PříslovíNetuším, jestli by sis poradila s latinou, tak to písnu česky:
"Po koitu je každý tvor smutný. Jenom kohout kokrhá…"
O milostné dohře už byly napsány stohy stránek. Jenom chlap ale ví, jak na tom ve skutečnosti je. Podle tvrzení experta MUDr.Plzáka je na tom muž po styku fyziologicky tak, že místo laskání by se měl otočit z partnerce prdelí a okamžitě usnout. Cokoliv jiného prý je proti přírodě. Pokud navíc musí odejít pryč, je to ta nejhorší možná alternativa a jistá rozmrzelost je zcela logická. Pardon, dámy prominou.

to co popisuje Rulisa nemusi znamenat kopacky do budoucna. Takhle se to muze tahnout desetileti dokud jeden z partneru nenajde nekoho jineho – lepsiho.
Myslim ze ten chlap ani nevi ze to jeho pritelkyni nejak vadi. Jemu to vyhovuje a nema urcite chut neco menit.

Pokud to vadi zene, musela by od prvni chvilky spoustu veci delat uplne jinak. Jak si to udelala, takove to ma.

anquetil: je to poněkud nepřesné – nikoli po koitu, nýbrž po ejakuaci u muže dojde k jistému, ehm, poměrně sladkému uvolnění, jež trvá určitou dobu. Což mu ovšem nijak neznemožňuje pokračovat nadále ve veselých taškařicích jedním z mnoha dalších existujících způsobů. Pokud však musí odejít (například do zaměstnání na noční) – ano, to opravdu není ta nejradostnější alternativa :-)))

anquetil: připomíná mi to "podle sebe soudím Tebe", když uvažuje hned o všech. Viděl jsem kohouta a slepici post coitum a vůbec mi nepřišlo, že by zvolnili :-)

radka: je rozdíl, když je člověk sám uvnitř sebe, a je rozdíl, když ten druhý pro člověka vůbec nic neznamená – nanejvýš něco jednorázově použitelného.
Vyprávěla mi jedna žena o seznámení na inzerát – setkali se a cítila se s ním příjemně, přišel jí jako nesmírně vzdělaný a citlivý člověk. Poseděli spolu a pak ho vzala k sobě domů, jak to jinak ve zvyku neměla. Když skončil, beze slova vstal, oblékl se a odcházel. Zmatená z toho dění se zeptala "Zavoláme si?" a on se k ní otočil, odpověděl "Proč? Dostalas, co jsi chtěla" a odešel. Říkala, že ten pohled, ač mířil na ni, ji vůbec nevnímal.

radka: často je to jen jeden jediný dotek v dlouhém čase trvání vztahu-nevztahu, o němž si žena nalhává "Takhle by se mne nedotkl, kdyby ke mně nic necítil", a pak se snaží v jeho hlase najít to, co tam ve skutečnosti nikdy nebylo. Zůstává tak jen ten jediný dotek – možná náhodný, možná zkoumavý, jehož se beznadějně zoufale drží jako jediné jistoty, kterou nikdy neměla a mít nebude. Stává se to těm, co mají panickou hrůzu ze závislosti druhého, aby sami spadli do vlastní neutěšené závislosti na tom druhém, častěji ženám než mužům, neboť je více těch mezi muži, co se svojí vykořeněností jako věčný Ahasver bloudí navazujíce vztahy-nevztahy, v nichž je pro ně žena ne více než zkoumaný objekt, ne více, než papírový kapesníček, který po použití zanechají kdesi ležet, nahrazujíce ho vzápětí jiným, jimi dosud nepoužitým.
Co však umí, jako nikdo jiný – dát pocit nesvázanosti, a dělat kvalitní sex.

(9) Ano, Radka mě zná jako vlastní boty, vidím. :-))) Hodila jsem příspěvek a tak trochu zas odskočila jinam. Ale sleduju!
Jirko, to na chvíli – i na ně občas člověk přistoupí, rád. Ale když se tam začne objevovfat to "prázdno do příště", tak už je to o něčem jiným.

(2) Anquetile, post coitum je sice pravda, ale v tomhle případě ten pohled "post" nebyl rozmrzelej, právě naopak, byla to právě ta výjimečně vstřícná jiskřička pohledu "z hloubi skrytého vztahu" – tedy, jak si to ženy často vykládají. :-)

(12) Ano. Přesně.

anino: jsi rozumna holka :o) I proto jsem psala, ze na to musi byt dva. Jeden co vyuziva a druhy co se vyuzit necha.
A poznat se to da. Vetsinou celkem lehce.

Najit nekoho kdo je cestny a ferovy v jednani je jako hledat jehlu v kupce sena. Ferovost je pro me osobne nejdulezitejsi lidska vlastnost.

Prirovnala bych to k ridici ktery sice neumi moc dobre jezdit ale kazdy na nem pozna co v pristi minute udela a tak nemuze byt nebezpecny.

Nemam rada lhani at ze zjistnich nebo manipulacnich duvodu (milosrdne lzi).

anino (17) to je ono.Znát pravdu v tomhle, to beru.Máme potom možnost volby, bud situaci akceptovat(sežvejkat,smířit se?)nějak se s tím vyrovnat a nebo radikální řez (ke kterému pak stejně došlo)
radko (18)tvá poznámka o neuznávání milosrdných lží se předpokládám netýká krajních životních situací? V tom případě bych te jako lékařku, co by pacient na smrtelný posteli, teda nechtěla :o)

Val:tak jsem to myslela,hlavně vědět jak se věci mají, pak se nedá nic zazlívat, je to už na tobě.

Val:je to individuální a i když to každý doktor neodhadne-měl by se pokusit to vycítit.
Já jsem po onkol.operaci a okamžitě jsem všude hlásila, že si přeju říkat pravdu.a taky mi jí řekli,Samozřejmě nijak zhurta, ale řekli.A dali mi malinko naděje a ono to vypadá,že to vyšlo.

Val:klídek, myslela jsi to dobře.A myslí si to dost lidí.Já bych se určitě cítila hůř,kdybych tápala. A pak člověk má dětí,tak by si docela pragmaticky musel třeba něco zařídit a to když už pak nemůžeš např.z postele,tak to nejde.Taky je mi horko,mám na sobě mokrý tílko, na hlavě mokrou plenu a jsem holka k sežrání.

(21) Tu jsem až teď. :-)

Jsem pro milosrdnou pravdu. I když zdánlivě či na první poslech zní nemilosrdně. S tím se totiž dá něco dělat, nějak se k tomu postavit. Se lží-nejistotu ne.

Příbuzný vem čert, (S nadsázkou). Myslím, že řeč šla o pacientovi. On je majitel (dočasný) svého života. Či správce? Prostě ne jeho příbuzní. Ti za něj budou třeba brečet, ale ne se léčit, ne umírat.
Viděla jsem to u svých rparodičů. Vščichni příbuzní věděli, oč s ejedná,a el jim se to tajilo a před nimi sde hrálo divadýlko. Kdybych byla v jejich situaci a zjistila to, či na to měla silný podezření, nejspíš by to byla ta nejspolehlivější metoda, jak mě pohřbít. Opačně – já vědět, a oni ne – dost dobrej důvod, proč vydržet žít co nejdýl. I s tím, že na mě bude rozhodnutí, kdy jim to řeknu, aby se taky mohli připravit. Komu řeknu. A komu ne.
I kdybych věděla, že umřu, chtěla bych ten poslední čas prožít co nejdýl jako neumírající. Užít si to. Naplno. To znamená ne nutně naplno fyzicky, ale naplno se vším, co ke mně přichází od lidí jako k živé, ne jako k odsouzené na smrt. Nefiltrovaně.
Máme nést odpovědnost za svůj život. Tak až do konce, prosím.

Jo. :-)

Kdysi jsem si říkal, že by bylo dobré vědět kdy umřu. Že by si člověk dal do pořádku svoje věci a tak podobně. Dneska si říkám, že kdybych věděl, kdy umřu, asi by mi to bylo úplně jedno, bylo by to dobré tak nanejvýš k tomu, abych svůj poslední článek na blogu nadepsal "Dnes naposledy" :-)

(34) Dávat věci do pořádku? Pěkně blbej způsob, jak ten poslední čas strávit – už se vidím, jak šílím stresem, že nestíhám. :-)))
Ne, vážně – něco dodělat bych asi chtěla. Ale jen něco. A jinak – doopravdy si to hlavně užít.

(35) Nádopotmě. :-)))

No to je tema. Myslim si taky, ze clovek by mel dostat cas pripravit se na smrt a pripravit na to postupne blizke lidi. Muj otec umiral 3x a pokazde se z toho dostal protoze naznal, ze jste nejsou jeho blizci pripraveni. Kdyz odchazela maminka na oparaci srdce, tak se taky se vsemi rozloucla "usporadala si posledni veci" Sepsala co kde je a sla na smrt. Vratila se ziva :o) Ale tak nejak my vsichni postupne chapeme ze to musi prijit a smirujeme se. Jsou to krasne chvilky porozumeni a vyrikani si vseho nevyrceneho. Odstraneni vsech prekazek ktere kdy byly a zadne dalsi nejsou postaveny. Nejhorsi je necekana smrt.

bos., nejsi drsná, jen po té zkušenosti s babičkou neochotná dělat si z toho legraci.

Znesvěcení? :o) Čeho?
Nevyvracím ti, že to tak je. Vím, že je. Můžu to nějak změnit, ovlivnit?

Jsou dvě možnosti. Buď se vrhneš(-m) do boje proti systému v LDN, nebo s tím nic dělat nebudem. Pak zbývá buď nad tím brečet a děsit se toho, zalykat chmurama a žalem nad tou bídou (zřízenou lidmi, nikoli smrtí samou) a nebo si z toho (respektive ze sebe v tom) dělat legraci, dokud to jde.
V životě je spousta věcí tragických, ale spousta zbytečně. Nebo zbytečně brzo.

protože plýtvání je znesvěcení.
vážně si z tohohle nedokážu dělat srandu poté, co mi babička umírala v rukou.

a protože nesouhlasím se systémem LDN, vzaly jsme si babičku domů. a protože vím, že někdy ta péče není tak snadná, jako v našem případě, jsem pro hospicy, kde na soukromém pokoji lze bydlet s umírajícím a provázet ho až do konce.
protože přítomnost druhýho strašně pomáhá, jeho doteky, hlazení. i když to vypadá, že umírající už nevnímá, není to pravda. a v žádném případě to není obtíž. je to jeden z největších darů.

Mám několik zážitků s umíráním. Jednak sama se sebou. Když jsem ochrnula, nevěděla jsem, jestli dožiju rána a pak ještě další den. Už jsem o tom tady někde psala.
Mysím si, že je rozdíl, jestli umírá člověk mladý nebo starý, který už má život za sebou. To je obrovský rozdíl. A jsem přesvědčená, že když člověk uvažuje o smrti, když se ho to ještě přímo nedotýká, je většinou velký hrdina, ale málokdo tím hrdinou zůstane, až to přijde.
Moje známá za každou cenu chtěla, aby jí řekli pravdu, řekli jí, že má rakovinu. Ona to snášela naprosto výborně do té doby, dokud měla naději.Když přicházela další a další operace a ona začala postupně ochrnovat, bylo to děsné. Byla jsem za ní naposled v nemocnici, když se ráno probudila a nemohla pomlet ani hlavou a jen křičela, že nechce umřít. Doktorka mi řekla, že to bylo naposled, co pacientovi řekla pravdu přímo.
Kyž umíral otec na rakovinu, tušil, že nemá naději, přesto jsme mu do posledka neřekli, jak to s ním je a on měl díky tomu mnoho krásných chvil. Umřel doma ve své posteli obklopen péčí nejbližších.
ad 44) máš pravdu, určitě umírající všechno ví a cítí. Maminka, bohužel, umírala v nemocnici, byla tam odvezena v bezvědomí, ze kterého se už neprobrala. Přesto jsme si vymohli několik návštěv u ní, drželi ji za ruce a mluvili s ní. Domů nám ji odmítli dát, musela mít kyslík atd.
Myslím si, že každý člověk není stejně silný, proto se nedá každému říct pravda. ad29)Jirka-určitě má pravdu ta paní doktorka, že nejdůležitější pro lékaře je zjistit, komu může co říct, každý to zkrátka neunese.
Nikdo nevíme, jak se zachováme, až ta chvíle přijde a zjistíme, že už není žádná naděje. to je můj názor.

bos:je to bohužel tak,jak píšeš.Jedině hospic, když ne domov.Znám ty poměry dobře.Jen bych chtěla říct,že i když se najdou obětaví lidé,moc to nepomůže,systém a vůbec přístup k těmhle záležitostem je dost děsnej.

Ru :rozumím ti a cítím to hodně podobně.jen je otázkou ,jak si člověk myslí, že se zachová a jaká pak bude realita,taky doufám,že taková jak ji popisuješ.

Kromě toho, že přijde, není nic, co se smrti týká, jisté. Traduje se o mém pra…dědkovi, že už ležel na smrtelné posteli a chtěli mu poslat pro velebníčka, aby mu byla na odchodu z tohoto světa poskytnuta svátost zpovědi i posledního pomazání. A ten starý barbar, když čekali na jeho souhlas, na ně z postele z posledních sil zahalekal: "Faráře ne, ale prej má pěknou kuchařku, tak tu mi přiveďte". Slyšel jsem to v kraji předků z různých stran, a omlouvali to tím, že zmíněný pra…dědek byl "děsnej kanec". Nicméně – jak říká malířův otec: "To nemá smysl, to jsou jen kecy". Až smrt přijde, uvidím co bude, zatím o tom lze žertovat na všechny chutné i nechutné způsoby. Zemřít lze na mnoho způsobů a ty tři potrhlé předleny, co každému soukají nit života, mají dost zvrácený smysl pro humor :-)