Řekněme…

/  63 komentářů

…že někomu, kdo se rozhodl, že ze mě vymámí Á, pořád opakuju, že s Á má smůlu a že buď Bé, nebo nic a že chce-li mít aspoň to Bé, nechci o Á už slyšet ani slovo. Po několikátém porušení téhle mé jasně dané hranice řeknu dost. Nemá to smysl. Načež mi přiletí dotaz:"Nešel by najít v naší komunikaci kompromis?"
Huh… Tak jsem nad tím dumala. A pak napsala. Něco o tom, že kompromis v komunikaci je pro mě neznámý pojem. Že si to nedovedu představit.Mělo by to být něco takovýho, jakože každý z těch dvou bude říkat o něco míň toho, co říct chce, aby to nevypadalo, že chce to, co doopravdy chce, a současně každý z nich poodsune svou hranici toho, co nechce?Napsala jsem mu, že tohle vidím jako cestu do pekel.
Nenapsala jsem mu, že kdybych to musela jen jednou jedinkrát takhle udělat, vcelku spolehlivě bych k němu i místo toho jemu málo dostačujícího Bé začala cítit Zet. Odpor. Znechucení. Opovržení… Opovržení, že tohle chce a tohle mu stačí, jako prostředek k zisku…

Každý má přece právo stanovit si hranice, za které odmítne jít. A ten druhý… Buď je schopen a ochoten je respektovat, nebo není. Není-li, mají obě strany stejné právo – komunikaci utnout. Ale právo upravovat hranice má jen ten, kdo je stanovil. Právo, ne povinnost.

Nevěřím na kompromisy v komunikaci. Na nějaký kompromisy jo, ale v komunikaci ne.

Chci a hodlám mluvit a psát s lidma, kteří mi mají být blíž (nebo si na to dělají nárok) než prodavačka v obchodě či úřednice na berňáku, tak jak mně je přirozeno. A čekám, že oni budou dělat totéž. Jako oboustranně informační signál, takový/á jsem, a takový/á jsi ty. – V něčem se neshodnem? Hm, tak buď se s tím smíříme, nebo se tomu napříště vyhnem, a nebo – je-li toho moc a je-li to zásadní – komunikaci omezíme na prodavačku v obchodě či úřednici na berňáku. Proč se přetvařovat…? Do falše. Do nedůvěry. Do odporu k tomu druhému, za to, že tu faleš vymáhá, že vlastně ani nestojí o pravdu. Do opovržení… Jím i sebou, že na to přistupuju…

Tamtomu to asi nevysvětlím. Zaujatému jen samým sebou. Možná ztratím jednoho obdivovatele a rozšířím řady poplivávatorů.
Vlastně… Když tak nad tím přemýšlím, pár lidí jsem takhle asi už ztratila. Protože to pro ně bylo nevysvětlitelný, že jsem ten jejich kompromis odmítla.

Ale ztratila… Je to vůbec ztráta…?

Komentáře:

  • Roj 28.6.2006 at 1:26

    Proste te miluje, no.. :-)

  • kornel 28.6.2006 at 1:53

    Kompromis by měli hledat lidi, který z nějakých vyšších důvodů musí spolu vycházet – třeba premiér s prezidentem. Ale vy dva do týhle kategorie jistě napatříte :-) Vaš případ se týká vzájemnýho respektování. A to když se nedaří, tak je fakt nakonec lepší – než nějaký "ubližování" – vzájemnou komunikaci co nejvíc omezit.

  • ann 28.6.2006 at 2:01

    ten citat o skebli jsi vymyslela sama? to je hezky;-)

  • ghost 28.6.2006 at 8:30

    Roj: nelze ji nemilovat – i když jsou i tací, co by ji (snad právě proto) nejraději ze světa vyzmizíkovali :-)

  • bos. 28.6.2006 at 9:54

    je to vůbec obdivovatel?

