Pípla mi esemeska. „Zítra je Valpuržina noc. Těšíš se?“
Ne. Odpovídám mu.
A potom jinam… Že vůbec nevím, jak to na čarodějnice dopadne. Že já jsem zvaná kamsi na opíkaný oprase, starší chce jít kamsi jinam s kamarádama, mladší chce s ním, a že to se mi nelíbí, ale s sebou se mi ho (do hospody) brát taky nechce… Tak možná nakonec budem oba doma a vylezem akorát k ohňu na kopec a bude…
Divná noc čarodějnic, sjet se autama na kopec, pak velkej oheň s malýma dětičkama hemžícíma se okolo, maminky, co dohlížejí zpovzdálí a drbou v hloučkách, fotrovatí taťkové přešlapující trpělivou netrpělivostí, než mamky zaženou pištící umouňátka zpátky do aut a spát a bude konečně možno vyrazit na to pívo a pečený prase… Divně prázdný pocit. Prázdná bezradnost prázdného rituálu. Bezmocnost. Skoro smutek. Z čarodějnic s dětičkama… Co ví dětičky o čarodějnictví…
Ze smutné bezmocnosti mi většinou začne růst vztek.Ten vztek čarodějnic, co by se měl jedním šlehnutím vznítit a rozhořet, vysálat, vykřičet, vybít, v noci, která by měla být ne opilá a ztěžklá, ale světelně temná, žhnoucí a silná, v energii, v síle, v pohybu, v čarodění mysli i těla, v sexu tak, že při něm chabí a tlustí kolabují a jsou trhaní na kusy…
Jedno z mých jmen mi dal, Valpurga. Občas ještě tiše zažhne…
Komentáře: