Tedy – nezmokly, protože jsme jely samé dámy… (Tedy, zmokly, ale až úplně nakonec, takřka na dohled od maštale, tak to se snad ani nepočítá, ne?)
Den před:
Stanovily jsme si volný (rozuměj, ne úplně jednoznačný, protože jsme nedokázaly odhadnout, jak moc brzo nás zase začnou bolet zadky) plán trasy a heslo, že plán má být takový, aby bylo lze jej podle potřeby flexibilně modifikovat. A odjely jsme autem s věcmi na přespání ku středovému bodu naší nastávající cesty. Že jako abychom nemusely všechno nechat vláčet koním na hřbetech, a taky abychom nemusely platit nepochybně nekřesťanské peníze za ubytování pro sebe, že si případně postavíme stan někde za humny, jestli nám to teda dovolí, v tom luxusním areálu orientovaném na jezdeckou turistiku, jehož majitel nás už před půlrokem osobně zangažoval na zapojení se do sítě stanic jezdeckých stezek a jenž za tím účelem inzeruje i na internetu.
Dobře jsem udělaly. Když jsme dorazily na místo určení, našly jsme krásný, stylový penzión, barevně lemovaný auty téměř výhradně cizích značek výrobních i poznávacích. Přesně jak psali na tom internetu. Drzým zabráním posledního stinného parkovacího místa naší plebejskou škodověnkou stopět (bystrou kličkou těsně před čumákem jednomu tiše zírajícímu honoré Rakušákovi) ovšem soulad skutečnosti a internetové propagace skončil. Slibované boxové ustájení s veškerým zázemím pro koňské turisty sestávalo z jedné polorozpadlé ohrady zčásti zaplněné kopřivovím a zčásti cihlami a vlnitým plechem, z jednoho omšelého karavanu, o němž jsme zjistily, že pro turisty beztak není určen, a z jednoho barelu propojeného se zázemím hadicí na vodu. Jinak ani přístřešek, kam by se koně mohli schovat před deštěm. Ale všechno už je prý ve výstavbě…
Plán cesty jsme flexibilně zmodifikovaly o stoosmdesát stupňů, dvě prasata v hnoji opodál nám zachrochtala na rozloučenou a jely jsme si domluvit ustájení úplně jinam. Místo na jih na sever.My se totiž nevzdáváme.Den první:
Nasedláno, sedla vypolstrována fungl novými potahy z australského berana, sisály nahrazeny řemením jednodušeji upínatelným, mapy jezdeckých stezek nahrazeny mapami turistickými, (už víme, že naše koně projdou všude, tak co) bouřka míří na jih, my, co se nevzdáváme, na sever.
Na třetím kilometru konstatujem, že zpátky musíme jet někudy jinudy, páč po těchhle v křoví a kopřivách zarostlých mostcích přes potok je to zázrak, že jsme se nepropadli skrz, ani se z nich koně nezřítili děsem.
Na sedmém kilometru konstatujem, že batožiny tentokrát máme uchyceny skvěle a nepadají, akorát jsme nejspíš někde v tom šáší okolo mostků ztratili pláštěnku, takže až tudy pojedem zpátky (hm, hm…) musíme ji najít.Na … už ani nevím kterým kilometru jsme přežily míjení se s vlakem. Padáme žízní.Další vsí je R. (Pamatujte si, je význačná.) – S mapou v ruce točíme ke kostelu, kudy by měla vést zelená značka, a odhlasováváme, že když už jsme našli ten kostel (ale ne tu značku), tak hospodu najdem určitě.Našly jsme. Maskovanou cedulí "Obecní úřad". Malý domeček u silnice, zálibně obhlížíme trávník za brankou, u silnice ani metr, kde by se dali nechat koně popást. Sesedám (spadávám) a vcházím. Vstříc mi jde hovor zvnútra: "Jaký ženský na kobylách? Jaký kobyly?" A pak sám hostinský. Zdravím co nejpokorněji Dobrý den a při pohledu na ráznost kroku silně zachmuřeného hostinského dumám, že jsme možná radši měly hledat, kde nechal tesař díru.
"Vy prej tady máte kobyly?"
"No, máme, venku…"
"Hovno…"Hostinský mě málem smetl, jak vyrázoval na ulici.
