Tolikrát jsem si říkala, že napíšu o tom, jak ležím v posteli před usnutím, jak nahý tělo pod přikrývkou taje a vláční a cítí, co všechno k němu a v něm přichází… Jako by to bylo… Jako by nebylo samo… Jak není samo…Miluju to usínání.
Ale už vím, o čem to je. O tom, co není.
Bude mi čtyřicet. Hodně jsem se naučila. Aby mi bylo dobře. Naučila jsem se odpojit, když někde být nechci. I když tam jsem a být musím. Naučila jsem se přebrat si podráždění z něčeho a podívat se na ně, na hnutí v sobě odněkud zvenčí. Dostat se nad ně. Naučila jsem se, že padat i do ošklivých pocitů může být krásný, ale člověk na to musí mít čas a musí vědět, že to dělá proto, aby to mohlo odeznít. A naučila jsem se nemyslet při sexu. Nebát se vypnout při něm hlavu a jen cítit, vydestilovat jen to, co chci v té chvíli mít. Zahodit stud, strach, předsudky… Dát se v něm. Do něj.Proto ho mám tak ráda.
Ale taky jsem se něco nenaučila.
A přitom mi to tělo říká každý večer, samo nahé v posteli, tající a vláčnící, cítící všechno, jako by to bylo… To, po čem touží.
Nenaučila jsem se vypnout hlavu jindy.
Po sexu.
Neumím se dát bez něj. Neumím být s někým.
Neumím fyzický dotyk bez radarů. Bez ničeho. Abych se cítila tak, jak se cítím, když jsem sama.
Neumím zbořit vlastní hranice.
Možná kdysi, jednou… Skoro…
Možná proto mi o něco později bylo tolik líto, že to skončilo. I když vlastně nic moc nebylo a nic konkrétního, ani materiálního, ani pojmenovatelného nás nespojovalo. Ale ta lítost, že skončilo, přetrhlo se něco, k čemu jsem byla jen krůček…
Tisíckrát jsem přemýšlela, v čem je zakletý můj obraz bílého prince. Ten problém, proč ženská nenajde, nemá… Proč je tak snadné být sama, o tolik snadnější než s někým, když vlastně nemám žádné extra požadavky, představy, normy… Nic od něj nechci… Proč když jsem s někým, a i jsem s ním ráda, tak po překročení určité vzdálenosti mezi námi najednou ve mně začně růst strašně moc různých "chci", "chtěla bych", "měla bych", "měl by"… "proč"…
Už to vím. Je to o tom. Jen o tom. Ten, komu se povedlo, možná jen na pár vteřin, kdoví, už si to tak přesně nepamatuju, zrušit moje hranice při obyčejném bytí na dotek vedle sebe, bez hnutí, bez sexu, jen tak, jak byl a přesně tím, že byl, jaký byl, měl všechno. Bez jakýchkoli "Chci, chtěla bych, měla bych, měl by"…
Mohl mít. Nechtěl.
Ten, na dotyk koho jsem necítila nic navíc.
Čertví, jestli mi ještě někdy bude dáno necítit své i něčí spodní proudy. Radary. Rozpustit je. Jestli ještě vůbec existuje někdo, kdo by je ještě teď, čím dál silnější, do mě zarostlejší, rozpustit dokázal. Jen tak, tím, že by byl, jaký by byl, a nesnažil by se být kvůli mně nějaký jiný, někdo, kdo by odolal tomu mému prvotnímu podvědomému radarovému náporu "měla bych, měl bys"… Kdo v tomhle, V TOMHLE, bude silnější než já… A bude mu to stát za to…
Čertví, jestli mi to ještě někdy bude dáno, vedle někoho nic, vůbec nic navíc necítit…
Ale jsem ráda, že mi bylo aspoň dáno to vědět.
Komentáře: