Sen dnešní první.

Sbalili jsme se tak nějak na rychlovku. Náhlý nápad. Někam pojedeme, mami, vlakem…

Já a malej.

První vlak, co přijel.

V kupé se malej nalípl k oknu, tvářička na skle, nad sklem, staženým dolů, co to jde, Hele, tamhle… tohle… – Vítr mu obrací vlasy a profoukává svítící tvářičku skrz naskrz. Cítím to, v jeho kůži to cítím, to profoukávání až do morku kostí, do duše samé…

Tak ráda se dívám… Už vím, proč se tak ráda dívám na svoje děti, když takhle něco prožívají, radujou se z prožívání něčeho… To já, je to moje prožívání, cítím to co oni, protože to v sobě mám od dob, kdy jsem jako oni byla… velká, malá… Předala jsem jim to, ale neztratila to. Byla bych možná ztratila, v běhu času, v jízdě po dospělé koleji, kdybych jim to nepředala… Proto se tak ráda dívám… Když jsem v téže situaci sama, bez nich, vítr fouká skrze mě a moji duši, ale když jsem s nimi, nechávám to jim, i s nimi na stejném okně cítím jejich vítr…

V kupé, kde je změť hlasů a těl, nejen my dva máme docela velký bágly, i ti ostatní okolo, parta lidí o něco mladších než já, ale nepřijde jim to, jako obvykle, je to dobrý, oni jsou dobrý, nádherně v pohodě, s očima na malým u okna s nimi zapřádám hovor a je mi dobře, tak dobře, jet a jet a prý máme pak i dál s nimi…

Přišla průvodčí. Strnutí. Zalití křečí až do konečků prstů, Nemám lístek… Nekoupila jsem… na nádraží v euforii z nastávající jízdy vlakem, stržená nadšeným svítícím malým, jsem prostě do toho prvního nastoupila…

Kam vlastně jedeme? Tenhle vlak…?

Na Slovensko… Ale tam teď potřebujete pasy…

A poslední zastávka v Čechách? Která to je?

Machová. Ta příští…

Dokupuju s příplatkem lístek na Machovou a vzápětí honem začínám sbírat po sedadlech a po zemi rozbordelený věci do našich báglů. Protože do příští zastávky se vlak řítí strašně rychle.

A současně mě svírá strašná, neskutečná lítost. Lítost kvůli sobě. Kvůli malýmu.

Nemám pasy. Nevzala jsem je.

Jen mojí vinou nepojedem dál. Jen pro mou vlastní blbost musím říct – Dál nejedem… – musím zhasnout jiskřičky nadšení a větru v dítěti u skla, budu se dívat, jak hasnou, jak se smiřují a podřizují, jak mi tolerantně odpouštějí, jako vždycky, jak s chlapsky klidným nadhledem říkají To nevadí… – i když vím, oba víme, že vadí… Protože ten okamžik víry a štěstí, že se pojede pořád, nekonečně daleko, až na konec cesty někam do krásných divokých hor, a bude se pokračovat zas jiným dobrodružstvím s těmi ostatními v kupé, ten už se jednou vedral, a ani když pomine, nedá se zrušit… Nedá se zrušit ten osten zabolení, že mohlo být…

Nemám pasy… Nevzala jsem je…

Odpusť…

To nevadí, mami… Tak se zas svezem vlakem zpátky…

Tam, co jsme vyskočili s plnýma náručema našich věcí z vlaku, byla divná šedá rovina…