Jen škoda, že ty návraty domů jsou vždycky tak obalený v chaosu a pár dní trvá, než to člověku docvakne, než člověk docvakne na svoje místo, než vůbec na uvědomění si toho pocitu člověku vybyde čas…
A pak taky ta nechuť vracet se z luxusu času pro sebe na dovolené, uá… zapadnout zpátky do režimu "musím"…

Ale už jedu. V tom režimu. Už jsem zpátky. V řádu určeném rozvrhem hodin a střídáním učeben, tematickými plány, kolonkami v třídnicích, zvoněním na přestávku, na hodinu, na přestávku, na hodinu…

Už jsem si je posbírala. Ty nové, letošní prvoročky, i ty staré, co se na mě (či mně za zády) smějou po loňsku o poznání víc.

Moje třída, dva ubyli, jeden přibyl, ale smlouvají o každou prkotinu stejně vášnivě jako loni. Ještě vášnivějc.

Ta, co mě brala loni kolem ramen, trochu jiný odstín vlasů, zase o nějaký ten centimetr víc do výšky.

Ti dva, co se škádlili až k něžnostem tam na chodbě, ještě pořád spolu nechodí, ale škádlí se dál.

Ten, co kohosi připomínal, vyprofilovaný už bezpečně sám do sebe, směje se zcela nepokrytě a mrká na mě pod jedním obočím pruhovaně odbarveným, vědomí sympatií oboustranné, pochlubil se piercingem na prsní bradavce.

Natupírované éro v brýlích jako lupy zpívá hláskem ječáčkem zvučícím přes dvě patra a obě křídla budovy "Jaktože nás letos neučíte, paní učitelko?!" (No, tak to jsem musela vysvětlovat asi tak třicetkrát.)

Ten s urousaným culíkem a s hubou jak rozšlápnutá žába věčně vykřeněnou, co ji nikdy nezavře na dýl než pět vteřin a furt mele a mele, se i dneska křenil, když jsem ho v pudu sebezáchovy (poslední tažení před vraždou mladistvého) vyrazila na chodbu, a pak každých pět vteřin strkal tu vykřeněnou rozšlápnutou žábu do škvíry dveří, jestli už může zpátky, že mu je tam venku smutno.

Ta, co mě loni týrala výbuchy nevraživosti, proti nimž jsem občas už jen se zaťatýma zubama vydržela zůstat klidná, trpělivá, smířlivá, usmívající se… mi letos při první hodině sdělila, že nic neví a na žádný debilní otázky odpovídat nebude, aby se pak rozzářila jako sluníčko, když se minutu poté zapomněla a odpověděla (správně), načež dodala, že jsem stejně nejlepší.

Ta, co jsem v jejich třídě čtvrt roku probírala sčítání a odčítání úhlů a konstrukci trojúhelníku a zápolila konkrétně s ní nejvíc, jestli budem probírat matiku nebo jejich chlapy, aby se mě nakonec při závěrečné písemce zeptala "A paní učitelko, co je to to úhlo?" – No, tak ta mi dneska definitivně vyléčila už několik dní přecházenou chřipku: "Jé, paní učitelko, vy jste tak hubená… Ale ne všude, boky máte dobrý…" (modelace oběma rukama) "…takový ty, jako že by vás chlap hnedka chtěl opřít o stůl a to…" ( "a to…" zadrhnuté pohledem na učitelské katedře…)

A to… tohleto já mám učit… :-)))

Strašně ráda.

Tvrdila jsem vždycky, že doma je tam, kde mám pohodlnou postel, teplou vodu na cachtání ve vaně a klid od celýho světa. Tvrdím to pořád. Jen teď dodávám, že je ještě jeden druh domova.

Zaplaťbůh, že ho mám.