"No k…a, fakt jo… No tady nemůžete takhle stát, koně, do prdele, odkud jste, kde jste se tady vylíhli, já se z toho zjevím, koně, tady koně… Počkejte, já vám otevřu, sem je dejte, na tu trávu, co si dáte na pití, pivo, limču?"A koním i nám se otevřela brána nebeská, rajsky zelená…Než pan hostinský, co kvůli nám odložil právě rozečtený rodokaps Výstřely ve tmě, natočil pivo a namíchal limonádu, sdělil, že on koně miluje a zrovna si plánuje taky jednoho koupit, ukázal nám fotky toho, co si koupit plánuje, i těch, co měl kdysi předtím, vymohl si slib, že až pojedem zpátky, dáme mu vědět mobilem, aby nás už čekal, kobyly, spokojeně se mu drbající o auto a hnojící mu spásaný trávník, podělil chlebem, nás poslal do prdele s placením a nakonec přinesl židli, aby se nám lépe nasedalo.
Pod vlivem neplaceného piva a opojení z pana hostinského jsme tu zelenou značku už nenašly a při jejím marném hledání ujely ten den asi o deset kilometrů víc, než bylo v modifikovatelném plánu. Nakonec jsme přes hory doly natrefily na značku červenou, a to po výjezdu z luk podél řeky, na něž když jsem se ohlédla, tak mi bylo spatřiti seduli "Je-li vyvěšen červený praporek, nevstupujte, na střelnici se střílí".
Ustájily jsme na smluveném místě jen o hodinu později a šly si postavit stan ke známým na zahradu.Den druhý:Půl osmé, jsme na žluté značce. Nádherná krajina se vylupuje z ranní mlhy, louky stříbřitě orosené… My taky, žlutá z cípu voňavých luk stoupá voňavým lesem výš a výš a pak pěšinou v mlází, přes kořeny a kameny… Kobyly to ale berou snad jako otázku osobní cti, projít, aspoň podle tempa, jakým se prodírají skrz a vzhůru, větve mi ukradly gumičku z vlasů, jsem ráda, že mi zůstal aspoň skalp…
Po loukách z kopce, pak zase do kopce, čeká nás hrad, kde se točilo několik pohádek, nechápem, jak tamtudy filmaři mohli nechat cválat vojáky, chytající hlavního hrdinu, nám i v kroku lítají jiskry od podkov a koně dřou hlavama o zem… Žízeň. Chudáci koně, už dlouho jsme nepotkali žádný potok ani rybník, kde by se napili… – Kamarádka nazná, že na hradě určitě mají vodu, kýbl a kastelána, a když se to dá dohromady…Dohromady se to nedalo, kastelán nás vyhodil, jen co první kůň strčil nos do hradní brány. Prý bychom mu rozrýpali cestičky. A trávu taky. A na parkování je parkoviště.
Modrá značka. Cyklotrasa. Kilometry asfaltu. Po asfaltu se chodí krokem. Vyndáváme nohy ze třmenů a hledáme, jak sedět, a přitom pokud možno nesedět. Jít pěšky… – pořád odkládáme.Konečně rybník. A louka jako sen. Sedla dolů, nástup do plavek. A pak už se jen koupat a odpočívat a střídat se v držení hierarchicky nejvýše ve stádě postavené kobyly, ty ostatní se i bez postrojů drží s ní a daleko neutečou. Nejdál do lesa vyválet se s gustem na jehličí či obhlídnout si cyklisty projíždějící okolo (teda ty, co se nenechají odradit koněm stojícím na cyklotrase).
Neprozřetelně jsem si přeprala spodní prádlo, v domnění, že mi stihne uschnout, než pojedem dál. Nestihlo, hovad tam bylo i na naše trpělivý kobyly moc, vyhnaly nás. Ale voda, voda tam byla skvělá…
Opět flexibilně modifikujem plán, znechutila nás vyhlídka na další nekonečnou štrapác po silnici. Radši se zajedem podívat ještě na jednu zříceninu (dalších deset kilometrů navíc).
Paráda, nahoru to šlo bez kamenů a mlází… Romantické místo.
Dolů… V záklonu ležící koním skoro na zadcích, koně klouzající po kamenech a kořenech, odhlasováváme, že teď už teda dooporavdy sesednem a povedem ty ubohý obětavý zvířata za sebou. – Jenže zkuste slízt, když kůň pod váma je v úhlu pětačtyřicet stupňů, na pěšině o šířce dvou koňských kopyt… Naštorc po vrstevnici ho prostě nepostavíte a jen při představě, že mu sebemenším pohybem sáhnete do rovnováhy a jemu ujedou kopyta, se vám navaluje…
Ty můry čtyřnohý to sešly, jako by to dělaly pětkrát týdně od narození.
V hospodě pod tímhle hradem měli ještě zavřeno. Ale protože my se nevzdáváme, nenechaly jsme se ani tentokrát odradit, pana hospodského vytáhly aspoň do okna. (Kdeže nechal ten tesař tu díru…?) – Když uviděl koně, přec jen nás obsloužil. Koně se obsloužili sami, vypili mu jezírko s lekníny.
Musely jsme za to panu hospodskému zapózovat pod jeho vývěsním štítem, aby si nás mohl vyfotit na památku.Kasteláni jsou naprd, hospodští jsou skvělí.
A pak už kobyly nabraly směr k maštalím (jak to můžou vědět, tak daleko, v úplně neznámým terénu…) a hodlaly nám utrhnout ruce, jak zbytek cesty mazaly, jako by neměly v nohách třicet kilometrů…Nohy jsme jim teda prohlížely po příjezdu div ne mikroskopem. Ani škrábnutí, ani kamínek v kopytě, ani náznak kulhání. Akorát zdlábly oves a deset minut po tom, co jsme je zavřely v boxech, už spaly ve stoje.
My taky. Ale ještě jsme zapadly do hospody "něco málo pořádnýho sníst" a probrat úspěšný den, v jehož závěru jsme se stihly nechat vyfotit i v historickém jádru městské památkové rezervace a v zámeckém parku u skleníků a před jezírkem (s výslovným svolením paní zahradnice, jíž jsme vešly rovnou do náruče v domnění, že když vejdem zadní brankou, nikdo nás nenachytá).
Jenže pak přišla nekončící průtrž mračen a my, uvězněné v oné hospodě, kde tak strašně dobře vaří, jsme se strašně přejedly.
Den třetí:
Už nejsou síly vstávat ráno v pět, abychom vyjely za stříbřité ranní mlhy, než začne vedro. Vedro nevedro, vlečem se přes město ke stájím jak po boji a vymýšlíme, kudy si cestu co nejvíc zkrátit.
Ale koně jsou v podivuhodně dobrém rozmaru. Jakmile nasedneme, jsme v něm taky. Už jsme na to přišly. Nohy nás bolí jenom na zemi, za ty dva dny jsou asi rekvalifikované na jinou než po zemi chodící profesi.
Koňmo jsme obkroužily největší rybník a pak kruhový objezd (s kolonou asi tak třiceti aut za sebou) a opustily asfalt města.V hospodě v R. už nás čekala otevřená brána a pan hospodský s klobásami, pivem, kafem a čerstvě pro nás koupenými rohlíky ("Vyserte se na placení, až budu mít toho koně já, taky k vám přijedu na buřta…") a se stolečkem venku, abychom mohly mít kobyly pod dohledem. Než jsme všechno snědly a vypily, měl pan hospodský trávník na dva milimetry, tuším, že nebude muset síct až do konce prázdnin.A ta třetí bouřka, tak ta nás – jak už v úvodu bylo jest psáno – chytila skoro až doma. Ztracenou pláštěnku jsme sice už nenašly, ale v porovnání s tím, co jsme poztrácely například v tom zámeckým parku… (Teda my ne, kobyly, ale my vždycky poctivě slezly a shrnuly to z cestičky do trávy…)Na druhou stranu jsme toho docela dost našly. Dobrý lidi, krásnou krajinu, obdiv k našim kobylicím…
(A taky poznatek, že nemáte-li originál bezešvé rajtky, tak alternovat riziko zapaření se při jízdě na koni v mokrém spodním prádle jízdou naostro se nedoporučuje. Ani těm, co se nevzdávají.)