Bez nadpisu

/  38 komentářů

Začlo to esemeskama. Přestalo mě bavit je psát. I číst.
Nebo mejlama? Ty mě taky moc ne… Co lidi vůbec tak baví na tom dopisování si? Co je na tom? Proč bavilo kdysi i mě, když teď už ne? I když – mě asi nebavilo dopisování si, jenom vypisování se. Někomu. Pocit, že ten druhý mě čte, že se mu otvírám, a tím si ho přitahuju, stávám se částí hýbajícího se vyvíjejícího se kousku světa a stávám se i jeho tvůrcem, já hýbatel dění, já hýbající mým spolukorespondentem, sledující, jak na něj funguju…

Ve skutečnosti mě psaní dopisů a mejlů nebavilo nikdy. Odepisování. Muset se věnovat tomu, co kdo napsal, muset reagovat… Muset odpovědět…

Dopisování si jako ozvěna předchozího chvilkového sblížení či sejití se na jedné koleji, časem už jen zvyk, co se mění v slušnost a pak v povinnost…

Proč lidi tak těžko chápou, že je strašně fajn vyměnit si jen pár mejlů, myšlenek, vět… Jen právě teď… Bez ničeho zbytečně protahovanýho, zavazujícího navíc… A umět se včas pustit, jen tak se nezabije chuť zase někdy se chytit… Důležitých, přesných a uvíznutí hodných slov beztak bývá jen málo, a přicházejí v málu… Jako seknutí o samotě…

Těch pár lidí, kterým jsem musela víckrát než dvakrát vysvětlovat, proč jim obratem neodpovídám nebo proč odpovědi odbývám čím dál víc, čím dál víc zahlcená přebytkem zbytečných slov, mi úplně stačilo, aby mi znechutili jakoukoli další nejednorázovou mejlovou komunikaci, i kdyby byla jen potenciální.

Jo, těma esemeskama to nezačalo. Ty byly až pak. Až teprve když už mě nějakej čas nebavilo si mejlovat, mě přestalo bavit i vyměňovat si esemesky. Vyměňovat si je jen tak, jako že aby si lidi dávali najevo, že na sebe myslí… Nebo co si dávali najevo…

Oč lepší bylo slyšet hlas. Živý smích. Změny intonace. Dech na druhé straně telefonu…

Pak mě přestalo bavit i to. Vymýšlet věty jen proto, abychom se slyšeli. Abychom něco říkali, když je propojeno za peníze. Potvrzovat svou existenci na opačných stranách linky… Nedokázat to položit, odtrhnout se, co kdyby ještě něco řekl. A přece pocit spíš čím dál bezradnější, rozpaky… ze sama sebe, z prázdnoty… Mám nejnižší měsíční základní tarif na telefonování a jen z hodně výjimečných důvodů ho tu a tam překročím o víc jak padesát korun.

Jo. Baví mě psát. Si. Sobě. Druhým. Jednorázově. Formulovat. Plíst svetr textu z tisíců oček slov. Hrát si se vzorkem, barvou… Dívat se pak zpětně, občas se jím zahřát… – A občas mě baví komentovat. Diskutovat. Sledovat, jak to funguje. Co to dělá. S těma na druhých stranách linek. Se mnou. Nebo jen tak ťuknout. Jako když člověk řekne „Jo…“ – a mrkne…
Na to, co chci říct, mi tohle vlastně stačí. Jo, jsem ráda, že slyší i někdo jiný, těší mě to. Ale vlastně už tak moc nevadí, když někdy někdo neslyší nebo se přeslechne. Nebo když neodpoví. Už nepotřebuju potvrzovat to, co říkám, skrze někoho jinýho.

Myslím nejen na blogování, taky na inzeráty na Seznamkách, Randetech, Líbímsetích… Že je kupodivu docela dost těch, pro který proklamace „dopisování“ není jen krycí balicí finta, vážně to myslí vážně. Je vážně dost lidí, co pořád hledají někoho na dopisování si. Na výstavbu vedlejšího světa, neškodně paralelně existujícího vedle světa, ve kterým žijí.

Nechci si s někým psát. Nechci paralelní, neškodný, nedotýkající se svět. Chci se dotýkat. K čemu při tom kecy.