  • Jirka* 28.6.2006 at 10:49

    Nevěřím, že by u tebe řady poplivávatorů byly nějak významně dlouhé, to snad ani nejde, ale nějaké má asi každý. Myslím, že ses rozhodla správně a ztráta to asi není…

  • rulisa 28.6.2006 at 12:00

    O něj nejde!! :-)) Probůh… – Co váš názor na ty kompromisy v komunikaci? Je možný, aby byly, mezi přáteli? Jak by měly/mohly vypadat…? Třeba se pletu, když tvrdím, že neexistuje…

  • fousek 28.6.2006 at 12:42

    Podle mně … když osoba R. výslovně odmítne povídat si s někým o A. – tak embargo na A. platí do doby, než R. třeba změní názor – což dá na vědomost tak, že o A. začne sama … nevím, jestli se zrovna tady dá najít nějaký kompromis … :-)

  • Jirka* 28.6.2006 at 12:45

    Podle mě kompromisy existují, ale v něčem trochu jiném, než o čem je teď řeč. Malé kompromisy, které dělá člověk sám a nemluví se o nich nahlas. Jde o to, že se například chci s někým bavit, ale vím, že pokud nechám stočit téma na to nebo tamto, tak končíme. Proto mám s několika lidmi trochu kříž, že musím pořád myslet na to, jak s nimi mluvit, ale udělám to. Nechci přijít o přítele jen kvůli tomu, že se třeba rád hádá na téma vegetariánství a je při tom až nepříjemný. Jenže je to hodně podobné těm určeným hranicím, o kterých jsi se zmínila. Ty musí respektovat oba, v tomhle se kompromis asi nehledá, proto ani neexistuje….

  • fousek 28.6.2006 at 12:50

    i když … možná, že to, že se přátelé navzájem neptají na věci, o kterých vědí, že ten druhý nechce mluvit, je … vlastně kompromis :-)

  • Nora 28.6.2006 at 13:45

    Mně se občas stane to samý. nějakej "obdivovatel" (uvozovky z důvodu, že je to prostě čtenář,o) mi píše, kecáme, a on se začne ptát na něco, co mu prostě nechci říct. Třeba je to kravina, ale nějak cejtim, že mu to říkat nechci. Třeba jak se jmenuje moje sestra nebo kde kupuju gumový medvídky, nějaká kravina, ale… prostě to říkat nechci a hotovo, tady žádný kompromisy nejdou. Může mi dát spoustu nějakejch myšlenek, abych mu to řekla, žeje to vlastně kravina nebo tak… Ale kompromisy to nejsou ani omylem. Je to všechno na vůli toho, kdo dává ty pravidla. A on se s tim buď smíří, nebo něco o prdeli. Stopro souhlas a navíc si myslim, že máme pravdu,o)

  • kornel 28.6.2006 at 13:47

    to fousek: Ale to je právě to respektování (viz 2). Prostě víš, že druhá osoba třeba nemá ráda vtipy o blondýnách, tak je neříkáš, protože respektuješ její osobnost. Při kompromisu hledáš obecnou míru snesitelnosti nutnou k tomu, aby věci mohly fungovat (máš nutkavou potřebu říkat vtipy o blondýnách – tak řekneš jenom nějakej takovej roztomilej, kterýmu se i ona bude zaručeně smát).
    Sorry za ten příměr, ale dneska mě fakt nic kloudnýho nenapadá :-)

  • fousek 28.6.2006 at 14:02

    kornel: ale když vtipy o blondýnách nebudu říkat, přestože by se mi zrovna chtělo, tak je to kompromis, ne? když teda s vtipama o blondýnách by komunikace nefungovala, tak jejich vynechání, je hledání míry snesitelnosti k tomu, aby komunikace (věc …) fungovala …

  • bos. 28.6.2006 at 14:33

    komunikace je podle mýho o otevřenosti a vnímání toho druhýho. takže když cítím, že ten druhej se nechce bavit o XY, protože debatu na tohle téma utnul, je mi jasný, že v tuhle dobu se o tom bavit nebudem, ale jindy to možný je. což teda není kompromis, ale vyjádření snahy druhýmu porozumět a ochoty respektovat jeho hranice.
    takže vlastně nevím, co si mám představit pod kompromisem v komunikaci – hovory o počasí?

  • kornel 28.6.2006 at 14:54

    fousek: asi to nedokážu nějak kloudně vyjádřit a obvám se, že se do toho ještě víc zamotám. Zkusím to takhle: když hledám kompromis, tak se snažím v nějaký podobě (a za přijatelnou cenu) prosadit. Když někoho respektuju, tak v sobě něco raději potlačím (třeba touhu říkat vtipy o blondýnách), než abych ho tlačil někam, kde je to pro něj snesitelně nepříjemný. Zkrátka nějak se mi v těch slovech promítá můj vztah k tomu člověku…

  • ghost 28.6.2006 at 16:08

    Kompromis? To už raději zemřít :-)))

    Přátelé jsou přátelé proto, že se berou takoví, jací jsou. Kompromisy jsou dobré tak leda do politiky nebo do manželství…

  • anina 28.6.2006 at 16:24

    Hodně bych souhlasila s Kornelem-tedy v politice,v zaměstnání,všude tam kde je nutné,nebo v nějakém zájmu s někým vyjít asi nic jiného nezbývá,tedy pokud to není až nechutný a trapný atd.
    S Jirkou zase v tom,že nebudu zbytečně někoho koho mám ráda dráždit tím,co on nesnáší,To se mi zdá zbytečné.
    Ale co se partnerství týče,tam se mi ty kompromisy zdají být spíš v konečné fázi zničující.Ještě bych je brala v roli rodičovství.Já nemohu určitě vědět,že názor otce je blbější než můj a taky co pak na to někdy děti.Ale pokud už je to v rovině pouze vztahu mezi ženou a mužem,tak ne.Je třeba ke štěstí dát cosi celého a tomu druhému to přát(půlka je jen půlka).A to samozřejmě oboustranně nechat a nebrat.A taky přát. Pokud se s tím nechci smířit,což se lehce stane asi to nemá cenu.Přináší to jen nepříjemnosti ve formě výčitek apod.Myslím si,kde jinde už hledat čistej vztah když ne v partnerství.Jako mladá jsem chtěla kompromisy a bývalo to kdo z koho, čím jsem starší, tím víc vím, že to byla chyba.Ale je fakt,že pak hledat vyvoleného asi po čtyčech a s baterkou,nebo tak po čtyřicítce a výš.

  • anina 28.6.2006 at 16:32

    Ghoste:já manželstvé od jistý doby nemusím,ale proč by byly kompromisy vhodné jen do manželství.Snad proboha jsou i taková kde to jde i bez nich .Snad to není o manželství,ale o lidech v něm.Je jich asi málo,ale snad jsou.

  • ghost 28.6.2006 at 16:33

    Když má být někdo přítel, tak předpokládám, že mne bude respektovat takového, jaký jsem. A já jeho. I když bych ho někdy přerazil. Možná si občas polezeme na nervy – ale pokud si můžeme něco dát, co to v obou směrech alespoň vyváží, tak to může fungovat léta. Můžeme mít různé názory. Různé požadavky – i na toho druhého. Pokud vydržíme fungovat tak, abychom nelezli za hranice toho druhého – tedy respekt ke hranicím, které ten druhý vymezí – může to být doživotní přátelství. Kompromis je posouvání těch hranic tam, kde je mít nechci – kdybych chtěl, tak tam byly od počátku.

  • ghost 28.6.2006 at 17:09

    Anina: neznám nikoho, kdo by s výše uvedenými měl dobré zkušenosti, tak si říkám, že tam kompromis už víc škody nadělat nemůže :-)

  • anina 28.6.2006 at 17:22

    Stejně si myslím,že at přézńivci nebo podpůrci kompromisů žijeme s nimi víc než dost.Je to i druh falše.Jsme k nim i docela vychovávaný, jako k něčemu šlechetnému,bez čehož nelze žít.Je to krátkozraký,a oboustranně destruktivní pro rozvoj osobnosti.¨Znám i kompromisy až urážející,srářející v něčem toho druhého,jako pár dohod celkem rozumných.

  • fousek 28.6.2006 at 18:12

    kompromis – slovníková definice říká, že jde o dohodu, při které každá ze stran udělá ústupek … tedy ne přitlačení někoho někam, ale spravedlivá dohoda …

  • fousek 28.6.2006 at 18:16

    kompromis v komunikaci – napadá mě jedině případ vcelku banální – když budu chtít komunikovat s němcem a neumím německy, on neumí česky, ale oba umíme trochu anglicky – tak uděláme každý ústupek – že nekecáme ani jeden vlastním jazykem ale oba cizím …

  • fousek 28.6.2006 at 18:41

    ale čím víc o tom přemýšlím … tak asi souhlasím s tím jak to napsala rulisa R. – že když si s někým chci povídat nebo dopisovat "přátelsky", tak se musí oběma chtít – jak je někdo k něčemu nucen, nebo k něčemu nutí sám sebe, tak to asi opravdu vyvolá odpor Z.

  • anina 28.6.2006 at 18:47

    Fousek,právě když se to vezme do roviny dohody,tak to přece jen mění význam a tady se netlačí do kouta ,pouze pomalu ale jistě posunuje {a to i do kouta)..tak babo rad….
    jen jsstli ta dohoda posunovací není medvídek s náloží…

  • radka 28.6.2006 at 19:13

    ja si myslim ze vubec nejde o kompromis nybrz o obycejny respekt. Bude je nebo neni. Bud toho druheho respektujeme jako osobnost s pravem urcit vlastni hranice nebo si myslime ze je to pouze nejaka vec s kterou muzeme ruzne posunovat.

    Pokud si zena ci muz nepreji, aby se vedly sexisticke reci, ktere je urazi protoze je neberou jako osobnost nybrz pouze predmet erotickych predstav, tak to povazuju taky za uplne jasnou hranici.
    Pokud nechcu aby me nekdo bral jako objekt primitivniho a naprosro nekritickeho obdivu, tak mam pravo ho vykazat do jeho mezi. Jakse rika takovym lidem, kteri pravidelne okouni a dolejzaji? Stalkeri?
    Jsem hrozna, vim to. Nemam soucit s lidmi kteri nechapou ze opruzuji. Kdyz je jim to receno.

  • ghost 28.6.2006 at 19:34

    Anina [22]: na jednu stranu má pravdu Fousek se slovníkem v ruce, na druhou stranu – v životě jsem shledal jen zanedbatelný počet "kompromisů", kdy oba hodnotili ústupky jako vyrovnané :-(

  • rulisa 28.6.2006 at 20:32

    Děkuju za diskusi, kterou jste zvládli i bez mé přítomnosti.
    Je toho od vás všech moc, při čem sjem si říkala "jo, to je přesně ono". Takže:

    Kornel(15) – Kompromis, že se snažím za přijatelnou cenu prosadit. (Přijatelná cena… riskantní záležitost)

    Anina (17): Kompromisy v partnerství v konečné fázi zničující.

    Ghost (19): Respekt a jeho vyvážení tím, co si lidé můžou dát, pokud můžou. Nelezení za hranice druhého. Kompromis – posouvání hranic.

    Anina (21) Druh falše. Výchova, zdánlivě šlechetná, ve skutečnosti krátkozraká.

    Radka (26) Buď respekt, nebo pohled na člověka jako na věc, s níž lze posunovat. Stalkeři. :-)

    No, a nakonec k tomu slovníku:

    Fousku, když jsou dány hranice a jedna strana začne o dohodě, jen jedna, není už to samo přitlačení? Sdělení "Chci to jinak"?

    Jakto, že jsou lidi, se kterýma se nemusíte nijak navzájem domlouvat, a přesto vás dokážou respektovat, nepřekračovat hranice tam, kde cítí, že je to pro vás nepříjemný? Nebo to dokážou proto, že cítí? I bez říkání?
    A jakto, že jiným to můžete opakovat horem dolem, po dobrým po zlým, třeba i prosit, a oni si stejně pojedou po svý linii, a ještě vám vysvětlí, že prostě musejí, případně že špatní jste vy?

    Pak je ještě jedna věc, ne všichni, co vyžadují respekt hranic, je dokážou taky ctít. Ale to už je o něčem trochu jiným.

    Spíš mě ještě napadlo – posun… Vím i o případu, kdy mě druhej v komunikaci fakt někam doposouval, a nakonec mi to nepříjemný nebylo, ba byla jsem mu za to vděčná. Ale to je asi spíš vyjímečný. Chtělo to hodně jeho trpělivosti a citu, kdy, v jakém okamžiku, a hlavně jak… Tak trochu balet pyrotechnika v minovým poli…

  • radka 28.6.2006 at 20:36

    jeste k Rulise: nechci aby jsi me spatne pochopila, ze te odrazuju od pratelstvi s nekym kdo te ma uprimne rad. Asi jde jen o zpusob a miru projevu naklonnosti.

    Mela jsem jako divka pritele, ktery byl do me zamilovany pres sest let. Chodil za mnou pravidelne na navsevy. Vykladal mi o hvezdach (byl fyzik a hvezdar) A obcas zaseptal: Ty vis ze te mam rad? A ja jsem zaseptala: vim. A nevadi ti ze za tebou chodim? Nevadi.
    V tehle podobe ja kazdy obdivovatel prijemny a povznasejici spolecnik. Dodnes na nej s radosti vzpominam. Ozenil se s moji kamaradkou. Prisla mi to rict a zeptat se, zda mi to nevadi :o) Byla jsem moc rada, dokonce mi poslala fotky. Jsou obdivovatele, kteri jsou skutecne skveli.

  • anina 28.6.2006 at 20:43

    No a co ty Radko,tys ho taky měla ráda ne?

  • radka 28.6.2006 at 20:51

    nemela, on to vedel. Rekla jsem mu to. Mela jsem rada nekoho jineho. jeho kamarada, ktery mel jiz divku a me tahal za nos:o) V te dobe jsem byla tak zamilovana, ze jsem si myslela ze jiz nikdy nikoho jineho milovat nedokazu. Svym zpusobem to byla pravda. Clovek nekdy udela rozhodnuti, ktere se neda vzit zpet :o)

  • anina 28.6.2006 at 20:52

    RU:já si myslím,že skoro každý, kdo vstupuje jako mladý a plný ideálů do vztahu,manželství má v sobě kousek toho majetnictví.A že až časem pozná na sobě, že to není dobrý, že brzdí sebe i druhého.P5itom to není potřeba.Hodně vztahů na tohle zajde.Ale někomu to bud neva, nebo nedojde za celý život.Je tak prostě spokojený a stačí mu to.Snad by se to mělo učit ve školách.Je to hodně důležitý.:-)

  • rulisa 28.6.2006 at 20:59

    Radko, rozumím. Psala jsem, že o něj nejde. Tohle si vcelku dokážu rozlišit sama, vztahy k lidem si vždycky rozhoduju sama a bez problému podle sebe, nehledala jsem radu, co s ním. Zažila jsem za život stalkery i přátelství s přítomností toho "vím". Vím, že jde i tak. :-)
    Jenže právě proto, že jsem si vztahy vždycky rozhodovala sama podle sebe a dokázala i mít vztah řekněme neobvyklý, i vztah utnout, když jsem usoudila, že to k tomu není, tak jsem trochu váhala, jestli můj pohled na ty kompromisy v komunikaci není… příliš radikální.

  • rulisa 28.6.2006 at 21:02

    Anino, jsou věci, který se ve školách dají říct, ale naučit těžko. :-) Ale tuším, žes to asi myslela spíš s nadsázkou. :-)

  • radka 28.6.2006 at 21:13

    a jeste me napadla jedna vec.Jak pises, ze te nekam doposouval, jak v minovem poli :o) Kdyby jsi nechtela, kdyby jsi nebyla vnitrne silne naklonena to udelat (rozum to jeste nebral) tak by te neposunul ani o pid. To je muj nazor :o)

  • anina 28.6.2006 at 21:17

    Radko.to je dobře,už jsem se lekla–
    Ru:jasně, nškdy tak pindám…

  • rulisa 28.6.2006 at 21:27

    (35) Jo.
    Jenže aby tohle ten druhej poznal, uměl si osahat, čemu je člověk uvnitř nakloněnej a jak moc, to je asi dost kumšt. Málokdo to dokáže a málokomu za to stojíš. A úplně nejmíň málo se tyhle dvě podmínky sejdou v jednom člověku.

  • radka 28.6.2006 at 21:32

    aha, tak proto to tak dlouho trvalo, nez jsem nekoho nasla kdo me doposouval tam kam jsem chtela :o)

  • ghost 29.6.2006 at 1:58

    Ru: Dva lidi stejnýho typu si samozřejmě v hranicích porozumí – stejné typy mají podobná bolavá místa a tudíž i podobné hranice. V první fázi si proto zpravidla nesmírně porozumí. Bez říkání.
    Člověk často své potřeby projektuje i na ostatní (každý si připadá "normální" a "standardní"). Takže dvěma různým typům chvíli trvá, než pochopí toho druhého.
    Jenže pak přijde druhá fáze. Češtinu se Slovenštinou si člověk snáze poplete, protože si jsou podobné, zatímco Anglické slůvko je moc odlišné – buď ho člověk zná, nebo neví. Ale ten jemný rozdíl mezi blízkými jazyky, pokud je na něj někdo citlivý – pak může dojít i k tomu částečně nepříjemnýmu posunu s dobrým výsledkem. Ono ale jde o to, kdo je "silnější", a kam toho druhého posune, a taky že člověčí ochotu k šoupání ovlivňuje stupeň sympatie k druhému.

  • rulisa 29.6.2006 at 8:28

    Jistě, nemůže nic šoupat někdo, kdo mi je nepříjemný – třeba tím, že je v určitých věcech ode mě příliš vzdálený. Ale ani ten, kdo se přes počáteční porozumění jen v něčem či přes počáteční sympatie nedostane přes mou jejpoznávací fázi.
    A naopak, (a třeba mě se to stalo už víckrát) může být, že i ten, vůči komu je člověk ze začátku nastavený ostny, postupně dokáže tu mou jehopoznávací fází prodlužovat a prodlužovat a ostny ulamovat…

    Není pravda, že si lidé zpravidla nesmírně porozumí v první fázi. To je jen jejich pocit, daný tím, že se znají jen z té stránky, která je vůči sobě zaujala, svedla dohromady, v tom, co jde samo a je to to nejnabízivější se, to, co člověk v danou chvíli nejvíc má před očima a nejvíc vidí, a obvykle i to, co v danou chvíli nejvíc vidět chce, potřebuje. Že na ostatní zatím nepřišla řada. Ale ono to tam pořád je a už tím, že se tomu ti dva vědomě či podvědomě vyhýbají, obcházejí to, obcházejí riziková území svá i neprozkoumaná a tudíž riziková území toho druhého, je jako závora na některých cestách komunikace.
    Nesmírně si porozumět lze, až když se poznáme i jaksi v těch zastíněných cípech společnýho prostoru. Až když se ten prvotní nastavenej povrch obrousí a i ty cípy z větší části doklapnou do sebe, s tím, co je "lepší" i s tím, co je "horší".
    Teprv s postupným poznáváním se a dosazováním těch temných cípů, s jejich absorpcí, je možný nějaký posouvání.

  • rulisa 29.6.2006 at 8:51

    Ergo – posouvat lze jen zevnitř. To, že je mi s někým teď chvilku dobře či jemu se mnou, neznamená, že se dostal dovnitř.
    A nemluvím jen o vztazích mileneckých. Pro přátelství to platí taky. Cítím to tak i mezi mnou a jinýma ženskýma.

