K ženě. Proudí oběma směry. Myslím, že vždy. Krásně napsáno.

Žena je opravdu uprostřed toho co popisuješ.
A on se určitě bude mít kam vrátit.Bude to žena, at už matka, nebo jeho vyvolená.
Ten návrat bude trochu jiný,možná vůči tobě mémě znatelnější, ale ty to poznáš a budeš vědět.
Myslím, že každý muž ten návrat občas potřebuje a v podvědomí s ním počítá i pokud se týká matky.
Tedy pokud vše probíhalo v dětství tak jako v tomto článku.
Dojemně napsaný.

Muži nám většinou dávají pocit bezpečí a cítíme se být jimi chráněny.Tedy i ženy občsas potřebují ten návrat jakoby do mámina náručí a tu jistotu, co se v něm cítí.
I přesto si myslím,muži zůstávají víc dětmi, než my.
Je to už asi tak nastavené.
Možná si potřebují i odpočinout od té ochranitelské role.

Pěkný, moc pěkný. Hřeju holky :-) Kam jednou asi půjdou ony?

Může se vrátit (a taky nemusí) na jediný místo: Do sebe. Rozpomenout se, jaký to bylo, když ho ten větší a taky silnější chránil svým tělem.

Díky všem. Omlouvám se za nekonverzaci, uvízla jsem skrz nenadálé události mimo a na netu jsem jen an skok.
Přišlo mit o v té chvíli, že vážně nevím kam… skoro až nespravedlivý… Dík az ahoupačky a tak. :-)

MY SI POČKÁME :O),ještě že jsem to zaregistrovala…

muž s ženou by si to měli dávat navzájem. nemůže hradbu tvořit jen jeden, byla by poloviční, tj. nebyla by hradbou. protože umět chránit předpokládá znát, jaké to je být ochraňován. uměty obejmout vědět, jak se stulit.

hanele: heh, není obvyklé, alespoň v našich krajích, aby nevěstinka byla za mužíčkovy kladné stránky tchýňce vděčná – zpravidla ji proklíná za to, co se jí na něm nelíbí :-)

Ty překlepy si odmyslete jednou provždy, vypadá to, že lepší už nebude :o)

Překlepy žere pes. S těma koment nestojí ani nepadá. :-)
(koukni na některý moje… :-)

vraceji se pro to ke svoji zene. A zena jim to dokaze dat. Magii.
Zena je takove male prepetume mobile. Bere z niceho neco a dava to svojim muzum. A uci svoje dcery jak to delat.

Neumi to kazda zena, myslim. protoze nechce. Umit to pouze carodejnice. Poznam carodejnici z dalky :o) Asi jsem jednou z nich. Mozna. Tajne doufam.

MOzna ze i ty ruliso jsi carodejnice…

Ahoj, Ruliso,
ted jsem si to precetla. Je to nadhera.
Ta neha z toho primo dycha. Co vic muze zena darovat, nez lasku?

radka: znám dost mužů, co to u "svojí" ženy nenajdou :-)
Nelze brát z ničeho něco – i v tomhle platí zákon zachování hmoty a energie. Když se nedoplňuje, jednou se musí narazit na dno, zásoba se vyčerpá a přijde prázdno. Proto to musí být oboustranný proces, vzájemné naplňování.
Myslím, že je to dáno každé ženě – i každému muži. Ale zdaleka to nefunguje každému s každým.

Ghoste, láska bez důvěry…? :o)

Ale k tomu "Co víc…" – děsí mě v takových souvislostech láska. Kdeco všechno se lidem za tím slovem schová. Jo, vyjmenovat, co by v ní mělo být, umí skoro každý. Ale když pak na žití přijde…

Na druhou stranu, je třeba všechno vy(po)jmenovávat? Není TO právě proto TO, že se to ještě nikomu pojmenovat nepovedlo?

Ghoste: laska v tvojem chapani je sobecka. Mozna proto nachazi pouze kratke naplneni a posleze vyprazneni. laska v klasickem chapani cervene knihovny (a milovali se az do smrti) nemuze fungovat – podle me.

Kdyz miluju (se zamiluji) a prozivam krasny stav, je to stav hormonu a stav mozku (endofriny) Tento vztah udrzuju kvuli sobe, sobecky touzim tento stav zazivat porad a porad dokola. A kdyz jiz hormony nechteji zabrat, tak je okouzleni fuc.
Laska jako opakovana davka endofrinu je krasna a kouzelna. Zazila jsem ji vickrat a neuspokojila me. Spise me zranovala a nakonec jeste nastvala, protoze jsem chtela byt okouzlena vecne.

Laska v mojem chapani jako pouto a vztah me uspokojuje vice. Endofriny si naladuju jinak.

Ghoste, zas to obracíš…
Nemám nic proti mudrování o lásce. Jen mi drhnou snahy o pojmenovávání toho, co žena může dát muži (či muž ženě) nejvíc, toho TOHO.

To, co tam je, ale prostě se musí cítit. Jako tok mezi dvěma lidmi.

I když mně právě z těch všech lidských mudrování o lásce a ze všech podob toho, kdy kdo tvrdí, že miluje, vychází ona ošidnost toho slova.

Ale jedno je pro mě jistý. Když někomu nevěřím, nedůvěřuju, nemůže mi vůči němu vzniknout nic dalšího.
Důvěra nemá co dělat s tím, jestli vím, že ten dotyčný je na ženský, nebo jestli vím, že mě nemiluje. Aspoň u mě.

Nemáš pravdu, že dva lidi, co se milují, většinou vůbec nepřemítají o lásce. (Nebo o TOM.)
Přemítají jinak. Tak, jak na to naráží někdo, kdo to má a ví a nepotřebuje to pojmenovávat, aby to našel či se zbavil pochybností, jen tu a tam zůstane užasle stát, cítit, a říká si…

Val (a ostatní o dětech a rodičích) – jo, nic, co bylo dáno, se neztratí, je zvláštní, že proto to člověk nedává, ale přesto to v tom okamžiku ví…
Starší mi už do postele taky nechodí. :-)

jeste k mazleni maminek se syny. Ja jsem odmazlila vsechny svoje tri kluky. Do jejich vysokeho veku :o) V puberte se moc mazlit nechteli, ael ted prichazeji opet. Obry si beru do naruce a drzim si le jako male miminka (bohuzel se mi podari dostat na klin pouze hlava a cast ramen)
Ja jako holka jsem se nikdy nechtela mazlit. Doted jsem opatrna na dotyky. Ale svych deti se dotykam s nadsenim. A se stejnym nadsenim se necham od nich "opracovat".

Myslím, že nejde až tak o mazlení ve smyslu hlazení a šišmání. Hlavní je být, někdy stačí (a někdy je to úplně přesně právě to) jen jeden pohyb, jeden dotyk a zůstat tak… Malej ví, že na televizi se nekoukám. A přesto občas žebroní, Mami, poď se dívat. Tak jdu. Aby mi mohl vlízt na klín a nechat se držet.
Praští se. Spadne. Skřípne prsty… Strašně řve, zmítá sebou, hysterka na pár facek. Vezmu ho kolem ramínek a hlavičky a přitáhnu si ho na břicho, jen tak ve stoje. Nic neříkám, nic víc nedělám. A je ticho, křeč během pár vteřin povolí, pláč se doplakává jako déšť po bouřce, cítím toho strašně moc, z něj, pak se už bezbolestný odpoutá, podívá nahoru, našpulí pusu… A já se jen sehnu, aby mi ji mohl dát…

Ru: ano, jde o blizkost, sdileni. Takhle krasne se da sdilet s kockou. kdyz bych ji zacala ohrabavat, tak utece :o) Ale nekdy se ohrabat necha, to uplne chrochtam blahem. A ona snad taky.

