…emoce, nervy, nutkání říct, sebe… Udržet ty koně na uzdě…
…čtu poslední dobou víckrát za sebou na různých místech…
A pokaždý se mi vybaví kůň s hlavou přiraženou k hrudi, s hubou pootevřenou pod řezavým tlakem železa v ní, pod silou obou ramen páky, co se lomí od udidla v hubě a zesilují účinek otěží, podepnutá pod koňskou bradou řetízkem (protože to je uzda).
Uzda, o které se ví, že ji má dostat do ruky jen zkušený jezdec, protože uzda je to nejostřejší uždění, jaké pro koňskou hubu existuje. Protože to není nástroj síly, ale jemnosti… Nemá sloužit k udržení koně, má sloužit k doladění těch nejjemnější nuancí pokynů…
Nemá-li se kůň zkazit.
Udržet koně na uzdě je snadné. Přitáhnout ji, co to dá…
Jenže jakmile takhle zadrženému koni byť jen maličko povolím, okamžitě vystřelí dopředu, o to zdivočelejší… Nic mu to zadržení nedalo, jen bolest.
Není dobré ježdění na koni, kterého musím silou držet. Kterému se bojím povolit, protože vím, že by se mnou okamžitě utekl. Není dobré ježdění pod jezdcem, který jezdí silou. Který koni nepovolí, protože má strach, aby s ním kůň okamžitě nezačal prchat…Je třeba jinak než uzdou koně naučit, že se neprchá.
Jedna z pouček taky zní, že správně ježděný kůň, když mu třebas i ve cvalu jezdec povolí otěž, nemá bez dalších pokynů zrychlit ani zpomalit, jen pořád v tomtéž klidném chodu natáhnout krk a spokojeně odžvýknout udidlo…
Správně ježděný kůň se dá ovládat dvěma prsty na otěžích. I na ohlávce.
Komentáře: