Má to ta moje můra hlavatá posunutý. Daleko před ostatníma vnímá změnu délky dne. Rok co rok už v půli srpna začíná pouštět letní chlup. V půli září se při prvním zaklusání koupe v potu pod srstí jak medvěd.Rok co rok v půli srpna začínám šednout. Celá. S blednoucím opálením dlouhých červnových a červencových dní bledne něco ve mně. Stárnu.Tak jak stárne rok. Od konce června, od jarního slunovratu, s každou minutou, o kterou se krátí den, rok pomalu začíná umírat. A nabírá tíži bezmocné nekonečnosti stáří. Tíži nekonečnosti před koncem. Aspoň že jsem se už naučila znát, co to je, to, co na mě padá. Rok co rok se těším na prvního ledna. Na první novoroční vyjížďku. Bývá krásně, jiskřivo, mrazivo, i v našem příříčně chronicky mlžném kraji obvykle neobvykle jasno. Bývá to krásná vyjížďka, ne úplně střízlivá, spíš tak trochu opojená, ale přesto, nebo možná právě proto odlehčeně jiskřivá, s každým koňským krokem víc a víc svěží a pookřátá, tak krásná, jak krásný má být každý začátek. I koně to cítí. Bývá to moc krásná vyjížďka. Vždycky na ní někdo spadne. Letos jsem ji musela vzdát. A jako by mi na ten konec sebrali nůžky. Neskončil. Chyběl mi začátek.Jako bych se neprobudila ze špatnýho snu. Ale včera při česání před ježděním se mi zpod hřbílka najednou začaly sypat pesíkový chlupy. Ty dlouhý rovný medvědí. A kolikrát jsem přejela proti srsti, tolikrát se sypaly. Kobyla začala línat. Daleko před ostatníma. Už skoro tři týdny ví, že začal novej rok. Ten opravdovej. Ví, že se prodlužuje den.Včera jsem ani nebrečela, že mládě zase doneslo dvě pětky a poznámku za zalhaný nenapsaný domácí úkoly. Člověku dá hromadu síly, když zjistí, že nějakým zázrakem ho přestává bolet břicho a klouby a hlava a teplota sražená práškama už znovu nevylízá… Dneska jsme s mladým dopsali a dopočítali všecko, všecičko. Uklidili spolu mezi odvetnýma partičkama žolíků vrchovatě plnej koš prádla. Pustili si muziku na plný pecky (zákaz televize, za ty pětky, no…). Labužnicky si užili večeři, zametli, umyli nádobí. A přitom jsem chodila kolem zrcadla, starý maštalový triko vlající v cípech kolem mě, vlasy jen tak ledabyle za ušima, polomastný pramínky jak cancoury kde všude, musela jsem se zasmát, když jsem se zahlídla… – a pak jsem se před tím usmátým rozevlátým odrazem s vlasama jak puberťačka zastavila – Ty vole, já su hezká…
Je jaro.Vím to, kobyla mi to řekla. A nevadí, že daleko před ostatníma. Vím, že má pravdu. Jsme na tom stejně.Jen já to vždycky potřebuju někde nějak ustřihnout… O něco… Prostě musím mít kobylu. Abych měla nůžky.