…se musí…

Cesta domů vždycky trvá citelně kratší dobu než cesta tam. A čím víc mi srdce krvácelo, že se otáčím zády k tomu všemu a opouštím to do nenávratna, tím víc jsem šlapala na plyn. Jen na oblázkové pláži jsme zastavily. Na milníku cesty tam. Naposledy se vykoupat, protože na cestě tam jsem si to slíbila. A pak ještě v Silvi di Marina. Vyfotit snad jedinej poutač tohodle druhu, kterej jsem v celý Itálii zahlídla:

Osamělých ženských stínů u silnoce bylo k zahlídnutí tím víc, čím víc na sever. Ale to už dávno pršelo. A smutek z opouštění válcovaný ručičkou tachometru se rozpadl do otupělosti. Skrze niž se občas prokousla jen čím dál víc vlhkem se ozývající revmatická zápěstí. Ach jo. U moře se dobře zapomíná… A pak už znovu Alpy. S tím smutkem držící lajnu. (Stejně tak, jak na cestě tam držely lajnu se zářívou radostí.)

Na druhé straně Alp pomalé smiřování se s tím, že už jsem na druhé straně. Svačina v trávě nedaleko rakousko-českých hranic. A pak už Čechy. A přebalování a najednou úplně jiná podoba nás tří, tady u nás, snaha oddálit neoddálitelné a pak – „Tak už jeďte…“ – …ať je to za námi…

Zbytek polívek v pytlících. Cibule, co až se zasadí, bude to už úplně konec. Cosi jako pazourky dovezený dětem, který je napřed nadšeně chtějí roztloukat, aby viděly, jak to v tom pravěku fungovalo (však kvůli tomu jsem jim je přivezla), ale jak tak pozorujíí maminčino duševní rozpoložení, postupně z roztloukání bez dalších domluv sejde. Mušle, škeble, šišky, kamínky. Písek všude. Strašně moc čehosi v sobě, co nejde poskládat. Co nechce přestat žhnout a pálit a hýbat se, přenechat místo, co nechce zkostnatět do muzejní podoby. Až se nakonec i to podaří. A zůstane jen to slabý řežavění ve fotkách. Nad nimi. Třeba nad tou jednou. Co je na ní to, co jsem nakonec nekoupila. Je mi to líto. Čert vem, že je to kýč. Jedna varianta z desítek obdobných. Ale byla ve správným čase na správným místě. To jen já jsem zaváhala. Škoda. Tak moc by se mi líbilo, koupit ji – někomu…

Třeba někdy příště…