Komentáře:

  • ? ! 4.5.2007 at 1:02

    Nevímzda ti mám k tomu něco dodat, když nechceš žádný " kecy" slyšet. Ani na jméně ti už nezáleží, kdo píše, protože tě to prostě nebaví. Ale na druhou stranu tě i chápu, jenomže vím, že k tomu dotýkání se je potřeba pouze jeden, ale k tomu psaní je jich už 75623, co tě poslouchali, nebo četli. A přitom je to právě naopak. Jak těžké je sehnat toho pouze " jednoho", a jak celkem snadné je přilákat těch sedmdesát tisíc. Až ti ten " jeden" bude hodně dlouho chybět, tak asi zase vezmeš zavděk těmi tisíci. Přeji ti aby to tak nedopadlo, ale bojím se, že mám pravdu.

  • rulisa 4.5.2007 at 1:11

    Samozřejmě. :o)
    Míra, jakou čtenář přisuzuje čemu v článku, je věcí čtenáře.
    Co to je hodně dlouho? :-)

  • ?! 4.5.2007 at 1:34

    Já vím čemu chceš přisuzovat vážnost ve svém článku. Vím to zcela určitě.
    Víš proč zvířata nemají schopnost mezi sebou mluvit? Protože to nepotřebují. Ty se dotýkají, pozorují, komunikují neverbálně. Právě pouze člověk umí mluvit. A ty si myslíš, že právě naopak, ty budeš vyjímka, a bez mluvení najdeš někoho k přitulení? Nebude to lehké. A kdyžtak tak ne nadlouho. Až ti po čase přeci jenom něco řekne, a to bude : Už mně to nebaví, už mne to zmáhá . Tak začneš mluvit opřekot. Ale to už možná bude pozdě, to už bude on mluvit někde jinde s někým jiným.

  • rulisa 4.5.2007 at 1:38

    Elizo, no tak. :-) Pochopila jsem, že jsem se tě dotkla. Mám tě přemlouvat, vymlouvat ti něco, vysvětlovat? Už je dost hodin, musím ráno vstávat do práce, nechme to na zítra, ano? Dobrou noc. :-)

  • ?!! 4.5.2007 at 2:25

    D:):)

  • Gomba 4.5.2007 at 7:02

    Zajímavý názor. Jen trošku smutný a opuštěně znějící.

  • Bzlok 4.5.2007 at 8:03

    Ano, taky zjistuju ze mi staci kdyz vim, ze ten na druhym konci klavesnice me posloucha a zajima ho co rikam. nemusi odpovidat, staci ze tam je a posloucha…

  • fousek 4.5.2007 at 8:20

    "Mám nejnižší měsíční základní tarif na telefonování a jen z hodně výjimečných důvodů ho tu a tam překročím o víc jak padesát korun" – kurevsky přesný. Já taky tak :-)

  • radka 4.5.2007 at 8:32

    Napodobne. Chapu. Taky tak. Mela jsem nekolik pritelkyn. V dobach psani dopisu jsem jim psala rukou psane dopisy. presto tato korespondence ustala. mam je v srdci porad. kdyz je navstivim tak je to jakoby neuplynuly dva, tri pet let. Ale dopisy ten kontakt nenahradi.
    bud nekdo v me blizkosti je nebo neni. Nemusim telefonovat, nemusim psat. Obtezuje me to. Nudi. O to intenzivneji pak prozivam blizkost. Kdy je ten clovek vedle me. Z masa a kosti :o)

  • Liška 4.5.2007 at 9:33

    Mně nikdo nikdy nedal najevo, že jsem měla odpovědět na jeho sms a že čekal odpověď ihned.
    Já píšu, když mě něco zaujme – něco se stane a vzpomenu si díky tomu na kamaráda a mám radost – tak mu to napíšu. A ani nechci odpověď. Nikoho nezavazuju a nikdo to ani nedělá mně.
    Nebo když jsem celý den sama a nemám s kým mluvit, tak – to je pravda – napíšu sms, co jsem dělala a něco potěšujícího k tomu přidám. A když přijde odpověď nebo mi ten člověk zavolá, tak mě to potěší. A když neodpoví a nereaguje, vůbec mi to nevadí; už to, že jsem někomu vnutila svou vykecávací sms, mi ulevilo; resp. to, že jsem to tak pěkně napsala, mi udělá radost:)

  • anina 4.5.2007 at 9:36

    Ru, dík za tenhle otevřený článek, i pro mě hodně aktuální. Rozumím…Jsou lidi, kteří prostě jsou i tak trochu pro mne. Je to pro mne dost důležitý, že tu jsou. Ti, co napíšou třeba jednou za půl roku, nezapoměl/a jsem na tebe, jak ti je…to zahřeje, něco potvrdí a odpovím podobně. K osobnímu setkání dochází většinou nějak narychlo a neplánovaně, jednou za čas…a je to víc než v pohodě. Jsme nějak, nebo něčím propojeni asi navždy.Nejsou tam pochyby, je to jasný. Uzavřený a čistý.
    Taky jsou situace, kdy se píše, mailuje s potřebou ujišťovat druhého, že mi není lhostejný, že na něj myslím, že mi chybí, právě ten osobní kontakt a ty doteky. Je to náhražka za to, co by mělo být, po čem člověk touží a není úplně jednoduché to mít v míře, jak by potřeboval, chtěl. Vlastně si ani nejsem jistá, že je to to pravé, to těžko, ale je to jedna z možností, kterou mám, dát to najevo. A tak to dělám. S tím, aby věděl, že…, aby nepochyboval, protože samotné je mi těžko bez odezvy a ujištění. Tváří v tvář to obživne přirozeně. Ne, ideální to není, ale někdy už není čas na hrdinství, na čekání a doufání, že přijde něco ideálního, čeho je tak poskrovnu.

  • @Teo 4.5.2007 at 9:51

    Nejzábavnější je rýpání do škeble. To se obejde bez keců, ale bez dotyků ne. Mám ovšem pochybnosti, zda to ta škeble umí ocenit… ;)

  • rulisa 4.5.2007 at 11:51

    Radko, dík, jo.

    Liško, tohle nemám. Když jsem sama (cítím samotu), spíš napíšu něco "jinýho", ale ne někomu. Psát někomu jinýmu mi ani nepomáhá, psát "si sobě", "jinak" – jo. :-)

    Ani, právě, náhražky, jednou za dlouhej čas, výjimečně, to unesu. Častějc – končím, až moc cítím tu náhražkovitost, a náhražkovitost, která se začne stávat pravidlem… Jako bych rozhazovala, rozmělňovala, cítím, jak mizí cosi…
    Nemám potřebu ujišťovat, nemám potřebu být ujišťována. Právě naopak, dost se mi to příčí, odrazuje mě to.
    Když někde něco je, stačí na potvrzení velmi málo. Jen občas impuls na bliknutí, že proud těma drátama pořád teče.
    Když někde něco mizí, žádná náhražka to nezachrání.

    Teo, to by mě taky zajímalo! Máš nějakej nápad, jak to vyzkoušet? :-))

  • Jirka* 4.5.2007 at 12:29

    "Vymýšlet věty jen proto, abychom se slyšeli." – to je přesný Ruliso :-) budování paralelního světa je zavádějící, souhlasím. Lepší je spíš začlenění téhle komunikace do života jako součást, doplněk. Třeba jako Eba, která se například s lidmi okolo blogu často setkává osobně… Já to mám hozené tak, že taky kolikrát nemám náladu na "ty kecy" v neškodném, souběžném světě, jenže zároveň se z nějakého, zatím neznámého důvodu nechci ani dotýkat a komunikovat "naživo", takže se často stává, že nemám zájem o nic, jen tupé pozorování trestuhodného utrácení času…

  • radka 4.5.2007 at 12:35

    Jirko, ano tyhle pociti znam. Tupe pozorovani trestuhodneho utraceni casu :o) To je moje blogovani :o)

  • anina 4.5.2007 at 12:47

    Ru, já to věděla, už vícekrát jsme na něco hodně podobného reagovaly tak jako teď :) Myslím, že i tehdy jsem napsala, že vím, že náhražky člověk může přijmout i s tím vědomím, že…že by to tak být nemuselo.Záleží v jaké je kdo situaci, když tu náhražku, o které ví, že není ideální bere a ještě rád. Může pro něj znamenat i moc. Dokonce už i vím, jak jsi na tom s potřebou ujišťování se, nebo někoho. V tom jsem jiná, potřebuju to ujištění sama , proto ho i dávám. Možná někde rozprášená důvěra a pochybnosti, možná už to mám v povaze :)

  • anina 4.5.2007 at 12:50

    Radko, ad 15…tohle nás asi přepadá všechny…

  • @Teo 4.5.2007 at 16:08

    [13] No, já se škeblema nekamarádím. Ale můžeš se jí zkust zeptat… ;)

  • rulisa 4.5.2007 at 20:09

    No Teo, to jsem teda čekala duchaplností jiskřivější odpověď. ;-(

  • hanci 4.5.2007 at 20:14

    Pro mě je psaní si s někým hodně důležité. Když je mně někdo blízký, ráda se s ním podělím o radost – a i o bolest psaním (ze své i z jeho strany)- když se s ním nemohu setkat. Dopisování si s někým jen tak ze slušnosti nebo něco takového neuznávám a neprovádím.
    Když jsem pracovala v zahraničním obchodě, setkala jsem se sice jen jednou (ale po dobu cca týdne) s jedním zákazníkem ze Švýcarska – starším pánem – okamžitě jsme si výborně porozuměli. Začali jsme si psát a když se mně pak narodilo velmi vážně nemocné dítě, umíral mně otec na rakovinu a odešel ode mě manžel – tento člověk mě svými dopisy doslova držel nad vodou. Bylo to to nejkrásnější přátelství, jaké si dovedu představit. Dopisovali jsme si do jeho smrti. – Myslím si, že když je o čem psát, je to nenahraditelný projev mezi lidmi.

  • rulisa 4.5.2007 at 22:08

    (20) Přemýšlím nad tím komentářem.
    Přemýšlím, jestli když cítím bolest nebo radost, se o to potřebuju podělit písemně.
    O radost jo, sice jen stručně, takový zakřičení hurá, ale stejně to není ono, ale o bolest je to úplně mizérie. Blbě se mi o ní píše. O konkrétní bolesti nějakýmu konkrétnímu člověku. Abych nějaký bolení vydala, aby mi to pomohlo a ulevilo se mi, musím ji předělat do něčeho jinýho. A nebo zase – nejlíp taky konkrétnímu člověku, ale hmatatelně…

    A dopisovací styk brát za přátelství – já nevím, jestli to vůbec pro mě přátelství je. :o) Když mi bylo doopravdy mizerně, tak mně dopisování si spíš ještě bralo síly. Nad vodou mě drželo to skutečný, hmatatelný, a pak to, co jsem si psala úplně vymyšlený, úplně jinej svět, přeskakování mezoi těma dvěma světy, odpočinek od jednoho ve druhým… Ale dopisový kontakty jsem cítila víc a víc vzdálený odvary, chabý vybledlý ozvěny jen k pousmání jaksi křečovitě teoretický, zlhostejněný…
    Divný. Zvládám to, jen když je mi dobře.
    Ale to se mi zas málokdy chce. :-)

    Jo, dopisování si je jakýsi kontakt, jakýsi sblížení s člověkem, možnost, jak mu něco sdělit, třeba že držím palce, že je mi sympatický, že si vážím jeho názorů, možnost podiskutovat o něčem, ale přátelství? :o)

    Proč za tebou nepřijel? Já vím, třeba nemoh, ale pro mě by to prostě znamenalo, že je to slepá ulička, upínání se na něco, co není realizovatelný… Neumím to vysvětlit…

    Zkusím jinak vysvětlit: Mám kamarádku (vlastně, takový asi tři), se kterou se sejdem jen tak jednou dvakrát za rok, jinak si občas vyměníme esemesku (z její iniciativy.:-) Ona je strašně nadšená, šťastná, jaký máme krásný kamarádství, protože jí naše řeči, když si povídáme u kafe, pomáhají. A já mám špatný svědomí. protože pro mě je to jen jedna z kamarádek na pokec. Rozumím jí, mám ji ráda, je hodná, vím, že v nepohodě neselže (kdysi jsme byly kolegyně a společně cosi organizovaly), ale jinak – nic. Nic spolu neděláme, netvoříme, na ničem se nepodílíme… Nemáme společný zážitky, atd…

    O vztazích jiných ani nemluvě. Z toho, co doopravdy bylo, ze situací, společných činností, ze slyšeného, viděného, cítěného hmatem, čichem, dokážu žít roky. Ale vztah založenej na dopisování si nedokážu v sobě udržet ani pár měsíců.

    Su moc praktická, nebo mi něco chybí, že to mám takhle? :o(
    Že na všechno potřebuju to doopravdický živý a předávat napřímo a tělem i celým cítěním, zarejt se do někoho, přeneseně i doopravdy, zubama, nehtama kůží… Slova – to jen sklouzne po povrchu… A je to vlastně občas docela cizí, jako by už tím, že je vyslovím, ke mně nepatřily…
    Vážně nevím.

  • anina 4.5.2007 at 22:44

    Ru, pokud se potřebuju o něco podělit, jako že já občas určitě, pak se mi uleví i když tak udělám písemně. Hodně mi pomáhá se někomu vypovídat a když nikdo zasvěcený není zrovna blízko, je to pak pro mne mnohem přijatelnější tou formou písemnou, než vůbec. Já taky nevím, jestli je to dobře, nebo ne, jen to, že pro mně jo. Rozumím tomu, že je vše lepší pokud spojují společné zážitky, společná činnost, to určitě. Ale stane se, že mohu mít dost blízko k tomu, koho jsem nikdy neviděla, i když se pak o to snažím. Vím, že nemohu vědět, že kdyby ten člověk byl blízko, nezměnila bych názor…třeba jo. A jak je to možný, no i při psaní mohu mít dojem, že mi je ten druhý blízký, že mě s ním hodně spojuje. A za to jsem ráda vždycky, tedy i když si s někým "jen" píšu. Vím, že i psaním si s někým jsem některý věci pořešila, jiný se mnou a nějak nás to sblížilo, byl to vlastně společný prožitek…

  • rulisa 4.5.2007 at 23:00

    Jo, ten pocit z psaní si s někým, že je mi blízko, mívám taky. I když spíš ze psaní jeho, z jeho způsobu úpsaní a reakcí na mě než z toho, co napíšu já jemu. Ale musím to do určitý doby "potvrdit", jinak to mizí. Jako by zůstalo nenaplněný. :-)
    Jo, taky jsem si při psaní s někým některý věcipořešila. Ale to je tím, že jsem je při psaní naformulovala či byla nucená je buď obhájit nebo na ně nahlídnout jinak dík komunikaci s někým taky jinak nahlížejícím.
    Ale je to přátelství?
    Jak dlouho to může vydržet (mně)? Mně totiž takovýhle byť přínosný kontakt vydrží maximálně tak do tý doby, než se přesunu zas jinam. Tj. než si tu věc pořeším a než vlastně ztratím důvod, kvůli kterýmu jsem si s tím člověkem psala. Dál tam pak už obvykle nic není. Protože se to právě tou chybějící společnou činností neudělalo. Nespojilo.

    Teď ti taky odpovídám a rovnám si to, ale už mi to začíná být jasný. :-)
    Lepší to asi se mnou nebude. :-)

  • anina 4.5.2007 at 23:19

    A když teda víš, žes s někým byť písemně pořešila třeba něco..když sis myslela, že to musíš ze sebe dostat (ale to možná nebude tvůj případ, možná necítíš tu potřebu ),tak si to člověk zapamatuje a ví, že tady může, že může věřit.. Kde vím, že můžu i písemně něco s někým prožít, tím pádem to příště zopakuju. A takový člověk o mě může vědět hodně a já zase o něm. Pak už to je můj přítel. Ozvu se a vím, že nezklame a bude se mnou prožívat a řešit další a další věci. A naopak. Pokud je to, co ten další se mnou žije, drží mi palce a povzbudí mě, spojený s něčím pro mě moc důležitým, je to pro mě jasný. Jistě, že bych ho ráda viděla a vždy v to doufám, spíše s tím počítám. Taky už to se mnou lepší nebude :)

  • anina 4.5.2007 at 23:49

    Ru, mám ji, krásnou palmičku, dík ;)

  • rulisa 5.5.2007 at 0:03

    Potřeba řešit – viz (21) první odstavec. :-)
    o.k., rozumím. Tobě i Hanči. Akorát asi mi to nějak… Budu o tom (ještě někdy) přemýšlet. (Páč mám radost, že máš tu palmičku. :-)

  • hanci 5.5.2007 at 12:43

    Ru – jdu sem až dneska. Ptáš se, proč za mnou nepřijel – prostě to nebylo možné – v té době. Snažil se pomoct opravdu hodně – např. mně nabídl, že dítě nechá zoperovat u nich – stát mně to nedovolil, přestože tehdy jediný operatér dětí u nás emigroval do Vídně v té době a druhý zemřel při operaci na infarkt -takže děti v té době se u nás neoperovaly na tuto vadu – spousta jich zemřelo. Přestože mému dítěti hrozila smrt, stát nedovolil nechat je operovat jinde – nic by ho to nestálo.
    Mám zcela jistě jinou povahu, než ty – proto to cítíme jinak – nemusím vůbec při dopisování řešit nějaké problémy, absolutně vůbec ne. Mohu si jen písemně "povídat" s někým, s kým si rozumím a nemohu se s ním sejít – třeba je moc daleko (mám kamarádku v USA např.)-mohou to být nejrůznější důvody, proč není možný fyzický kontakt. A navíc – mám ráda písemný projev.
    Jinak souhlasím úplně s Aninou – asi jsme si hodně podobné.
    Každý to řeší sobě nejbližším způsobem. Jen je důležité, aby se právě nevytratila upřímnost – v jakémkoliv styku. To se, bohužel, často stává.
    Moc zdravím.

  • rulisa 5.5.2007 at 12:55

    Dík za odpověď. :-) Já se ptala tak jako – řečnicky :-), ale vysvětlilas to dobře, s tou operací, to je síla. :-(

  • @Teo 5.5.2007 at 15:33

    [19] Jako není v každé škebli perla, nemůže být každá odpověď jiskřivě duchaplná. Tím méně moje, páč se vyznačuju jiskerprostou duchaprázdností. I Filip to říkal! ;-P

  • rulisa 5.5.2007 at 16:35

    Jikerprostou… Sem četla… :-))
    Filip Rožánek? :-)

  • @Teo 5.5.2007 at 20:50

    ten taky…

  • rulisa 5.5.2007 at 21:02

    :-)

  • Honza 26.5.2007 at 8:05

    … a pak se jednou stane, ze nezustane nic nez ty dopisy…
    (ale to je stejne jen vymluva, ze. Ja vim…)

  • rulisa 28.5.2007 at 19:25

    No, ale když člověk zjistí, že zůstaly jen dopisy poprvní, pak podruhý, pak potřetí… Tak ňák toho zůstává z těch dopisů čím dál míň. Tak ňák člověk už ty dopisy vidí čím dál míň významný, čím dál míň je má za to doopravdický. Čím dál míň mu dávají, čím dál míň do nich dokáže dávat.
    Nebo aspoň já.
    Čím dál míň věřit na to, že ten dopis je skutečný propojení mezi lidma.

    Dopisy by měly být jen připomínka, můstek, třeba k budoucnosti, k tomu, co má být pak, to hlavní, nebo k minulosti – k lepšímu vybavení si toho ostatního. Ale ne to jediný, co mezi lidma je či bylo. Či zbude. To je dost málo. Aspoň pro mě. Dneska už.

  • Honza 29.5.2007 at 8:06

    Ano, mas pravdu. Je to malo… Dotek ani setkani to nenahradi. A uz vubec ne pohled do oci. Ale diky Bohu alespon za to, kdyz neni (nemuze byt, at uz moji nebo nemoji vinou) nic vic…

  • rulisa 29.5.2007 at 8:24

    Jo, chápu.
    Dyž já dycky byla takový to "všechno nebo nic" a "když ne pořádně, tak radši vůbec…"
    Teda, když se mi to hodilo… :-))

  • Honza 31.5.2007 at 10:03

    nojooo, co mam k tomu dodat. Radeji nic, ze:-) Nebo neco prece? Mas uplnou pravdu az na malickost. Kdyz to "vubec" trva moc dlouho (a ten "prahovy" interval je zcela individualni), tak je v lidske nature si hledat alepson polovicatou nahrazku, nebo neni?
    P.S. az vam moje filosofovani poleze na nervy, tak reknete, ja toho necham. Mozna :-))

  • rulisa 31.5.2007 at 10:20

    Však píšu – "Když se mi to hodilo". :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.