Jezusky, prosím, kvůli tomuhle jsem to nepsala! :o) Vždyť já vím…! Prosím, o tomhle neujišťovat!
Díky.

Mohlo. Chvátala jsem, abych stihla, než na mě zatroubí, že mám odklusat, a nedomyslela.

Já sit o uvědomila poprvní tak kolem sedmnácti let, když se otec podruhý ženil a já zrovna neukočírovala jeden záchvat postpuberty. Dones je mi za to hanba.
A pak ještě mockrát.
Akorát jsem si pokaždý říkala, že teď už to vím a už si to budu hlídat a už se mi to nestane… Ehm… :-(

fouskuja to myslela uplne vazne, ne jakoze nekde neco seberu nebo uzeru vetsi kus. Takove to skutecne sobectvi. Ze si vytvarim podminky k zivotu ktere mi vyhovuji, ze si delam veci tak jak je mam rada, ze slapu za svym.

RuTak me napadlo, mohla jsi nejak ovlivnit jeho financni situaci? Mohla jsi mu pomoct?

5+ (skoro 6)

Proto všem říkám rovnou, že jsem sobecký egoistický hazjl.

Ať už věří, nebo nevěří, později mám vždy své sobecké alibi – já vám to říkal!

Nalhávat sobě něco, to jde dlouho. Mně. Mít odpor poznat opravdu, co jsem zač. Zajímavý je, že já když si takhle něco nepřipouštím, mám u toho divný pocit, takové šimrání v žaludku, jindy mrazení v hlavě (těžké to popsat, když to nechci vnímat:-) , ale musím si ho neuvědomovat, abych mohla být dál v odporu a v příjemném klidu.
Stejně je to jen oddalování poznání.

Radko, (10), nemohla, ale to nemůžu nikomu, penězma, věcma. Ale můžu jinak, to vím. I umím.

Mod, (9), a no, oni tak působí. Ale my jsme ti, kteří tomu rádi a pohodlně věříme, i když by stačilo občas kouknout avideěný si poskládat k sobě… Jenže holt koukáme jinam.
Nejde koukat všude, já vím.

(14( Ano, taky to tak občas dělám! Ale má to jeden zádrhel – vnitřek mě tím neoblafnu. :-)

Liško, (16), ano, přesně.

Radko, se mi to nechce rozebírat, jestli by naznačil a jakým způsobem. Neřek by si, jako si chlapi obvykle neříkají. I naznačení je potřeba vidět.

Ja nechci rozebirat ten konkretni pripad. Jen me napadlo (vsak vis ze se snazim ctit hranice), nakolik si osobujeme pravo pomahat druhym lidem a co nas k tomu zmocnuje.

U rodiny predpokladam ten narok automaticky. Ale co dal? Nakolik spatne musi nekomu byt aby si nechal pomahat. A zvladl to

uz mizim :o)

A jinak čau :)

Dík, že máte, to já si o to klidně řeknu :)
Ru, lidi, co se tváří jak dokonalost sama, do ní mají nejspíš dál, než my, ale to jistě víš :) A mít k nim blízko moc nejde, když jsem sama od jejich dokonalosti tak daleko. A taky jim tu údajnou dokonalost moc nevěřím…

U me to fungovalo naopak. Lidi jsem zacala mit rada, az jsem poznala svoje vlastni chyby. A cim vic vlastnich chyb jsem poznavala tim vic jsem mela lidi rada. A dokonce i takove ty kozene dokonale, dedy vsevedy, ubrblance i vecne nespokojence.

Anino, asi je to totéž. :-)

Radko, musím si nechat projít hlavou. myslím, že studium vlastních chyb mám na prospěchový stýpko, ale třeba se pletu. Pokud je to podle toho tváho schématu. Protože prostě opravdu nedokážu mít ráda všecky lidi šmahem. A dokonce ani nevím, jestli to chci. :o)

Ale jde.
Můžu jiné nemilovat nikoli kvůli jejich chybám.

Přemýšlím, jestli si vůbec rozumíme. jestli nemluvíme o dvou různých věcech.
Když napíšu, že některý lidi mám ráda a některý ne, neznamená to že k těm druhým nutně cítím nějakou antipatii, nechuť. Jen k nim prostě necítím náklonnost, takový to teplo blízkosti, radosti, že jsou, ten cit, kterýmu říkáme "mít rád".
Nepotřebuju důvod, abych někoho neměla ráda, to je výchozí bod. Inerce.
Potřebuju důvod, abych ho ráda měla. Poznat ho. A vědět, že mi není nebezpečnej.

Ru, zachrani me. Jak i se pise ve vete Co jste vcera delali? Zalezi na tom jestli se ptame devcat nebo kluku? A co kdyz to nevime?!! Prosim o odpoved specha!!!

Pro Rulisu a ostatníVelmi zajímavé Ruliso. Říkala jste, že nedokážete cítit náklonnost k někomu dokonalému? Nevím, no snad mám trošku podobnou zkušenost. Jeden báječnej kolega z práce. Nadšenej ekolog. Schopnej vcítit se do druhých a zasáhnout jejich srdce. Motivovat je v ochraně životního prostředí. Zaváděli jsme spolu v různých firmách ISO 14001 (systém ochrany životního prostředí při činnosti firem). Dnes už s ním nejsem skoro přes dva roky v kontaktu. Myslím, že dokázal opravdu mnoho dobrého. I mě osobně velmi mnoho pomohl. Já po čase utekl k "snažšímu chlebíčku". On mi nikdy nic nevyčítal. Nikdy neměl nos nahoru, choval se vždycky zcela přirozeně, ohleduplně chápavě. Oceňoval mou ochotu učit se, přehlížel mnohé mé rutinní chyby. Dovedl odlišit podstatné od nepodstatného. Nehodnotil nikoho podle banálních chybiček. A přesto! Přesto jsem se ve dle něj cítil vždy malinko stísněně. Snad že jsem ho nechtěl zklamat. A vlastně jsem se ho trošku bál. Směšné, co!!? Ale je to tak!!
Ale nemyslím, že by to byla jeho chyba. To já jsem v sobě nenacházel dostatek odvahy věřit, že mě může brát opravdu takového jaký jsem. A jaksi podvědomě (ve smyslu podle sebe soudím tebe) jsem prostě nevěřil, že dokáže mé slabosti opravdu pochopit. On, pro mě téměř bez chyb – jak by mohl chápat mě?
Tak nevím, jsme na alespoň trošku shodné vlně?

ruja jsem to vykonzultovala se sebou :o) Az se mi zase vratil mozek! Vypad mi kdyz jsem se rozcilila pri kontrole cestiny u decka :o)))

Jeste bych chtela rict, ze do odstavce dva meho posledniho komentare presne zapadji tyto dve vety Svedka: To já jsem v sobě nenacházel dostatek odvahy věřit, že mě může brát opravdu takového jaký jsem. A jaksi podvědomě (ve smyslu podle sebe soudím tebe) jsem prostě nevěřil, že dokáže mé slabosti opravdu pochopit.

To jsoupresnemoje pocity. Cele detstvi,mladi i stredni dospelost jsem nenasla dost odvahy verit, ze me ma skutecne rada takovou jak jsem. Ona tak laskava, tak obetava, tak snaziva. A na druhe strane jsem ji neduverovala, ze ji pravda o me neublizi. Podcenovala jsem ji v tomto ohledu.

Tohle vsechno se zmenilo. Zasadne. Zmenila jsem se ja.

Asi tak nejak, ja chodim na dovolene furt se stejnymi lidmi (rodina a pratele pres dvacet let) Jsou to lide s kterymi se zname do morku kosti vcetne chyb.

Kdyz jezdime vsichni i s velkymi detmi tak je to neuveritelny horor :o) Jako klubko blech.

A kdyz chodim jen s muzem, tak je to jako kdybych jela sama se sebou. Nebo se svojim dvojcetem. my snad i dychame stejne :o)

Myslim ze pobyt s mojimi velkymi detmi, hlavne s tim nejstrarsim je hluboky zazitek. Treba tuhle zimni dovolenou. Velkemu klukovi jsem porizovala lyze (zazitek) pak se ucil jezdit na snowbordu (neuveritelny zazitek) a pak me nutil abych ho fotila za jizdy (to byl vrchol:o)) I nejvetsi blbost se s nim stava zivotni udalosti a jen pro otrle.

Ru, zit vedle nekoho kdo je ve vsem lepsi je jista cesta do hluboke deprese nebo k ziskani patologicke agresivity :o) To se neda vydrzet.

MOzna tim trpim taky. Muj partner umi vsechno lip nez ja. (krome delani blbosti :o)
A nejvic jsem vydeptana ve fyzicce. Kde je porad silnejsi, ma vetsi vydrz a vic unese. A alespon se polepsil v tom, ze po me nepokrikuje: Pohyb, pohyb, zrychli. Jen se na me s odporem diva.

a jeste do tretice :o) Napadlo me ze tim samym muze trpet i ten druhy. A rany si lize taky svojim zpusobem. A vysledkem tohoto vzajemneho napeti je vyvoj – pohyb.

Tak jsem si zase dovolil nakouknout a nedá mi to abych nepřidal pár slov úvahy: "Dokonalost" je ve skutečnosti iluze.

Mám dvě dcerky 7,5 a 5 roků. Na silvestra na chatě se známými si ta starší báječně rozuměla s šestiletou Markétkou, jedináčkem. Vím jak to chodí. Přátelský kontakt se starší mentálně vyspělejší kamarádkou je pro mladší dítě doslova raketovým pohonem. Touha vyrovnat se, velké množství nových podnětů, prožitek sounáležitosti. Známá věc. Skoro bych jako sobecký otec mohl závidět. Pak jsem si ale uvědomil, kolikrát Šárka (má dcera) musela v neobratné hravé dětské komunikaci ustoupit, přehodnotit význam svých postojů. Kolikrát vyšla z názorových střetů zdánlivě poražená (ustoupila). Mnohdy taky navrhovala nějaký kompromis, nebo se v klidu snažila své mladší kamarádce předkládat možné alternativy. Jaksi chápala svou radost závislou na celku jejich vztahu. Pravda přece není k ničemu, nemohu-li o ní přesvědčit svou kamarádku. Vyhrát nad kamarádem přece neznamená ho na hlavu porazit, zesměšnit, nebo mu dokonce ublížit. K čemu je takové vítězství, když stratím vztah? A tak mě napadlo, že viditelný vývoj mladší Markétky jde ruku v ruce s mnohem méně viditelným vývojem starší Šárky. Mladší Márkétka rozvíjí třeba svou levou hemisféru (na jejíž projevy je oko nás Evropanů lépe vycvičené). Šárka ovšem rozvíjí v tutéž chvíli hemisféru pravou ( smysl pro celek, schopnost vcítění se, intuice). Možná jsem s touto úvahou vedle. Zela jistě bude vše mnohem složitější.
Snad to není úplně mimo mísu. Vaše rozhovory jsou mi ovšem podnětné, tak jsem se si dovolil se zapojit.
Zdraví Svědek

Svědku, jsem ráda, že jsou podnětné, i když tedy musínm přiznat, že tahle úvaha už je na mě moc "psychologickodoktorská" :-)
Taky mám dvě děti, už podstatně starší, i jsem pár takových sourozenců kdysi učila na malé škole. Ten efekt takového stejnopohlavního sourozeneckého vztahu a rozdílného vlivu na vývoj obou platí obecně. To je vcelku známá věc. I když uznávám, velmi zajímavá k pozorování a úvahám, má-li ji člověk přímo doma před očima. :-)

No, a že dokonalost je jen relativní, to je snad taky jasný. Doufám, že nikdo z těch, co tady čtou ty úvahy o dokonalých lidech, si nemyslí, že bychom si my myslely, že takoví lidé skutečně dokonalí jsou. Prostě jen v těch našich kecech o nesmrtelnosti chrousta abstrahujem od faktu, že ta dokonalost je jen o úhlu pohledu a vlastních měřítkách, hodnotách. Protože – nebo aspoň já – jsem o tom psala v souvislosti s city a pocity v dané situaci a jak mě v tuchvíli ty city a pocity modelují, což je "můj obor", tam jsem já já (ano, patří tam obě), kdežto rozbor "vědecké správnosti" klidbě nechám těm vědcům či jiným rozumověji založeným zpracovávatelům. :-)

Uff, Teo, teď jsem ze sebe vydala takovou intelektuální smršť, že na pochopení tvého bonmotu už mi nezbylo… Tak odpusť. :-)

:-)

Že mám ráda nebo mám větší radost z těch méně vzorných – to jsem vždycky pozorovala ve svém vztahu k dětem, se kterými jsem pracovala a jezdila ven atd.
Takový nažehlený učesaný chlapeček, který buď spořádaně sedí, nedělá alotria a není slyšet, nebo pokud mluví, tak tenkým hláskem upozorňuje na potíže a nesrovnalosti, vypráví, jak jinak by to udělal jeho tatínek a jak se co má dělat – k takovému si srdečný vztah nikdy nevytvořím. (Až když jednou dostal polenem, které nahrazovala baseballku, přes pusu a otekl k nepoznání, najednou mi byl sympatický…)
Mám takový dojem,, že můj bývalý manžel býval takovým chlapečkem…

Ale rošťák rošťáků, který surově kope do ostatních při každé příležitosti, desetkrát denně, utíká mi na mnoho kreativních způsobů, huláká, hází židlemi, je nezvladatelný, to je jiná! (Ukázalo se, že jezdí na vodu a chrání ptačí hnízda, tak přes tato témata jsem se s ním sblížila a stal se mým oblíbencem i přes svou asociálnost. A pak dokonce přestal vyvádět. Jen chtěl upoutat pozornost,a to veškerou, a neuměl to jinak než brutálně.)

Male deti jsou vernou kopii svych rodicu a nemuzou za to.
Pouzivaji jejich argumentaci i maji uplne stejny vyraz v obliceji.
Treba Dominicka: Jakto ze jsi si OPET neudelal ukol. Ne, nepujcim ti ani kousek z te vaty, mel jsi si prinest vlastni. A kdyz je jedina jednicka z Cestiny? Tak ji mela Dominicka. Jelikoz je Dominicka poradna a vzdycky vsechno vedela, tak jsem pozadala maminku jestli by mi nedala na sebe cislo protoze ten muj nevi nikdy nic: Nezlobte se, ale ja svoje cislo nikomu nedavam. chci mit doma klid. Bleeeeh. To dite za to nemuze.

A vedle? Tatinek trpi nejakou nervovou poruchou a maminka mu denne nadava do debilu. A jejich dcerunka? Slysim na zahrade u sousedu jak jeci na toho mojeho: Okamzite to uklid! Tak bude to? Odejdi!! Tady nemas co delat, kdyz neposlouchas. A tak tem muj nouma jde s dlouhym nosem domu a maly bratricek vypecene dcerusky dirou v plote krici na toho mojeho: Debil, debil, debil!!!

Radko, kam to hrotíš? :o)
Jasný, že děti hsou kopií rodičů. No a co? Až vyrostou, tak nebudou?

mam misto ma…

Tak to neřeš, ani to hrocení. :-))
MNně to ejnom opřišlo, že jsi reagovala a Liščino téma jak bejk na červenej hadr, ale třeba to byl zase jen takovej můj pocit. :-)

Když to vemu ad max, tak už na škole coby úča jsme říkala, že ze všeho nejhorší jsou trpaslíci, vony ty dětičky jsou jedny za vosumnáct, druhý… :-))

Dneska jsem rozjeta cely den. A zacalo to jiz tom jak jsem jela pro novou popelnici, protoze tu starou svagrove ukradli. tahla ji asi 300 m k autu pres bahno a u toho vykrikovala jaci jsou ti co to tam rozmasirovali kreteni. A "kreteni" na me zatim cuceli z bagru. Divadlo jak na lesy. No a to je mym snem byt hodna a laskava pani v letech :o))

Ergo, má svoje výhody vypadat jak děvčátková zdechlinka, mně by tam tu popelnici ti bagristi na 90% pomohli donýst. :-)

Aha, já si to nedovedu představit. To bude ono.

[3] Já teda nevím, ale v našich zeměpisných šířkách je manipulace s tak nebezpečnými předměty, jako je popelnice a navíc v tak nehostinných podmínkách, záležitost chlapů.

otazka je co kdo vidi za slovem "dokonaly". odhaduju soubor udajne skvelych vlastnosti, ktere pestovat a jine zapudit. protoze se to ma? nebo protoze to pry vede ke stesti?
kdyz si misto "dokonaly" dosadim "stastny"
tak se do toho sakra to sileni na dovoleny musi vejit ne?
a taky mi dava smysl necitit se ok vedle nekoho kdo neco demonstruje a neco potlacuje

:-))))
To jsem ráda, že je už je dolyžováno, už mi tady něco chybělo. :-)))

Radost bývá sobecká. :-)
A já nejsem dokonalá! :-))

Au… :o)

A pak tomu nespadlýmu dal do zubů. :-)