Ono slovo šplhat nezní moc dobře, i když na něm nic špatného není. Já bych použila slovo růst. Myslím si, že je to nezbytnost. Špatné je, když člověk si myslí, že ten druhý je hodně velký a pak zjistí, že viděl jen růžovými brýlemi, že opak je pravdou. Řešit to je těžké, když už je jaksi pozdě. Ve vztahu by měla být úcta a obdiv vůči alespoň nějaké vlastnosti toho druhého.
Ale růst člověk musí, neustále, jinak život promarnil (myslím všechno ve vztahu k partnerovi).

Dva, každý v něčem lepší, dovednější, schopnější, vzájemně se doplňující a prorůstající, spolu víc než jeden skrze to co znají, co umí, co prožili. A když jsme se rozešli, kus toho druhého jsme si každý odnášel v sobě – nádherný kus nádherné bytosti, kdesi uvnitř navěky zarostlý a nevydělitelný, oba bohatší než dříve. Bez šplhání, nestíhání, nechápání, bez odrážení od hlavy.

(5) Obojí může být. I když ad a) nešlo o nějaké konkrétní kvality. Spíš o poznávání lidí a sebe jejich prostřednictvím.
A ještě jedna věc. To "odražení se od hlavy" bylo i tam, kde jsem neopustila já.

nejen chlapi pomáhaj růst. je dobrý si takhle i vybírat kamarády. nevím, jestli přátele se dají vybrat – myslím, že ti prostě přijdou. ti, který jsou blízko, pomáhaj růst nejvíc, nejvíc dávaj a taky nejvíc bolej.
šplhat se mi víc pojí se slovesem šlapat. proto píšu "růst".

Radko, teď jsi na to kápla. :-) Některá ta odražení se byla skutečně šplhání (mám špatný svědomí ve dvou raných případech). A některá… – Pamatuješ, jak jsi se podivovala, proč dál udržuju kontakt s nějakým bývalým? :-)

Má tam být šplhala-ne šlapala,to už by bylo silný kafe.

Ru:jasně,co jsi tím chtěla naznačit jsme myslím pochopili tady tak nějak stejně a o to jedno slovo tam extra nejde, každý si to nazve podle toho jak mu to sedne :o)

Tak to jsem vedle jak ta jedle.Od hloupějšího není co přebrat o co by člověk stál,ty chytřejší mě pomáhají se jim možná i kdyby malinko přiblížit.což vítám.Ale ještě nikdy :o( jsem neměla pocit, že bych přerostla chlapa,co se mi jevil hodně inteligentní.Ale spíš se mi to pravděpodobně stalo u některých přítelkyn.To,že já ještě měla co říct a ony už ne.Ale nijak mi to nevadí, jsem jaká jsem..Asi nejsem dostatečně ambiciozní,což ale neznamená, že o nic nejevím zájem a nejsem zvídavá.Myslím,že ani nemám prostě potřebu toho chlapa přerůst.Asi mi vyhovuje pokud je na tom líp,než já.V opačném případě by mě to docela vadilo.No,každej jsme nějakej.Trochu jiné je to v zaměstnání.Pokud zjistím,že tam jsem v něčem na tom lép.než kolega, mám upřímnou radost,tam ty ambice občas vylezou.Ale ted koukím,žes chtěla slyšet něco jiného,když tak napověz,jsem trochu ted mimo…

RU-tak to já osobně nekoukám na fyzickou krýsu,stačí nějaká pžitažlivost a ta zase nebude pokud by vypadal nějak odpudivě.Potřebuji samozřejmě aby mě měl rád, takovou jaká jsem a fandil mi v mých ev.aktivitách,a neomezoval mě.Strašně potřebuju pohodáře,ta pohoda je pak i ve mě.Chci v něm mít přítele,partnera,chci mít o tom vztahu pravdivou představu a to i tehdy, nebyla -li by pro mě úplně ideální.Potřebuji chlapa pro něco obdivovat a ne ho vodit za ručičku.Samozřejmě je mi bližší citlivý, než nějaký hulvátA konečně i já potřebuju být trochu opečovávaná a vědět, že je něco co ho na mě přitahuje.Asi takový obyčejný věci a přesto se jich tak často nedostává.Tak já bych se asi nejspíš došplhávala k pohodovýmu chlapovi, potažmo vztahu.

Ru; jojo,možná trochu jak z červený knihovny,kterou jsem nikdy nečetla snad jedinkrát jako úplní tele a to mi stačilo..Stačilo,protože jsem viděla jak to chodí se vztahama v mém okolí.Ano,pro svoji pohodu potřebuju pohodáře, protože nepotřebuji cítit věčný dusno a mít z chlapa nervy.Až mě nějaký dá dostatečný prostor a čas ,myslím ten pohodář, tak mám v plánu se skrze tu jeho pohodu, co se přenese i na mě ,se došplhat i k té své.Ale máš pravdu je to na delší trat-mnoho mezistupnů,ale znám takové co k tomu dospěly,nebo to alespon tak vypadá a samy to říkají.

Jo. A teď pozor, změna:
K dané "potřebnosti" se dá došplhat i za pomoci chlapa, který je v tomto právě opačný. Ale je to podstatně bolestivější.
A další zrada (ode mě):
Šplhání v dané etapě bývá dokončeno, až ten chlap už není. Asi jako bys lezla a lezla, ale vlastně nevěděla, jak vysoko skutečně jsi, dokud nepřehmátneš nahoře z lana na traverzu a nepodíváš se za sebe, dolů. Teprv až když z toho lana (šplhacího vztahu) vyskočíš (jedno, na čí přání), jako by to nastřádaný v tobě doklaplo, dosedlo tam, kde je potřeba.
To je guláš, co? :-)

To teda je guláš a pěkně zamíchanej.Ake zase každý prostě není od pžírody pohodář.No,kdybych byla a stíl by mi jinak za to ,asi bych i šla do té těžší bolestivější cesty.Ale mám už to trochu vyzkoušený,jsem ten klasickej typ ženský co sama potřebuje cítit jistotu a ochranu v mužském objetí,no prostě nemám na to dělat maminku,Tak jak se lano přetrhne, je to pěkně blbý a kde jsme?Zase na začátku a unavené:o)A ještě ve větším guláši.Tak pokud to jde, držme se lana.

A jsem zas u té poslední věty.
Došplhat se až k tomu, abych šplhací vztah nepotřebovala. Abych neříkala "Až jednou potkám někoho, s kým budu moct…", ale abych byla.
Co když teprve pak můžu potkat někoho, s kým to všechno… zúročíme? Využijeme?

Tuším, že je to ten stav, kdy se už vůbec neřeší nejistota, aby mě ten druhej bral takovou, jaká jsem, a aby mě neomezoval. Je to zbytečný, ta potřeba mít to dotahovaný od druhýho po laně tam pak už není. Stav, kdy jsem došplhala sama k sobě. Dozaklapaná v tom, jaká jsem, jsem taková, že jinak mě brát moc nejde, a když mě tak někdo nebere, rychle to poznám a stopnu si ho opodál od těla, ale pro mě osobně se tím nic moc nezmění. Je to jeho problém. "Ber, jak leží, nebo nech být, dělám to stejně." :-)

Ani, šestadvacítku jsem smolila, když tam poslední tvý dva příspěvky ještě nebyly. Tak k nim:
Taky nejsem od přírody pohodář, potvrdili by ti to všichni, co mě už aspoň pár let znají. :-) Ale dá se tam doškobrtat. I bez chlapa. V tom ti tvý kamarádky nekecaly.
Tu těžší a bolestivější cestu si asi nikdo nevolí záměrně. Ta se prostě vyvrbí. A ty po ní buď někam dojdeš, nebo tě to srazí zpátky. Tak jako to přetržený lano. Nikdy, ani po přetržení, jsem nebyla zpátky, natož níž. Vždycky vejš. I když unavenost… Jo, hrozná. Přejde.
Cítit jistotu a ochranu v mužským objetí jsem toužila od puberty celý roky. Jenže – jako lano, co by člověka trvale udrželo – to neexistuje. Tolik jistoty ti nikdo dát není schopen. A tohle moje tvrzení vůbec nevychází z toho, že bych byla maminkovský typ. :-) I vůči vlastním dětem jsem maminka mírně řečeno nestandartní, natož vůči chlapům. Neviset na chlapovi neznamená mu dělat maminku. Ani trochu.
A ideály, slevit z ideálů… Je dvojsečný. Cítit uvnitř potřebu něčeho a smířit se s tím, že to nedostanu, žít ve smutku, že se mi toho nikdy nedostalo a nedostane, je špatně. Taková sleva se stejně dřív či pozdějc obrací proti vztahu. I proti člověku samýmu. Jediná sleva z ideálů má smysl – když to, co cítím uvnitř jako potřebu a současně cítím, že od chlapa se mi toho nedostane, zpracuju nějak jinak. Zčásti třebas nasytím jinde, zčásti nalezením něčeho v sobě přetransformuju do nasytitelnější podoby, v souladu se sebou, ku své vlastní spokojenosti.

Ru:nechci zas tolik extrémně jistoty,aby to někoho odrovnalo,prostě tak akorát.Pokud ses tam sama doškobrtala jedině ti to přeju,vážně.
A jasně, že každé slevení z ideálů se vrací mín,nebo víc jako bumerang.Se vším s tebou souhlasím,jen znám opravdu tak strašně málo lidí,kterým se to povedlo..Až bych tomu úplnýmu ideálu nevěřila.Musela bych být mladší,vědět to, co vím dnes a pak možná bych se k tomu mohla chtít přiblížit a zabojovat o to.Dnes už jsem na tohle trochu unavenější a k tomu je potřeba obrovská síla.Kdysi jsem si řekla,že už nedovolím nikomu,aby mě nějakým způsobem ubližoval a toho se hodlám držet.A ještě, pokud se já sama necítím ideální,nemohu to ani po nikom vyžadovat.

(31) Jo, přesně. :-)
(30)Úplný ideál – to jako ideál ve všem? :-) Neexistuje, samo. Slevit ze svých ideálů – když to člověk neudělá, zůstane sám úplně, nejen singl, a navíc i hořkej. Ale nejde to udělat tím prvním způsobem, jen tím druhým. Tak jsem to myslela.
Ubližování – kdysi jedna na netu tvrdívala, že "Ublížit mi může jenom ten, komu to dovolím". Čímž ale rozhodně nemyslela nenavazovat vztahy. :-) Myslela tím (nebo já si to myslím), že pocit ublížení si způsobujeme sami.

Ani, děkuju za uznání, ale ono to s tou mojí silou vůbec není tak jednoznačný. Ani s tím bojováním. Spíš mám pocit, že už skoro vůbec nebojuju. Ve smyslu s někým, proti něčemu… Že si už jen držím pozice. :-) Pro něco, co chci. A nespadnout do toho, co nechci.
Ale snad ti rozumím. Možná nás dělí jen těch pár let, co jsou v tomhle docela důležitý. :-)

Jo, díky, zatím dobrý. :-)
I když – připojením padám imrvére. Odpoledne i s celou elektrikou v celý vsi, z právě dopsanýho článku (neprozřetelně přímo do editace) nezbyla ani čárka. Tak jdu čárkovat znova. :-)
Tak taky dobrou noc. :-)

:-)

38: jj Jirko*, slávas tobě, tvůj článek mě sem přived :-)
39: to je vlastně docela fajn .-)