Kdyz jsem napruzena, tak se neda pohybovat v moji blizkosti :o) A ostatni jsou napruzeni taky. Jsou to moje zrcadla.

ru: omluva za neúmyslné obracení. Psal jsem o tom "Co VÍC muze zena darovat, nez lasku?". Pokud jde o to, co NEJVÍC si dva lidé mohou darovat – nic takového neexistuje. Nejvíc by totiž znamenalo VŠE. Víc než všechno nemůže být.
Že bych byl jediný na světě :-) kdo nepřemýšlí o prožívané lásce? Kdybych o ní přemýšlel, co by mi to asi tak přineslo? Nepřemýšlím o prožívané lásce stejně jako nepřemýšlím o lásce ke dceři a dcery ke mně. Netvrdím, že nebyly časy, kdy jsem přemýšlel. Nebylo mi z toho dobře. Pak jsem jednoho dne přemýšlení vypnul, a začal jsem vnímat jen city. Zjistil jsem, že ke svojí dceři cítím lásku, a ona ke mně také. A ještě k dalšímu jsem dospěl. Tam, kde to přemýšlení je na překážku, tam je to láska. Tam, kde není – tam je to slepá zamilovanost. To bylo o té mojí straně. Co se týká té druhé – tam je přesně to, co je. Když budu přemýšlet nad slovy z druhé strany – bude se mi zdát něco příliš velké a něco zase příliš malé, a něco nedobře a něco v rozporu. Není to snad jako když člověk zasedne k prostřenému stolu a začne přemítat nad nutriční hodnotou, kyselinami nasycenými a nenasycenými, vitamíny, tuky a proteiny? Já chci vnímat barvy, harmonii uspořádání, vůni, jemné odstíny chuti, a počítání kalorií nechám druhým.

Ghost: Díky. :-) Ale stejně kecáš. Přemýšlíš. :-)

nevim, proc povazujete vsichni premysleni malem za sproste slovo :o)

Podivejte se do statu, kde se nepremysli ale pouze procituje. Treba do Afriky, ale staci i Recko kde jsem zrovna byla. Neni to muj svet. Nedokazu se prozpivat a protancit zivotem. At kolem vsechno chatra a hnije.
Kdybych mela nejake umelecke nadani, tak bych asi propadla svoji umelecke vasni a treba v ctyriceti se se svetem rozloucila. Ale protoze jsem se rozhodla pro rodinu, pro usporadane pomery, pro narocne zamestnani tak svuj rozum zapojuji denne a porad. Je to pro me jednodussi. I kdyz jsem chaot, ale muj rozum mi umoznuje zit alespon trochu dle mojich predstav.

Kdybych ho vypla, tak jsem v koncich. Nestastna.

Urcite mate pravdu v tom, ze nikdy neni dost citu. A cim vic tim lip. Ale nezatracujme rozum. Ten nam jen pomaha, kdyz vime jak na nej.

ru [46]: na blogu a občas v mailech a v dopisech mnohé rozvádím a rozebírám. V ostatním prostoru už ne.
[47] protože když jsem zamilovaný, tak je to přemýšlení úplně mimo realitu. Vidím všechno tak, jak chci vidět – a stejně je to pokřivené i na té rozumové úrovni. Jsem schopný plánovat společný život, aniž bych měl alespoň minimální představu o tom, co ta druhá strana vlastně chce či cítí nebo necítí.

:o)))tento komentář patří ke Ghostovi k článku O citu.
Ještě jsem se nezbláznila..zatím

52-je odpověd Radce na kmentář 48

"Tam, kde to přemýšlení je na překážku, tam je to láska. Tam, kde není – tam je to slepá zamilovanost."

– se mi zdá, že city, které nepřežijou trochu přemýšlení, nejsou doopravdické

Radka: ne, to není nic divného. Také mne těší, když vyřeším nějaký problém hlavou, ale prostě to tak neprožívám. Ty jsi hlavový typ, já zase víc emoční.

fousek: když člověk přemýšlí, tak kombinuje, zvažuje, porovnává. Něco se mu začne zdát příliš velké a něco zase příliš malé, a něco nedobře a něco v rozporu, hledá rozumnou variantu, nechce příliš investovat do málo perspektivního atd. Začne uvažovat, jestli se něčím neshodí a neztrapní. Začne pochybovat, analyzovat, řešit.

radka: nakonec ses dostala ke správnému vyústění. Rostu, když někdo říká, jak malé dítě je chytře vyčůrané a mazané. Přitom v tom není intelektu za mák. Jen cit. Příroda vždycky kompenzuje nedostatek jednoho druhým. Nebyli chytří a mazaní. Jen měli dobře vyvinutý cit. Reagovali tak, jak cítili, že jim to přinese očekávané. Uměli vnímat Tvoji náladu a vycítili, kam až mohou zajít.
Vypnout rozum je velmi snadné, když se to člověk naučí. Stačí vytěsnit myšlenky a koncentrovat se na vlastní pocity.

Ghoste: ale to jsou prece jen momenty. To jsou stavy magie, rikam jim stavy koncentrace. Dostavas se do nich vedome napr.pri stavu dusevniho uvolneni, to muze byt sex nebo koupel ve vane nebo i krasna muzika.
Ale to neni zivotni styl. Kdyz rano vstanes, tak premyslis co si obleces zda je to ciste, zda pojedes autem nebo pesky a v praci se soustredis na spravne provedeni ukolu. Vypnuti mozku je luxus, ktery si muzes doprat protoze jsi vetsinou ten rozum pouzil.

Typickym prikladem emocionalniho a citoveho zivota jsou cikani (ne vsichni). Ma to jeden hacek, musi byt zde nekdo kdo je zivi. Vzdycky jsem zavidela Hippies, touzila jsem po zivote v komune, bez prostredku bez zavazku, ze dne na den. Presto jsem se rozhodla pro zivot, kde si zajistuju zivobyti praci tj. rozumem.
Vypnuti rozumu je nadstandart – luxus. A prave tenhle prvek z toho dela pro me tak trochu modni zalezitost. Je to tak trochu poza, protoze kdykoliv si ten rozum opet muzu nasadit.

Ztrata rozumu v mojem chapani znamena, odevzdani rozumove slozky nekomu jinemu k dispozici. Treba sekte, nebo dominantnimu partnerovi.

fousek: pak bych z 99% vsadil na zamilovanost a jen 1% na lásku. Rozum je totiž "rozumný" a člověka chrání. I před případným budoucím zklamáním. V hlavě sedí vnitřní kritik a vnitřní rodič – a oba korigují myšlení.
Lidé vyvádí takové odvážné kousky jen v zamilovanosti nebo v euforii – a to jsou stavy pomíjivé.

radka: mně dělá strašný problém rozlišit, co je důležité a co ne. Jinak řečeno – co právě dělám, to je pro mne v ten okamžik nejdůležitější. Proto mne zaujal ten příběh s profesorem filozofie, který jsem si dal na blog.

Na první polovinu jsem se pokusil odpovědět v článku u sebe: http://ghost.blog.cz/0608/o-nemysleni

Euforie z úspěšné (? – vlastně spíše vedoucí k nějakému závěru) myšlenkové činnosti patří k Tobě i k Radce, a samozřejmě existuje i u celé řady podobných lidí.

Pokud jsem u myšlení neuvedl syntézu (neuvedl jsem i mnoho dalších procesů), omlouvám se – samozřejmě jsem ji měl na mysli také.

City, emoce, pudy, instinkty – to vše nás nutí dělat věci bez přemýšlení. Nervová dráha z těchto center je kratší než k neokortexu, který zajišťuje myšlení. Tahle centra existovala už v dobách, kdy se neokortex ještě nezačal vyvíjet. Člověku vyhrknou slzy dříve, než si uvědomí proč, a než nad tím začne přemýšlet (emoce). Člověk pocítí náklonnost (city), teprve poté si ji uvědomí a případně nad ní začne přemýšlet.

Uvedl jsem způsob myšlení (možná lépe vyhodnocování) tak, jak probíhá. Když člověk odpovědně (tedy ne ve stavu euforie zamilovanosti) přemýšlí (nejen o citech a jejich okolnostech), nevyhne se (to jde naprosto mimovolně) vybavování určitých etických, morálních a dalších osvojených zásad (zábran), jimiž se řídí, nebo se snaží řídit.
Člověk, který cítí lásku k jinému, než k partnerovi, odchází od partnera velmi rozvážně, často několik let. Člověk, který je zamilovaný do jiného než partnera, odchází k novému partnerovi často ze dne na den (když zamilovanost pomine, často náhle "prohlédne", a nezřídka se vrací zase k tomu původnímu).
Pokusím se to ilustrovat či zdůvodnit, pro jednoduchost na "ženě" (u muže je to identické), není to jen "vyčtené z knih", mezi lidmi, co tohle tropili, jsem pracoval a rozebíral jsem to s nimi.
Žena, která cítí lásku, přemýšlí o odchodu od rodiny velice pečlivě. Nachází důvody, proč odejít nemůže – příště chce být nezávislá a nejprve potřebuje byt. Odejde teprve až děti budou dost staré, aby to pochopily.
Zamilovaná žena odejde od rodiny i od dětí, protože její myšlení funguje jinak, v euforii zamilovanosti se jí jeví všechno velice snadné – cítí to jako životní šanci, bydlet bude u přítele (vždyť se přeci milují) a děti bude samozřejmě navštěvovat.
Žena s představou doživotní věrnosti (morální zábrana) cítí lásku k jinému než manželovi. Přemýšlí o tom. Představa doživotní věrnosti jí brání v čemkoli, co by vedlo ke sblížení s dotyčným. Což jí nezabrání s ním flirtovat, pokud jí to její morální a etický kodex nezakáže.
Ale pokud se "bezhlavě" zamiluje například na firemním večírku, bude v euforii zamilovanosti jednat podobně, jako když má schopnost myšlení ochromenou alkoholem – půjde do toho. Protože její myšlení jí v ten okamžik předloží "rozumný" důvod, proč to může udělat.

Souhlasím s Radkou. :-)

Prosba o pomoc, mohla by ses Ruliso podívat na tendle článek a poradit mi?
http://myrinda.blog.cz/0608/kotel

Kornel: mohu pozorovat obraz a nechat jej na sebe působit. Když mne zaujme, budu se zajímat o to, kdo je jeho autorem, jakou technikou a kdy byl namalovaný, proč na mne tak působí. Někomu stačí jen se na něj dívat, někdo chce o obrazu vědět ještě mnohem víc než já. Každý jsme jiný. Pídím se po souvislostech a důvodech – někdy proto, že s tím mám problém já, někdy proto, že s tím má problém někdo jiný, někdy jen proto, že mne to zaujme. Všichni lidé uvažují tak, že vychází z jim známých předpokladů, vlastních znalostí a vlastních zkušeností, a snaží se udělat co nejpřesnější závěr. Někomu nevadí, že celý život opakuje tutéž chybu. Já chyby, které ovlivňují kvalitu mého života, nechci opakovat. Proto se zajímám o teorii osobnosti a občas i o oblasti související. Někdy mi to pomáhá vyhýbat se i budoucím chybám, které jsem sice ještě nikdy neudělal, ale s největší pravděpodobností bych se jich mohl dopustit.

Já tomu pořád nerozumím, v čem je problém. :-)
Prostě když cítím, že je to ve mně moc a vznáším se neobvykle vysoko, tak nečiním v takovém stavu žádná důležitá či zásadní rozhodnutí, žádné úmluvy, sliby, prohlášení, odmítám o tom diskutovat a kamkoli do čehokoli se nechat natlačit, i do toho, co by se mi třeba v té chvíli líbilo, ale znamenalo by to něco do budoucna… prostě si to jen užívám a čekám, až to přejde a co z toho vyleze po opadnutí horečky a nastolení rovnováhy. :-)

Ghoste, teorie osobnosti je jistě dobrá věc, protože ti může říci jak asi budeš reagovat v určitých situacích. Před opakováním chyb tě ale nespasí, protože lidské chování není zas tak determinované, a tedy i předvídatelné, jak by se nám možná líbilo. U lidí (narozdíl třeba od chemických prvků) není vlastně ani zajištěna prostá opakovatelnost dějů. Nejenom proto, že "každej jsme jinej", ale i proto, že my sami (=naše myšlení) se neustále měníme, a to právě díky svým zážitkům, novým poznatkům (="učíme se"). Prostě ta představa o opakování-neopakování chyb mi přijde poněkud falešná. Opírá se jen o zdánlivou kauzalitu (situace je ve skutečnosti vždycky jedinečná), a jde tedy vlastně jen o nějakou statistickou pravděpodobnost. Dneska to už spíš beru jako způsob chování, kdy se před nečím třeba naprosto zbytečně uzavírám. V nadsázce řečeno: Když budu vycházet jen ze své osobnosti a svých zkušeností, tak se nejspíš budu brzy bát i vstát ráno z postele :-)

radka: nic jiného netvrdím

(81) Ale dyťs to podal jako problém, tu zamilovanost a její projevy. :-) Jako problém, který se ti podařilo vyřešit a rozluštit ho, abys mu mohl napříště předejít. :-)

(83) Tak si čtu o teorii osobnosti a koukám, ona jsou vlastně měsíční znamení taky teorie osobnosti! :-))

Celá teorie chování… proč typové jednání? Proč nutně nějaký typy osobností?
Já nevím, mně to nesedí. Vážně věříš, že když se budeš rozhodovat jinak, bude to opuštění tvého typového chování a prevence opakování chyb?
No, mockrát jsme si už myslela, že hurá, neopakuju stejnou chybu. Pak jsem zjistila, že za á buď jsem zase udělala tutéž chybu, ale v zachumlanou v jiným, o hodně tlustším kabátě (jiným rozhodnutím často jen měníme cestu ke svým stejným, typovým jednáním), a nebo za bé, že jsem díky té radikální změně ve způsobu rozhodování udělala chybu zas, akorát úplně jinou, navíc takovou, s kterou si vím ještě míň rady, páč je mi celá ta situace, do níž jsem se násilně "jiným" rozhodováním dostala, naprosto cizí a nepřirozená.

Až jsem zjistila, že většina toho, co jsem považovala za chyby, vůbec chyby nebyly či být nemusely, kdybych je přijala jinak. Že s tím, co přichází, se člověk napřed musí naučit zacházet a se sebou žít.

radka: pokud důsledkem rozhodnutí není správný výsledek, potom bylo nesprávné buď to rozhodnutí, nebo předpoklady, na jejichž základě jsi k němu došla. Vcelku nezáleží na tom, jakým slovem se konečný výsledek označí.

(86) Prvně po přečtení mi vyskočilo několik námitek, po druhém jich o něco ubylo, a navíc vzhledem k tomu, že se zřejmě snažíš o vysvětlení na základě nějaké knihy (až tří až pěti), tak je ta občasná nekompatibilnost textu asi daň za nutné zkrácení.
Nechám být. Koukám, že v závěru se vlastně nelišíme.

To je hezký…
A od muže.

Ghoste:myslela jsem to tak, ze vysledek co se zda byt v prvni moment nespravny, muze byt to nejoptimalnejsi reseni dane situace i kdyz pro nas neprijemne. V konecnem dusledku pro beh a rad zivota (i naseho) spravne.

Ne, myslím, že Radka nemá na mysli zdání. :-) Myslím, že má na mysli nějaké naše rozhodnutí, které nás dovedlo k jasné chybě či ztrátě, jenže k chybě či ztrátě pouze v momentálním "kontextu" – v dlouhodobém horizontu se může ukázat, že nebýt té chyby, nedostali bychom se někam, kde to bylo pro nás obrovským ziskem.

