudíte se?
Pořiďte si děti. Protože:

Děti jsou milé.
„Hned jak mi bude osmnáct, udělám si řidičák. Abych mohl jezdit s naším autem, až umřeš.“

Děti jsou ohleduplné.
„Mami nelekej se, všechno je úplně v pořádku, vůbec nikomu se nic nestalo, i tu ruku jsem Adamovi zalepil, vlastně to skoro ani moc neteklo, akorát dveře od kuchyně už nemáme.“

Děti si pěstují sourozenecké vztahy a trénují na nich sociální komunikaci.
„Blbečku! Nehrab mně furt na ty vlasy.“
„Ůůů, já tě mám rááád.“
„Ale já tebe ne.“
„Tak chcípni, debile!“

Děti kontinuálně rostou. (Nevíte někdo, jestli taky někdy přestanou?)
„Já za to nemůžu, mami, já jen ráno vstal z postele a jak jsem byl rozespalej, tak sem zapomněl a hned se narovnal a bum, půl lustru na hlavě…“

Děti vás poslouchají na slovo. (Hlavně na to, na který vůbec není třeba.)
„Jestli mi budeš imrvére větrat v desetistupňovejch mrazech, tak tě vystěhuju ven pod stan.“
(Za hodinu jedu na kobyle kolem našich vrat, zachumlaná do čeho se jen dalo, vítr sviští, mráz štípe do očí… A vrata se otevírají. V nich můj mladší s kamarádem, cosi velkýho táhnou.)
„Kam jdete, vy dva?“
„Stanovat!“

Děti chodí do školy. (Aspoň doufám, že většinou jo.)
„Hele mami, von má na sobě taháky!“
(Levá končetina lustrysundávajícího staršího syna je až na rameno koldokola hustě popsaná.)
„To nejsou taháky, vole. To je zápis ze zeměpisu, Danovi došel sešit, ne…“

Děti jsou hloubavé.
„Já už vím, proč upíři neměli rádi česnek. Protože po něm taky tak strašně prděli.“