I byl den první…Nebo spíš noc. Nejúžasnější přechod přes hranice je takhle chvilku po půlnoci. Na úplně prázdný celnici. Kde rakouský celník zadumaně studuje troje doklady tří obrejlených bab. „Která jste si na fotce aspoň trochu podobná, zvedněte ruku.“„Taková tady není.“Celník se směje. Po šedivých rovinách kolem Lince a Salzburku je slunce v Alpách jako zlatej Grál.

Euforie. Teplo. Zář světla. Zář duše. Lehce omámená iks hodinama za volantem. (Radši nebudu psát kolika, páč bych dostala vynadáno. Ale euforie je dokonalej doping a já byla nadopovaná do zahlcení. Spát jsem nepotřebovala.) Nedalo se spát. Ani když člověk zrovna neřídil. Dalo se fotit. I za jízdy. Chce to cvik a štěstí. Aby šofér nemusel cuknout volantem ni dupnout na brzdy zrovna v okamžiku zmáčknutí spouště.

U Lago di Garda jsem s focením skrze okýnko, co nešlo stáhnout až dolů, teprve začínala, tak se moc publikovatelných fotek nepodařilo.

Opar. Už podvečerní. A soustava tunelů a polotunelů, západní pobřeží jezera obšitý nití silnice, líc rub líc rub, tunel svah, tunel svah, tunel…

 

Voda v Lagu di Garda azurově mléčná. Z přítoků z vápencových hor. První zmrzlina v Itálii. První fíky. Ještě málo zralý, fíkový mlíko nejde umejt ve vodě. Ale šlupky z fíků žerou kachny. A z houpaček na dětským hřišti vás v Itálii na rozdíl od Čech nevyhazujou. Spíme pod olivovým sadem. A druhou zmrzlinu si dáváme druhej den v Sim… Sir… Jo, Sirmione. Celou dobu mi to jméno dělá potíže a říkám Silmarilion. Však co. Oni jsou Italové beztak čím blíž k jihu, tím víc spíš hobiti. Ale domy, domy mají pořádný.

Strašně se mi líbí ty jižní domy. Už kdysi dávno poprvní v Itálii jsem si je zamilovala a nemohla se na ně vynakoukat. Pak byly podobný i v Chorvatsku. Jak tvrdě syrová je tahleta anticko-klasicistně-pragmatická kombinace hladkých zdí a všech možných balkónů a balkónků a venkovních schodišť oproti rokokové umělerůžovoučké načančanosti rakouských alpských okytičkovaných okýnek…

Hmm… Tady někde nás vybrali ti karabiniéři při nocování ve vinici. Ale byli sympatický. Hlavně ten plešatej. Cukalo mu koutkem. A pak, když jeho kolega prosvítil auto, že v něm nemáme kradený hrozny ni jiný italský národní cennosti, a když nám prolustroval doklady a my poslušně pravily jedna po druhé „zde“, aby taky zjistil, že si nejsme ani jedna se svými podobiznami podobná, nám popřál dobré noci a usmál se už úplně doopravdy.

A já popřeju dobré noci taky. Pokračování příště.