Já taky, už jsem s tím skoncovala totálně před 5ti lety.

Zas na druhou stranu – mne moje práce baví a jsem ochoten se jí věnovat a nechat se pohltit.
Jsem proto horší?

Já v tom vidím jenom takový jednostranný zaměstnanecký pohled. Ne nadarmo se pracovnímu poměru říká závislá činnost. Někdo je tak laskav, že vám umožní mu sloužit. Pracovní doba, pravidla, levidla, nařízení a nadřízení, úkoly, které je nutno plnit, nároky… na mzdu, dovolenou na "zotavenou", na nemocenské dávky. Nějak si nedovedu představit, že se v takovém prostředí vůbec dá dělat cosi jako "kariéra". Jsou přece i jiné možnosti. Důstojnější, než takováto "prostituce". Prachy se válejí všude, jen je zvednout. No jasně… všichni na to nemají. Ale někteří nic podobného nikdy nezkusili. Už 15 let nejsem na nikom závislej. A nedovedu si představit, že bych v tom "jel" byť i jen jediný týden. Děkuji za pozornost. ;)

ad 7) tomu sice nevěřím, ale když to říkáš, tak to tak bude, i kdyby to nebyla pravda… Noc mám taky radši, kvůli tomu tichu, klidu v podobě nedrnčících telefonů a nenastartovaných aut. Líp se mi v noci pracuje a přemýšlí. Vždycky jsem chtěl dělat v pekárně – okolo jedné někdy v noci chodím a nasávám – nejen vůni, ale i tu atmosféru lidí, kteří jsou v jejich očích pány noci – jak se chodí větrat od pece na cigáro ven a koukají na mě jak na vetřelce, který jim ruší jejich království.

a můžeš říct, co to je?

(10) Můžu. Nechci.

Janice – dobrej blog. :o) Dodneška jsem o obě nevěděla. :o) Trestuhodný důkaz, že opravdu to čtení zanedbávám…

Pro me je jedno jestli je clovek zavisly nebo nezavisly. Prace je bud dobra nebo pohlcujici. Ve spatne praci prece nemusi nikdo byt :o)))

Prace presahne hranici prirozeneho kdyz prestane byt praci. A stane se diagnozou. Zacne prorustat do soukromeho a privatniho zivota. Pohlcovat. A uzirat energii tam kde na to nema pravo. Protoze prace je JEN prace. Nase soukromi, nasi nejblizsi, nas zivot je nejvyssi prioritou. Ne nase prace. Tohle rozeznat, naucit se presne pohybovat na hranici prijatelneho je umeni. Ne kazdy ho zvlada. Kdyz je mlady tak je casto posedly. Ctizadostivy. Touzi po uspechu. chce neco udelat pro svet. Ale je dulezite vcas hodit vyhybku. Prohodnotit si v klidu priority. Rict si kam chce svoji energii vrhnout. Co je pro nej rozhodujici. Nelze sedet na dvou zidlich. Lze. Ale na kazde jen pul zadkem.

(15) Ano. :-)
Drtivá většina workoholiků se nerekrutuje z těch, co provádějí závislou činnost. :-)
A nebo je to jinak – že ti, co mají sklon k workoholismu (a myslím tím opravdu tu chorobnou závislost) nakonec drtivou většinou zákonitě končí u vlastního podnikání? :o)

Nevím, fakt nevím.
Jebn vím, že když si mi občas nějaký podnikatel stěžuje, kolik let už neměl dovolenozu a jak se honí od rána do večera, koukám na něj jako blázen, přece kdyby to nechtěl dělat, tak to nedělá… No, zatím vždycky, když jsem to řekla, tak každej takovej stěžovatel přiznal, že jo, že to dělá proto, že ho to baví, že si to jinak neumí představit, jak by vlastně žil… Jinak by to vlastně nechtěl…

Tak je to asi spíš o tom, co kdo chce. Jakej je.

Já si zas neumím představit, že bych měla obětovat tolik života práci. Tj. Vydělávání peněz. Normálně mě (když ji mám, zaměstnaneckej poměr od do s nároky viz Teo) sere, že kvůli ní nestíhám to, co je pro mě důležitý a co bych chtěla!

Jj.. Tatínek mi vždycky říkal, že jen si hrát nejde a že tři čtvrtiny života jsou věci, co člověk dělat musí, i když nechce… :-)

Ru, vzala jsi mi to z huby, smazala jsem zrovna komentar kde jsem psala to same. Porad pisu co bylo driv a co je ted jinak. No je to jinak nez driv :o) Je to uplne jinak. Postavene na hlavu :o) A asi to tak ma byt. Asi je nutne projit skrz tim nasazenim, aby ho pak clovek odhodil jako svazujici balast.

Začínám chápat, proč tolik firem chce hlavně mladý lidi, proč čtyřicátníci už jsou pro ně starý.

Jj. Ale – jak je to? Buď hrají tak moc "doopravdy", až jim to nakonec přiroste. Nebo hráli tak moc, až jim to přirostlo, a proto nemůžoupeřstat ani v ětch sedmdesáti, protože jako by už nic jinýho neměli…

A nebo jsou to hráči odjakživa a prostě jen měli to štěstí, že jsou takoví, jací mají skvělou možnost naplno být tím, co jsou, třeba až do sedmdesáti, třeba až do smrti? Že vlastně nemusejí jít "napříč sebe"?

Ale asi jak kdy jak kdo.
Mě jen překvapilo, jak silně a jasně mi vykrystalizovala ta původně vzdálená nechuť…
Jestlipak by ta krystalizace trvala tak dlouho, kdybych nebyla vychovaná tak, jak jsem byla… K tomu, k čemu…

Rulisojako podnikatel to musíš dělat pořád, protože přece všude leží na zemi ty peníze a nemůžeš připustit, aby je zvedal někdo jiný:-)

Ru, vzpominas? V urcity moment M clovek prestane hrat. Ono to s nim jeste porad ruzne cvici. Nic nejde hned. Ale nakonec se to stejne utrepe tak jak to puvodne chtel :o)

Hrani muze pohltit veskerou energii, kterou clovek ma k dispozici a stat se posedlosti (to neni tvuj pripad:o))). Pricemz pod posedlosti si predstavuji cokoliv. Je to jednoduse vykonavani nejake cinnosti (prace, konicka, zaliby) s absolutnim zaujetim bez ohledu na okoli. Pak je posedlost na prvnim miste a vsechno ostatni az na tech dalsich mistech.
Spousta lidi pracuje s obrovskym nasazenim jen proto, ze nic jineho pro ne neni dostatecne zajimave. kdyby nasli nejake hobby, tak by se takhle treba venovali svemu hobby.

presne tohle tema nutnosti zamestnani (jistoty prijmu) se me honilo v hlave kdyz jsem byla na dovolene v klastere u me kamaradky. Jeptisky nemaji staly prijem, ziji z drobnych praci, nabizi ruzne sluzby nebo vyrabejí nejake predměty. Obcas dostanou nejaky sponzorsky dar, mladí lide chodí na brigady a udrzují klašter v chodu.
Driv jsem to nemohla pochopit jak muze kamaradka jit do takoveho rizika. Z uznavane vedecke pracovnice se slusnym zajistenim, se stal nekdo uplne bezprizorni. Nezajima ji z ceho bude zit za rok. co bude jist za mesic. Zije ze dne na den. Okamzikem. Zije tak jak by chtelo zit hodne z nas kdybychom k tomu meli dost odvahy. Alespon ja na ni casto myslim. Postavila prede me hodne otazek. Otazek na ktere si postupne odpovidam.

Takže:
Hráči tisíce let vymýšlejí hračky, ideálně takové, aby se s nimi dala rovnou hrát i hra na manipulaci ostatními, že ty hračky taky potřebujou.
Což se daří.
Jak tak koukám kolem sebe, spousta lidí, kdyby si nemyslela, že ty hračky potřebuje, by vůbec nepotřebovala hrát. Jenže si to myslej, protože tak byli vychováni, protože si vůbec neuvědomujou (nebo jen málo, občas, a hned to radši zatlačej z hlavy pryč), že ty hračky potřebujou jen proto, aby byli v té společnosti "správní". :o)), aby v ní vůbec byli… Je tak ta společnost nastavená… Jenže nastavená mnohdy podobnými lidmi, jako jsou oni sami…

Atd., uzavřený kruh. :-)

Ru, podle me hlavni nastaveni od nejmensich let je delat "velke ciny". Dodnes si pamatuji jak mi jeden z mych decek vykladal ja semu pravidelne zda ze zachranuje lidi z reky a z topicich domu. A jak je pak zklaman ze to neni pravda. Touha ucinit velke dilo. Udelat neco pro lidstvo. Ja chtela byt vedkyni a "neco" vymyslet. Jak absurdni :o)))
Touha delat dobre skutky. To je podle me vychovane. to nemuze prece prijit samo od sebe :o)) A uz je clovek chycen a veze se v molochu spolecenskych manipulaci az do trpkeho konce. Pokud vcas nevystoupi.

TEd jsem si cetla ten svuj posledni prispevek a je to dost zmatene. TAkze ja nevim zda touha delat velke ciny je vrozena ci ziskana. Jedno je jiste. kdyz se decku nedari ve skole, privatne je smutne. Trapis se. Jeho sebevedoi je v hajzlu. A pak najednou je vsechno jinak jak mavnutimkouzelneho proutku. Decko je povzbuzovano, zacne mit uspechy ve skole, obcasne neuspechy dokaze lepe spolknout, a pak prijdou i kamaradi. A kluk je najednou nahore a snazi se. Chytl motivaci, ctizadost, chce byt lepsi!!! Tohle delaji rodice! Povzbuzuji dite, protoze chteji aby bylo dobre, aby se mu darilo, aby si verilo. A dite az vyroste tak musi pak samo najit tu zlatou stredni cestu. KOlik ctizadosti si sebou vezme a kolik bude splhat nahoru. A kdy se pak na to vykasle a rekne, ze uz nechce. Ze mu to staci.

A v tom může i být zakopanej pes, proč se v životě "líp" uplatní ti průměrní a leckdy i podprůměrní žáci než premianti.

Líp v uvozovkách – tj. obecné měřítko úspěšnosti, postavení, kariéry, peněz, atd.

Musim jit.

Jéé, vy mě tady tak krásně uklidňujete! Až tak, že si obhájím své setrvávání v nepodnikavosti a "zahazování talentu", jak to vidí zase jiní.
Dělat lautrnic mi připadá deformující a nezdravé. Koukám na to tak, že si každý hledá svou míru, kolik se rozhodne dělat, aby se nepotácel ve vzduchoprázdnu. Někdo když nemá zvenčí pevně danou strukturu, by v tom vzduchoprázdnu zdepresil, někomu stačí málo nebo postupně nic zvenčí a umí si sám rozvrhnout, kolik a kdy bude dělat. Někdo ví, že musí hodně a hodně, jiný si dovolí málo. A není snadný dovolit si málo a oddech a volno – ve společnosti výkonných a tlačených k výkonu už od dětství.

Dnes v noci budu zase štrikovat v posteli, hurá. Ale kdyby mi nějaký chlap v té posteli nabídnul jiný program, tak to beru.

Hmm, dnešek jsem strávila vymejšlením, čím z toho, co mě baví, se živit. Jakože na vlastní triko.
a – blbý!
Nic (z toho, co by přicházelo v úvahu jako oficiálně zveřejnitelný způsob obživy) totiž neumím tak, abych to mohla dělat za prachy. :-)))

Syn v 15ti požadoval radikální zvýšení kapesného. Navrhl jsem mu, že to, co si sám vydělá, dostane ještě jednou ode mne. Rychle se naučil být soběstačný a po roce velkoryse kapesné odmítl zcela.
Jenom na internetu je poptáváno kde co. Stačí jenom zprostředkovávat… jasně, jde o spekulaci. Ale spekulace není nelegální. :)

Díky za radu. Přemýšlím.
Hmm… A víš, že to dělám? To zprostředkování? Akorát bych asi měla k (48) dospat ještě dodatek: A nebo si za to neumím říct o peníze. :o)

Tak jo. Du. :-)

Tak to nevím, protože o tomhle rozměru/poměru jsme ani já ani Radka nepsaly.
Je to podobně jako v té diskuzi u Duny, o volbách, co se životem, v určitých hlavních uzlech.
Že ty volby nejsou to o lepším a horším, jsou to jen volby variant kombinací zisků a ztrát.

myslim ze pravo volby je nase svoboda a pokud mluvime o nespravedlnosti sveta, tak zrovna v tomhle pravu volby je osud kazdemu nadelil jinak. Protoze nekomu da moznost volit z vicero moznosti a nekomu da tech voleb jenom par.

Zvlastni je ze hodne brblou a jsou nespokojeni ti, co maji tech moznosti hromadu. co muzou delat hlavou i rukama, protoze jim obe dobre funguje, co si muzou vybirat z cele palety ktera se jim nabizi. Jini jsou na tom treba podstatne hure. Dostanou neco malo prideleno a jdou.

Ruth,ten článek nebyl o konečném rozhodnutí, o návodu na řešení, o tom, že když si něco uvědomím, mám vstupenku do ráje.
Na nic na světě není jedna odpověď, jeden univerzální klíč, není možnost vyzrát nad principem rovnováhy, tedy nad "něco za něco".
Koneckonců i o tom byla diskuse.

A teď, promiň, jdu smazat tvůj komentář a dát si tě na blacklist, protože odkazem pod www ses bohužel kvalifikovala jako spammer.

Psala o tom, že by taky chtěla být neovládaná, ale že pak jak se uživit – a živí se mimo jiné odkazováním na komerční stránky bulváru. :-)

(ad 62 – Ty prostě vždycky uděláš opak toho, co po tobě "chci," co? :-)))

Se neboj… Znám takovejch víc… :-) Totiž – :-(

To jo.

Leni, a co v socialnim sektoru? Tam vetsinou hledaji porad lidi. V pecovatelskych dome, v zdravotnictvi. Pece o starsi lidi.

ru :o). Posli mi dvacet svarecu, jednoho svareckeho inzenyra – tomu budu delat uplne vsechno :o) A bude to mit jako soucast vsech pozitku :o) A pak soustruzniky, nastrojare, obrabece kovu. Kde jsou ti hosi? Vystrelili je na Mars. Jestli o nekom vis, zejmena s evropskou svarecskou kvalifikaci tak sem s nim. Hod mi ho na mail.

Radko, já nedělám na pracáku. :-))
Ale svářečů je tu dost, každej rok jich produkuje několik desítek můj bývalej zaměstnavatel. A soustružníky a obráběče kovů konkurenční učňák. Ti se ještě jakž takž chytaj, ale většinou jinde než tady. Dojíždějí, domů se vracejí jen na víkendy, stěhujou se.

Živila jsem se i rukama, kdysi. Zhubla jsem během tří měsíců z poporodních téměř 70kg na 54. Jo, je to namáhavý.

(Prej poporodních téměř 70 kg… Vona fakt žije na jiný planetě… :-)))

ja mela po prvnim porodu taky 70 a zhubla jsem na 52 abych se pak v prubehu dalsich 25 let vysplhala postupne na 60. A ted chci dolu!!! Alespon na 58.

Ja jsem si tu hranici dala nahoru. Jakoze pres 58 nepujdu. Pak jsem mela 60 a ted se jiz nevazim. A chystam se na obrovskou obnovu sebe sama. Vuli a sebedisciplinou. hehehehe. Takze teoreticky to mam vymysleno dobre. Prikaz jsem si vydala. Ted si ho jeste splnit.

ja jsem fur ve fazi pripravy :o))) Takze az budu ve fazi realizace tak to pujde raz dva. Doufam :o)))

Dobrý. Už mám papír. :-))
Ostatní se uvidí za provozu. Jestli od ledna na soukromo, nebo na to nemám. :-)

ad 84) to zní dobře :-)

Radko, přečtla jsem si.
Ano, měla jsem sem tam kamarádku )nebo skoro kamarádku), které to takhle fungovalo.
Ale u sebe to neznám. To nutkání sama sebe něčím přebíjet.
Asi proto, že (krom té poslední, "definitivní" krize během manželství) sama sebe jsem nikdy neodmítala. :o)

[84] Hlavně si dej bacha, abys byla SOUKROMÁ podnikatelka, ne veřejná. Tahle varianta nejni k žrádlu… ;)

Nebylo to ze dne na den, ale stalo se. Teď už neřeším kila nahoru a dolů, také neřeším kdy do práce a kdy z ní. Stanovila jsem si, že když si chci něco v životě užít, nebudu se těmahle malichernostma zabývat. A vychází to. Nejsem otrávená ze šéfa ani ze sebe, žiju si a je to fajn. Dělám jenom to co chci.