Přemítal jsem nad tím nesmírně dlouho. Udělat chybu, která přehodí výhybku kamsi jinam.
Našel jsem dost takových případů i ve svém životě. Jenže vím, že po té "chybě" jsem měl vždycky celou řadu alternativ, které existovaly nezávisle na mojí "chybě". Jen mne "chyba" přivedla k možnosti (nutnosti) si některou vybrat. Nevím však, jaké možnosti bych býval měl, kdybych "chybu" neudělal, a jakou z nich bych zvolil, a zda by byla tahle neprožitá větev života přínosnější či nikoli.
Mnohem víc to jsem ochoten připisovat náhodě. Vteřiny mohou rozhodovat o životě a smrti – a stejně i o tom, jak a kudy se bude člověk ubírat.

vezmu priklad "zivotni chyby" Moje maminka mela tezky porod. Jako statecna zena si nikdy neztezovala a umela trpet. Nikdo se o ni behem porodu nestaral, dite zustalo zaklesnute ona v hroznych bolestech protrpela noc. Rano se sebehli lekari, vytahli nasilim polomrtve dite a predali vydesene matce. Dite porad plakalo a maminka marne behala po vsech lekarich co s nim je. Behala cely rok, behala druhy. Tretim rokem bylo zjisteno ze ma zanet mozku po tezkem porodu a nelecenem otoku. Diteti byla odebirana rok voda z mozku a maminka opet behala po lekarich a prosila o pomoc. nakonec dite neumrelo a zustalo tak tezce postizene, ze se nenaucilo samo ani chodit natoz mluvit nebo jist. Tak to bylo celych sestnact let.
A mamincina chyba dle jejiho nazoru spocivala v tom, ze se nedokazala domoci pomoci v prubehu porodu, ze byla hodna a neprubojna ze nekricela a nebojovola o zivot svuj a zivot rodiciho decka.

Je to jedna z "chyb" ktera se neda vratit a clovek ani nevi co prinesla komu dobreho ci pozitivniho. Mohla jsem mit dospeleho bratra maminka zdraveho syna. Ale mohlo to byt uplne jinak. Proto apeluji na kazdeho at udela caru za minulosti, at neresi to co bylo protoze minulost je pryc. Mohli jsme dat v minulosti zaklad pro lepsi budoucnost ale treba ne. To co udelat muzeme je zacinat znovu a znouvu od zacatku a s cistym stolem.

Tak tos mi dala Radko,už se vůbec nedivím,že na tobě rodiče tak lpěli.
To musí být pro mámu pro nás, co jsme to nezažili něco nepředstavitelného.

Pro mámu, pro sestru…

ja nemam pocit, ze se mi neco stalo. vubec ne. Myslim Anino, ze ty jsi to mela podstatne tezsi. Pro me to bylo spise jen to pouceni, nic vic.
Taky mozna dokazu nahlednout vice pod povrch, temer vzdycky se tam da najit spousta zajimaveho. Nikdy jsem se nesetkala s tim, ze by nekdomu vsechno slo hladce, vsechno ziskal lehce a celkove zil lehky a bezstarostny zivot. Pokud nekdo tak na prvni pohled pusobi, tak to vubec neznamena ze takova je skutecnost.
A naopak nekdo si vyrabi problemy a potize sam. I kdyz by se mohl nad spoustu veci povznest.

Radko, to je moc dobře, že to takhle bereš.Taky nemám pocit, že by se mi přihodilo něco víc horšího, než ostatním.Opravdu ne.To spíš ty druhé zaskočí.Myslím, že to je tak nějak, jak jsi tu už psala, že každý dostane od všeho něco…Když už máme něco za sebou,určitě je to svým způsobem přínosem pro nás.A má to zas tu výhodu,že jinak člověk vnímá, když se někomu něco děje,asi může i víc dát ze sebe,protože ví…I když by někdy radši nevěděl.

Dekuju Anino, ale radeji ji nebudu vykladat ze o ni pisu na internetu. Ona je taky priklad toho, ze vse spatne se muze v dobre obratit. Proziva pekny podzim zivota.

Radko,jasně,chápu..