Už docela dost dlouho moc nečtu. Tím míň filozofický a psychologický spisky. Přesněji – ty už dlouho nečtu vůbec.
Tak možná občas objevuju Ameriku. Možná i teď.
Poslední, co si stran inteligence pamatuju, že je to složenina mnoha lidských schopností, odrážející se především ve schopnosti rychle se orientovat. Ve věcech, v problémech, v nových úkolech, ve změnách… Přizpůsobovat se a řešit, a to jak na základě zkušeností, tak i tvůrčího přístupu. A že inteligence (krom verbální, numerické, vizuální, atd.) je dvojjediná: rozumová – IQ – a sociální – EQ.
A pak že jsou takový ty teorie, na čem je která inteligence závislá, od čeho se odvíjí, spory o poměr dědičných a nedědičných faktorů ovlivňujících inteligenci, a taky kdy která z těch inteligencí má svůj vrchol, že ta rozumová ještě před dosažením celkové dospělosti individua, kdežto ta sociální až dlouho poté…. Vysvětlení, proč se starší lidi zdají být „moudřejší“, i když ve skutečnosti už si oproti dětem daleko hůř pamatujou a daleko mizernějc se čemukoli učí…
Kolikrát už mě překvapilo…
Třeba lidi, k nimž jsem automaticky vzhlížela jako k „lepším“, „zkušenějším“, „schopnějším“ ba „silnějším“ a „moudřejším“, protože taky ke starším či dokonce nade mě výše hirechicky postaveným, nadřízeným nejen ex legis, ale i zaslouženě respektovaným… A nebo protože se tak tvářili… A postupně (či najednou) jako by mi opadly klapky z očí a vidím, že to nejsou vševědoucí bozi, na něž nemám a mít nebudu a kteří ke mně laskavě shlížejí ze své výše, ale že to jsou lidi tak fifty fifty se mnou, možná i s odřenýma iušima… Nebo třeba že v tom, co pro svoje postavení v hierarchii potřebujou nejvíc, jsou o něco moudřejší či schopnější než já, ale možná v desítkách dalších věcí je to naopak… Že kolikrát přijde na věc a zjišťuju, že v nenadálým problémku či změně se orientuju daleko dřív a líp než oni… A nejen to, že se i líp s lecčíms vyrovnávám…
Jak často jsme nakloněni námi respektované autority mít za inteligentnější, silnější, pozoruhodnější… A naopak. To bohužel platí taky.
Jak často jsme nakloněni mít lidi, kteří nad námi na první pohled nevynikají, za méně inteligentní, méně schopné, méně zajímavé…
Jak často ten pocit, koho si do které z těch dvou skupin zařadíme, záleží jen na našich vlastních měřítkách slabosti a síly, schopnosti a neschopnosti…
A jak často závisí jen a jen na tom, jak se ten dotyčný moc „prodává“… jak moc se se svou prodejní nabídkou trefuje do měny, za niž my kupujeme…
Kolikrát jsem si už za těch pár let na netu takhle „opravila“ názor na člověka… A o kolik jsem za tu dobu tak nějak vůbec změnila zpracování svých „prvních dojmů“. Jsem dneska o hodně, hodně nedůvěřivější vůči tomu, co se jako první na pohled nabízí. Daleko víc už si všímám těch jen na začátku zdánlivě bezvýznamných drobnůstek, co vždycky ťukají pod povrchem, ale člověk je tak rád přehlídne, nevidí… Daleko víc už na ně dám, protože vím… A taky dík nim už daleko dřív vím…
Ale beztak se i teď stane, že mě někdo překvapí. Že mám pocit odpadajících klapek…V korekci plus i mínus .Třeba když ty zdánlivé drobnosti najednou začínají docvakávat do sebe a pak cvak – je z nich obraz, skutečný obraz toho člověka, někdy až obraz bídy, děsivé bídy… Jo, tohle jsem si odnesla jako poučení z blogosféry v loňským roce. A někdy třeba naráz, bez úplně jakýchkoli varovných drobností, člověk zjistí… A říká si, Jak jsem mohla bejt tak blbá a nevšimnout si… Nedat si dohromady… Nepostřehnout ani ťuknutí… Že někdo, koho jsem měla za sice milýho, ale spíš slabýho až bezbrannýho, je ve skutečnosti strašně silná osobnost, která už dlouho, aniž to kdo moc ví, bojuje tam, kde zrovna já bych si vůbec netroufla sama sebe odhadnout. Bojuje a vyhrává nad nemocí, která ty slabé a vzdávající se odešle mimo tenhle svět i do měsíce poté, co se o ní dozvědí…
Tohle jsem si odnesla jako poučení z blogosféry před nedávnem. A dneska, když jsem se jen tak po ránu (pardon, po dopoledni, následkem včerejší menší oslavičky dvojích narozenin najednou) převalovala v posteli a nechala myšlenky volně doběhnout až k tématu „Co budu vařit k obědu“, mě napadlo, že možná těch druhů inteligence bude ještě víc než dvě. IQ a EQ.
Možná bude ještě taky nějaká PQ. Něco jako osobnostní (personnal) inteligence.Protože proč jinak by bylo tolikrát k vidění na tolika různých, nadprůměrně inteligentních lidech – různých pohlavím, věkem, společenským postavením – že za určité situace naráz v určitém bodě jejich myšlení jako by se zasekli, na něčem v sobě, uvnitř sebe, na něčem v jejich povaze, a jako by najednou jejich jinak nadprůměrná inteligence, bezchybně sousto za soustem zhltávající a zpracovávající problém a jako dobře namazaný stroj plynule precizně fungující, začala přeskakovat, cvak dokola a cvak dokola a cvak dokola… Jehla v drážce, z níž pro ně není cesty ven… Kvůli jejich povaze, charakteru, temperamentu, kvůli jejich způsobu reagování na ohrožení…
I já jsem si toho už na sobě všimla. A přesto, že jsem si toho všimla, nedokázala jsem to změnit. Pozorovala jsem se zvenčí, sebe i to, co dělám a co to dělá se mnou, jak dokonale formuluju a vbíjím hřebíky, v sebeobraně a přece v útoku, jak studeně odjinud se dívám, jak ten druhý krvácí… Odluka rozumu od mozku, církve od státu… – Nebo v jiném případě jsem se pozorovala, jak nereaguju vůbec, věděla jsem, že bych měla, věděla jsem, jak bych měla, chtěla jsem, nedokázala jsem… To něco ve mně jako limitující faktor IQ i EQ… Škrábnutá deska… PQ… Kolik zdánlivých géniů vděčí za svoje hierarchické postavení ve společnosti své nadprůměrné výbavě EQ… A kolik hlupáků, kolik chyb a konfliktů a beznadějností má na svědomí PQ…
Komentáře: