Hmmm – zhodnotila bych to podobně, možná ještě s jednou zkušeností navíc (a myslím, že budeš vědět o čem mluvím… :-) Mně občas pomohlo odhalit pravej lidskej klenot překonání averze vůči tomu člověku. Chvíle, kdy jsem z nějakýho nepatrnýho vodítka poznala, že to možná neni až takovej pitomec, jak si o něm myslím. A že i když je mi na první pohled ukrutně nesympatickej, možná na něm něco bude. Někdy se to stalo tak, že fakt prozradil nějakej detail, kterej jsem nečekala a tím upoutal mou předtím prvoplánově odvrácenou pozornost. No a jindy jsem dorostla, to jo. Trvalo to pár let – protože třeba třiadvacetiletý kluci si s patnáctkama fakt nemaj moc co říct. Ale šestatřicetiletý s osmadvacítkama už docela jo. :-)

No – ale je fakt, že některý "kuní ksichty" asi nerozchodim nikdy… A o ksichtě to v jejich případě zas tak moc není… :-)

Ru,nikdy jsem taky plánovitě nikoho nehledala, ať už se jedná o jakýkoliv vztah. To jsem se spíš vracela, když jsem se cítila někdy sama, k těm starým, dobrým přátelům. Žádný můj vztah nevzešel proto, že jsem ho usilovně hledala.prostě jsme se s někým našli jen tak bez hledání. Stalo se mi víckrát, že nějaká kamarádka, kamarád mi řekli ze smutku "najdi mi někoho", ale já nenašla i když jsem na to myslela, nějak to nešlo. Prostě křeč..Orientační bod, vrána…to určitě. Když člověk někam přijde podvědomě se přidá k tomu, kdo se mu jeví zrovna tak nějak nejbližší. A pak se teprve vidí, nakolik to odhadl. Pokud to je úplně vedle, bývám trochu zmatená, než přijdu na to, kde je zakopanej pes a jak to, že mě oklamala moje intuice. A přesně, kdo je schopen udělat něco jakoby navíc pro něco, mezní situace..tam se hodně pozná. A pak to vůbec nemusí být ta původní "vrána".Může být klidně i tím původně hodně daleko, ale přiblíží se. Nakonec asi na všechny moje přátelé mám tu zlomovou asociaci, kdy nestáli stranou..a třeba před tím jsem je brala jinak. Mohou být hodně odlišní, nemusím s nimi ani moc mluvit, ale vím, že jsou, je na ně spoleh, už to stačí. A když se moc neliší, tím líp. Těm mohu říct hodně, protože navíc rozumí…
Přiznám se, že u prolomených nesympatiích jsem ještě chvíli ve střehu..třeba zbytečně, ale taky se mi to už stalo, že jsem se vrátila k té nesympatii a opačně.

Roji, to bude nejspíš tím, že si vystačíš i bez posunů vpřed, nebo vzad, natož pak do boku :))

No, naštěstí si ještě mohu vybrat, co je pro mne ještě přijatelné a co ne, zrovna tak, jako ten druhý…a tak to je v pořádku :) a nemusím být ani horší, ani lepší, tohle mi je šumák…
Stačí si uvědomit a respektovat. Oboustranně :)

PS: A hádejte, kdo je majitelem těch dvou vysokoškolských diplomů… :-)

(11), No, to teda hádejte.:-)) Páč tam, kam ta návodná poznámka směřuje, je jen jeden a půl za postgraduál. :-)))

Půlka se zaokrouhluje nahoru… :-))

Mně se dvě půlky zaokrouhlujou dozadu… :-)))

[8][10] No prave me to pripada tak nejaxamosebou. A je skoro zbytecne o tom psat takto vseobecne uvahy.
Paxtaci jeden negativni pripad a uvahy jsou v troskach :-)

Mimochodem, všim sis, Roji, jak to slovo "blognutí" je zvukomalebný? Když někdo napíše "to je hezký blognutí", "Tak jsem to u sebe blognul", dycky mi to navozuje paralelní "To je hezký uplknutí… Tak jsem si to u sebe uplknul…"
:-))

Jděte se blognout… ;)

(23,24) :-)))

Jezisi, tomu se rika udela z komara somara. Ted nemyslim clanecek Rulisy nybrz aferu kolem jednoho hovca.

Ruliso, ja jsemzrovna vcera zjistila ze se lide deli na dve zasadni skutpiny. Jednu, ktera si zije sama pro sebe a druhou ktera si zije pro druhe. A tyto dva tabory jsou naprosto neslucitelne.

Prvni skupina jede na dovcu aby si odpocinula.
Druha skupina jede na dovcu aby nasrala sousedy a kolegy v praci. Opeka se slunci aby bylo zdalky videt kde byli a jak skvele se meli. Ted prijedou a 99% naserou a 1 % se jim nasrat nepodari. A zrovna to jedno procento je vydrazdi uplne do nepricetnosti a celou jeich snahu obrati vnivec.

prvni skupina si vzajemne rozumi, a druha skupina si taky skvele rozumi. Beda kdyz se promichaji. To je pak mazec.

RulisoMyslím, že to je právě ten nejlepší klíč.. společný téma, zájmy…Pak se může sejít všehochuť lidí a vlastně si všichni rozuměj.
Vždycky je úžasný, když máš něco, co Tě doopravdy baví, kde jsi doma, v sobě.To je dar.
Vždycky můžeš "utýct" do tohohle světa, kde Ti je dobře a vlastně kde Ti taky nikdo nevadí,protože jsi v pohodě.
Když je člověk v pohodě,tak mu nikdi a nic nevadí.
A opačně:o)
Takhle si to alespoň představuju.
A ten " Tvůj svět" + tenhle nádhernej víkend Ti upřímně závidím:o)), na 100%

Sáro, díky, i když – upřímně, moc to závidění vážně neber, ani ode mě. Myslím, že i tamti tak nádherně opálení od móře už neřeknou třebas to, že se celou dovolenou hádali nebo že naopak měli tolik klidu na opalování, protože spolu většinu dovolené nemluvili. :-)

Anino, už skoro spíš léto…

Místo mastale jsem navstevovala jednu restauraci s terasou, tam se scházeli vsichni – slusní i neslusní, rozumní nerozumní,… , vekove od miminek do nekonecna, vládlo tam i presto opravdové souznení respektu, pak jsem se prestehovala jinam, ale pokazde, kdyz jedu okolo stavuju se:o))…v tak ruznorodé spolecnosti je postuchování skvostným zázitkem… kazdý jsme se na nej tesili a pridávali do cepce :O))

Ru, napadlo me uplne totez :o) Kratasy co popadnu do ruky jako prvni a posezeni v hospode skutecne jenom obcas. Nic mi neni cizi :o) Dneska se chystam na carodejnice, to je vlastne taky takova velka hospoda. Pres cele nadvori :o)))

ja nevim jaka je spravna :o) Ja jich znam nekolik, ale nevim ktera je ta prava! Takze to neberu moc bigotne, proste se pujdem nekam ozrat a odveze na syn.

Taky mám zkušenost, že zpočátku nesympatický člověk (nebo i věc!) se mi postupně zalíbí, když se o něm dovídám víc a víc.
Než jsem šla na VŠ, pracovala jsem rok na ZŠ jako vychovatelka. Byla to škola s malými třídami pro dyslektiky a nezvladatelné děti apod. Jeden kluk byl obzvlášť šílenej – kdykoli začal kohokoli kopat nebo mu házet židle na hlavu, jakmile jsem se otočila, třeba při obědě … takových podobných jsem měla ještě pět, ale ne tak vyčůraných. tenhle vždycky když jsem potřebovala těch 25 dětí seřadit před odchodem, schválně utek do jiného patra a schoval se na záchodě, abych ho musela hledat a věnovat pozornost jen jemu. A ostatní se bez dozoru zatím začli boxovat…
No, proč se tak rozkecávám, nostalgicky – náhodou jsem toho kluka potkala v Braníku na Vltavě, kde jsme jezdili s dětmi z oddílu na kanoích. Ona tam byl s vodáckým kroužkem. Od té chvíle jsem věděla, co ho zajímá, měla s ním společné téma – vodáctví a taky jsem vypátrala, že má rád ptáky jako já – a on na mě chrlil své zážitky a už tak nezlobil. A dost jsem si ho zamilovala.

ad 22 a 24:
Chachaaaaaa!

krome vrany k vrane jeste funguje pritahovani tim cim mu druhy imponuje ze je a ten prvni to neni a chtel by.
a k poznavani se – hodne me dostala veta "na druhych nenavidime to s cim nejsme smireni sami na sobe"

radko, presne tak, postupne az do tehle faze. i kdyz teda po pravde, kdyz vemu sebe, tak jsem si to zpusobil ne prirozenym poznanim, ale namocil jsem si do toho cumak knizkou "temna stranka hledacu svetla", je o tom jak sami sebe nevidime, o tyhle vete a desitkach prikladu/dukazu ze to tak je, uzasne mne profackovala a kopla skokem dopredu.
netvrdim ze na uplnej konec, to se musi "zažrat" časem, ale vyblikava to na mne a ja se diky tomu ucim a posouvam

neuvedomuju si ze bych se v 43 nadepsal ratka, ale je to tam. mozna samo mozna ja a nevim o tom :-)