„A co je tamhleto?“ zeptala jsem se. V deštivě nebeské světlošedi průzoru na konci ulice výřez ostře bílotmavošedé stavby, jako by tou ulicí chtěla projít, ale nevešla se…
„Nějakej moderní kostel, snad od Gočára nebo od koho…“ Mávnutí rukou, nestojí za to přemýšlet, jestli Gočár, nebo ten druhej s „č“ ve jméně… „Já zrovna tohle moc nemusím…“
Možná nejen jako svého času obchodnice bych byla podstatně úspěšnější, kdybych se mužů tak spolehlivě neptala právě na to, na co moc neumějí odpovědět. Ale je to dost dobrý. Zjišťovat, na co moc neumějí… Průzor se otevřel, srdce všech průzorů všech sem se sbíhajících ulic. Dívám se, ta kombinace bílé a tmavošedé, ta hranatě ostrá mohutnost, pod níž konečně, konečně dostává pocitový rozměr i slovo „monumentální“, monumentalita budící dojem nikoli svatostánku, ale vojenského opevnění Boha, síla a bezpečí, bezpečí v síle, tak intenzivní pocitový rozměr, že si v tu chvíli, ač nekřtěná, dovedu představit, že právě uprostřed tohohle kostela bych ráda věřila na přítomnost Boha….
„Mně se líbí,“ povídám. „Mně zas moc neříká to baroko.“
„Jasný.“ Zasmál se.
Tak, že bylo jasný, že mu to bylo jasný už předtím. Možná bych nejen jako svého času obchodníce byla podstatně úspěšnější, kdybych občas mužům nechala podstatně víc prostoru říct, co je jim jasný, přestože jsem jim to ještě neřekla. Protože je to dost dobrý. I když mě to vždycky zaskočí a okamžik nevím, co s tím. Okamžik instinktu se bát…
Většinou to nepoznají. Naštěstí.
Nezužující se, tvrdě od základu až po dotyk s nebem stejná šířka věže, skrz naskrz světlu vstříc proděravěná sklem kostelních hodin, dovedu si představit, že tudy Bůh nahlíží dolů při bohoslužbách, komunikační kanál, v centru průzorů ulic průzor pro Boží oko…
„Přijde mi…“ – říkám to pro něj, nebo pro sebe…? – „…že když zvenčí stačí málo, zbývá o to víc na to uvnitř. Když je toho na povrchu moc, tak na to uvnitř už nezbývá.“
Neptám se, jestli rozumí. Vůbec nepřemýšlím o tom, že by nerozuměl. Že to nebylo jen o baroku. Přemýšlím o tom, co si myslí o mně. Proč si to myslím. Přemýslím o tom, proč si to myslím.
Třeba že matka byla baroko. Tvarem těla. Oblečením. Vlasy. Proprietami. Jak jí bylo vždycky všude plno. Hlučno. Vjem z dětství – že je velká. Větší než otec. (Není a nebyla.) A přece – divně prázdno vedle ní. S ní. Tíže vnějškem se vtloukajícího prázdna k neunesení. Otec – možná gotika. Možná funkcionalismus. Šeď a strohost. Občas zoufale na zabití nezdobenost. Co k ničemu není, není potřeba, všechno má být k něčemu. Veškerá energie zaměřená… – A přece. U něj se mi k neunesení naopak zdála plnost prostoru s ním. Občas až moc čehosi v tom prostoru, který sdílel on se mnou, jedinečně směrem ke mně…
Časem, teprve z odstupu, člověk zjistí, že ledacos dávno bylo trochu… Že třeba ten pocit neunesení nebyl jeho, ale toho druhého. Těch druhých. Ale to už je jedno. Na tom, co bylo, se tím nic moc nezmění.
Našla jsem si ten kostel. Už vím, že s „č“ ve jméně byl Plečnik.
Komentáře: