Rozhodla jsem se prodat kobylu. Někam na dožití, do dobrejch ruk třeba jako společnici k osaměle chovanýmu koni nebo na vožení dětí, do chovu na hříbata…Rozhodla jsem se tak skoro ze dne na den, protože se mi naskytla možnost za hodně lacino koupit po skvělým hřebci jinou, mladou, krásnou, zdravou, nešmajdavou z chybění svalů po téměř smrtelný nemoci. Už jsem to kde všude rozhlásila, že té své hledám novej domov, dokonce i to hříbě, co si Meggi nosí v sobě jakože pro mě, jsem se rozhodla oželet, když místo tří let krmení můžu za tytéž peníze mít hned na čem jezdit…A pak jsem si to rozmyslela. To hříbě chci jako kousek jí a Meggi zatím pořád asi tak pět procent naděje na vyléčení taky zbejvá. A dneska jsem šla přes náves, už za tmy, z roznášky večeře. Nad střechou protější chalupy velkej vůz a v hlavě sousedova autohavárka nad ránem a zbytečná hádka na maštali a Pardubická a hnědák, co už neměl šanci ani na to dožití se šmajdáním, ta noha se mu obracela do protisměru… A pak na tom černým skoronočním nebi zasršela letící prskavka. Něco si přej… Léto. Kamarádka. Když jsem jí řekla, že při padající hvězdě si má člověk něco přát, zajásala a jala se vyhlížet další meteoritový zazáření, aby nadšeně zahlásila: „Padá! XY je kráva, přeju si, aby…" – Jenže tak dlouho žádná hvězda nepadá, aby se stihlo říct souvětí, takže ačkoli tu noc i tu další a tu ještě a ještě další padalo hvězd nepočítaně, zbylo z celého přání vždycky jen „XY je kráva…" a nakonec už jen „Kráva…". S intonací ve finále oplývající takovou mírou romanticky něžného zasnění, jakou může být naplněno jen slovo, v němž je všechno. Všechny emoce, sny a touhy světa láskou se rozplývající ve všehomíru. Kráva…Dnešní padající prskavka byla až děsivě velká. Děsivě blízko. Úlomek ohňostroje obrovsky bíle svítící, s ocasem jako chrstnutí pohasínající v nebi. A padala dlouho… Třeba se zítra na netu dočtu, že někde způsobila nějakou katastrofu, tunguzskej meteorit nebo tak, třeba je to hyenismus něco si přát, když padá okamžik zkázy…
Ale zase… Posledně jsem si přála cosi o mladším synovi, aby se mu konečně začlo dařit ve škole, a to se splnilo, ale předposledně jsem si přála, aby mě nepíchalo v koleni, předtím zas, aby mi nebylo zima na nos, ještě předtím, aby se mi nechtělo čůrat… – A pokaždý jsem se pak zapřísahala, že příště už si dám záležet, abych zas nezmařila šanci si přát, vždyť přece nemůže bejt takovej problém bleskově si pomyslet myšlenku na to, co chci doopravdy nejvíc! A když to nejde myšlenkou ve větách, tak přece musí stačit prostě jen uvolnit hlavu a přát si to v představách, přivolat si na zlomek vteřiny obraz, pocit, bytostný vjem toho, co si přeju, po čem se mi stýská, za čím mě bolí…Tahle velká hvězda dneska byla určitě největší, jakou jsem kdy v životě viděla padat. A padala letem dlouhým, neuvěřitelně dlouhým… – Teď nebo nikdy! – A hlava poslušně odpálila lavinu představ místo přání…Jenže tak dlouho žádná hvězda nepadá. Zbyl jenom mžik. A byla tma. Tma s tiše bledým velkým vozem. Už vím, proč nemám chlapa z představ. Páč dycky, když padá hvězda, myslím na kraviny.
A když jednou za dvacet let konečně přiletí zlomek času navíc, představím si… – Meggi… No jo, no. Tak jo. Koukej, ať je to hříbě co k čemu, mrcho hlavatá. Budu na něj mít bohatě času.
Komentáře: