…bez identifikace

Překlad: Vy, kdož čtete alternativní texty u obrázků, těm dnešním za mák nevěřte. Protože po několika opravách (názorů na vlastní fotky) a přeukládáváních (fotek pod jinými názvy) může být cosi mnou označené jako Vieste klidně Peschici a naopak, nebo něco úplně jinýho, třeba Rodi, Mattinata nebo jakákoli jiná italská Horní Dolní. Prostě jsem se v tom ztratila a už se asi nenajdu. Ale je mi to fuk. (Příště si zkusím správně nastavit datum a čas na foťáku.)

Italská civilizace se od české liší hlavně tím, že je skoro všude. Itálie je přelidněná. Přeobytněná. Hranice mezi vesnicema jsou zoufale často jen na cedulích, jinak je to prostě barák vedle baráku, oddělený od sebe jen větším či menším sadem nebo vinicí. Když vynechám tamní bukový unikát Foresta Umbra a přilehlé gargánské piniové lesy, tak najít kus země, kterej by nepatřil k nějakýmu baráku a na kterej by nebylo ze žádnýho okna žádnýho baráku vidět – nelze. Země zaplácaná lidskýma sídlama. A každý rozplácnutý doširoka jak kravský lej… No, tak nějakej romantičtější příměr. Mě nenapadá. Země po celým povrchu zaplácaná lejnama po největším stádu krav na světě. Ježíš… Nic proti Italům… Navíc, soudě dle stavu okolí jejich kulturních památek, městských a přímořských zákoutí a veškeré státem chráněné neobytné přírody, patřilo by jim přirovnání k trochu jinýmu druhu domácího zvířete.

Prostě na dohled italské civilizaci zapomeňte na romantiku. Na milování ve stínu omamně vonících parkových keřů i na romantické polibky za osamělými balvany na pláži. V parku byste si museli pro ulehnutí na pažitě odhrnout asi tak půl popelářskýho auta pet flašek, kelímků, papírů a plechovek od piva, zpoza osamělého balvanu vás rychle vyžene smrad dobře rozleželé moči. Jakékoli zákoutí či příšeří zídveří je rizikové místo.

Z tohoto hlediska i docela chápu třeba způsob úpravy téhle stavební památky:

Aneb, pět schodů ke zdi. Všechny vchody pečlivě zality betonem. Jen okna nechali.

Hodně zajímavá architektonická záležitost objevena na předměstí Peschici. (Myslím.) I ta odráží zálibu Italů v zazdívání. Tentokrát ale trochu jinak. Zatímco život pozemský mají Italové rozprostřený doširoka, bytí posmrtné je na patra.

Co činžák, to jedna rodina. Každý člen ve svým poschodí. A když se nejstarší obyvatel už hodně rozpadne, shrnou ho na stranu, zazdí na úzko a může vedle něj další. Občas se jim trochu propadaj stropy. Ale co, ono tam zas tak často neprší, aby jim kdovíjak zatejkalo. A nemusej okopávat záhonky u hrobů.

Tak to Peschici. (Myslím.)

K tomuhle zábradlí prý chodí milenci, co to spolu myslí vážně. A vzájemnou věrnost na celej život si potvrzují zámkem, společně zamčeným navěky. Protože klíč pak hodí do moře. Řešila Liška, jak to řešej, když se pak rozvedou. Jestli je součástí rozvodového řízení společná cesta sem a společný odřezání zámku pilkou na železo… Hezkej symbol.

Vieste. (Myslím.)

V tom palmovým parčíku Liška malovala, zatímco my s Žirafkou okukovaly stánky se zmrzlinou. U nás jsou parčíky lipové, tam palmové. Ach jo. Ty jo. Já tam chci zpátky…

Pizza přes ulici.Teda, pizza byla tam, odkud jsem to fotila. Páč jsem měla svou pizzu snědenou první a čekala jsem, až mi Žirafka nechá opečenej suchej kraj.

Pásta… Těstoviny. Mušle, vřetena, kolínka, trubky… Ale byl to moc sympatickej obchůdek. Odtud přivezla Žirafka poděkování za… – tramtadatá, ona ví. :-)

Směr tržnice. Pro změnu já vybírám nějakej dárek… Mělo to tu výhodu, že na takovém trhu vám dají většinou žďabek téměř čehokoli ochutnat. Abyste věděli, že nekupujete zajíce v pytli a že právě oni to mají nejlepší a vůbec. – Žďabek… Než jsem zjistila, na kterým stánku mají nejlepší Lemoncello, byla jsem tak trochu jako brouček. To byste nevěřili, jak je na takovým trhu s domácími pálenkami veselo… :o)

Cestou zpátky po druhé straně ulice.„Jéé, malý rulisky!“ huláká nadšeně Liška. „A flušou!“

Byly živý, přiutopený-přiudušený v troše vody a flusaly. Tu vodu. Obloukem, do různých směrů a v nepravidelných intervalech, takže nebylo radno státi příliš blízko. Žirafka má flus nafocen. Já to vzdala asi po třistapětašedesátým pokusu.

Možná taky Vieste. Možná něco jinýho, protože to bylo už další den. Ale tohle dál už je určitě Monte di St. Angelo.

Kousek od téhle ulice jsme parkovaly. A ty paní na těch židlích natahovaly ruku a chtěly peníze za fotografování. Ale ze židlí se nezvedly, tak bylo snadno před nimi prchnouti.

Večerní světlo měkne a ubývá. Holčička posmutněle kouká na ruch na ulici. Asi kouká často. Na turisty dole. A vidí dobře. Sotva jsem udělala jednu fotku, zamávala mi.

 

Pak už jsme si jen mávaly. Peníze za focení nechtěla.

Monte di St. Angelo je silně nábožensky zaměřené městečko. Poutní. Připadla jsem si tam, asi jako když jsem jednou byla na Svatým kopečku u Olomouce. Samej stánek s křížkama, madonama a papežem. A představte si, co jsme tam uprostřed našly! Doopravdický prací bavlněný plíny!

Ale jinak to tam bylo středověce jihoevropský, kámen a hradby…

A váhled z hradeb.

Tady někde došla Žirafce baterka ve foťáku: „Vyfoť mi to!“

Další jsem už viděla i bez říkání. Akorát že tam byl takovej škaredej tlustej pán, co se tak divně vykymácel ze dveří… Jsem prchla opět, nemajíc odvahy zkusit ještě ulovit záběr bez dotyku dveří s okrajem fotky. Nějak jsem měla pocit, že by se mohl chtít dotknout ten pán mě.

Rozsvěcující se lampy, odcházející světlo. I baterky ve foťáku mým.

Ještě poslední pohled…

A foťák šel ten den spát jako první.