  • fousek 29.6.2006 at 9:58

    rulisa 41: a nemůže to být třeba tak, že když si lidi neporozumí v první fázi, tak nemají moc chuti zkoumat své další stránky ?

    riziková území – u sebe taková, kde už dříve člověk pustil někoho, kdo tam bolel … a u jiných, kde někdy přišel k závoře, a dostal tam do držky od stráže …

  • ghost 29.6.2006 at 10:47

    Ru> Otázka zněla: "Jakto, že jsou lidi, se kterýma se nemusíte nijak navzájem domlouvat, a přesto vás dokážou respektovat, nepřekračovat hranice tam, kde cítí, že je to pro vás nepříjemný? Nebo to dokážou proto, že cítí? I bez říkání?"
    Odpověď: "Dva lidé STEJNÉHO TYPU si v první fázi ZPRAVIDLA nesmírně porozumí."
    … takhle to bylo míněno. Lidem jiného typu je třeba své hranice popsat tak, aby je pochopili (nikoli naznačovat a doufat že se dovtípí) – dokud je nepochopí, budou je stále překračovat aniž by si toho byli vědomi. Jinak je má zkušenost ta, že ti, co naprosto ignorovali moje hranice nejvíc trvali na dodržování těch jejich (možná ani nechápali, že někdo může mít jiné hranice než oni) a dva nejcitlivější lidé, které jsem poznal, mne dokázali velice účinně zraňovat svojí necitelností.

  • rulisa 29.6.2006 at 11:51

    Ne Ghoste, jsou lidi, kteří prostě když řekneš tohle nechci, tak respektujou a už do toho nevrtají. Ať tomu rozumějí či nerozumějí. A pak jsou jiní, kteří vrtají, ptají se (pokud se vůbec ptají a ne rovnou vyslovují svoje názory), proč a proč ne, a vysvětlují, jaká je to chyba, že bylo staniveno Ne, rozebírají, jak s elidi k takovým chybám dostávají a co to to způsobuje, aopakovaně vyslovují naděj, že až se stanovitel hranic umoudří či psychicky srovná, to Ne zruší a otevře se onomu kýženému Ano, případně že teprve až stanovitel řekne Ano, dokáže tím, že už s ekonečně posunul někam dál a srovnal se… Vrtají, a ač to třebas i na začátku vypadá, jak si s takovým člověkem můžeš být blízko, velmi rychle jsi od něj bezpečně daleko.

    Tfuj tfuj. Nemá to naprosto nic společného s nějakým stejným založením. Je to jen a jen o citu.

  • rulisa 29.6.2006 at 12:02

    P.S. Přiznávám, že u mě je ještě jedna možnost krom prchání, v případě, že na toho dotyčnýho a jeho stalkerovsky bolavý vrtání zas a znova narážím, tak jdu proti a likviduju. :-)

  • ghost 29.6.2006 at 13:21

    Ru: omlouvám se – uvažoval jsem obecně. Jako že třeba někdo nesnáší, když mu druhý bere trička či ponožky, vstupuje do koupelny bez zaklepání a tak. V takovém případě dva lidé stejně založení si prostě takovéhle věci nedělají, protože je sami nesnáší – a jsou zmateni, jak úžasně si rozumí.
    Avšak zcela specifické je to, co popisuješ – a patrně k těm stanovitelům a vrtajícím počítáš i mne :-) – nic takového se nestalo ani mně, ani desítkám mých známých všeho druhu. Tobě se to děje opakovaně. Patrně takové typy něčím přitahuješ. Možná na první pohled působíš zoufale a potřebně :-)

  • ghost 29.6.2006 at 13:22

    Nebo bezbraně :-)))

  • teor 29.6.2006 at 13:36

    Ruliso, čtu si 44 a slušně mě "svědí", tedy už ne tolik, ale i ty zbytky stačí :-)

  • rulisa 29.6.2006 at 13:59

    (47) Jo, působím tak, že když dotyčnýmu řeknu, Nech toho, nebo tě sežeru, nevěří, dokud to neudělám. A ani pak často nevěří.

  • ghost 29.6.2006 at 14:05

    Ru: tomu se říká působit "nevěrohodně" :-)))

  • rulisa 29.6.2006 at 16:32

    A eště ke (42)
    Riziková území – jo, taky, ale dá se přes to dostat. Třeba přes jiný cípy toho rizikovýho území, co se od předchozích zkušeností liší.
    Ad neporozumění v první fázi – právě, stalo se mi, že jsem měla pocit, že s tímhle člověkem si v životě nemůžu porozumět, jednoduše řečeno mě sral od každým pohybem, pohledem a vypadalo to, že i já jeho. A pak se to jaksi přetřáslo… Tušení pnutí mívá různé podoby. :-)

  • rulisa 29.6.2006 at 16:33

    …od začátku, mi vypadlo. .-)

  • ghost 29.6.2006 at 18:01

    Tak mne napadá – kdybych potřeboval řešit něco, na co nestačím, existují jen dva lidé, co by mi k tomu mohl něco říct, ale vím, že bych s tím musel skousnout i to, co nechci slyšet. S mnohými lidmi sice mnohé proberu, ale to jsou věci, do kterých mi může klidně krafat kdokoli. Možná jsi příliš – (?) důvěřivá.

  • rulisa 29.6.2006 at 20:30

    Eh, uniká mi logika myšlenkového postupu vedoucího od diskuse k tomuto komentáři a pak k jeho závěru.

  • radka 29.6.2006 at 20:36

    treba si Ghost jiz dal lahev vina. Ja se na ni zrovna chystam. Premyslim ze si ji dam na ex. Jsem v hluboke depresi a citim se naprosto neschopna.

  • rulisa 29.6.2006 at 21:23

    Já jsem už za depresí, ta odkulminovala někdy odpoledne ve škole, když jsem dopsala a dotiskla poslední z iks formulářů, zápisů, dopisů rodičům, zpráv, závěrů, přehledů, shrnutí… Ale ta flaška není špatnej nápad. :-)

  • ghost 29.6.2006 at 21:42

    Ru: jsem sice co na srdci to na jazyku :-)
    Ale [ad 44] "jsou jiní, kteří vrtají,…" – takovým nedám materiál k vrtání. Ne dřív, dokud nevím, jaký mají vztah k mým hranicím.

  • rulisa 29.6.2006 at 22:20

    Aha. Ale to vrtání nebylo o tom, že by vrtali do toho, co se dozvědí.:o) Když už vůbec o něčem na dozvídání se, tak o tom, co se nedozvědí a dozvědět chtějí.

    Ale když jsme u toho, jak chceš zjistit, jaký kdo má vztah ke tvým hranicím, když to nemáš na čem zjistit? Podle toho, co ti ten druhej o sobě řekne? :o) Na hovorech o počasí či krásnejch očích to nezjistíš.
    Začátek komunikace je vždycky o nějaký míře risku, samozřejmě s eventuálně oželitelným "materiálem", o něčem, na čem si toho druhýho testneš. Pak upravuješ dál.

  • ghost 30.6.2006 at 4:43

    Každý na počátku testuje – někdo vědomě, někdo nevědomě.
    Protože neumím spřádat jemné předivo pastí, předhodím svoji upřímnost, otevřenost a přímost (to opravdu nic nestojí). Pokud začne někdo při pohledu na ten zlatý důl vrtat, mám pro něj takovou spoustu hlušiny, že se mu vrták zadře. Co a koho mám rád a proč – zdánlivě citlivé informace, které lidé tak rádi tají – toho dám každému co jen unese. Ale své bolesti, touhy, a co mne tíží, své noční můry, svá zranitelná místa, špinavé prádlo z domova (teprve přes tohle mne ten druhý může opravdu poznat) – k tomuhle otevření musím mít důvěru absolutní.

  • rulisa 30.6.2006 at 9:49

    Má-li být výsledek poznávacího testování relevantní, pravdivý, musí probíhat na tom, co je předloženo upřímně a otevřeně. Na falši to nejde. A testování není jedno a šmytec.Co a koho má kdo rád lidi zas tak moc netají. To je jen první část. Na tu druhou to nestačí.

  • ghost 30.6.2006 at 13:04

    Já Ti jen napsal, jak to u mne funguje. Samovolně a nevědomě, bez přemítání, bez rozumového vyhodnocování.

  • rulisa 30.6.2006 at 13:26

    Jo, dobrý. Odepisovala jsem v poklusu. :-)

  • Alena 4.7.2006 at 15:50

    Ahojte,
    HRANICE jsou hodně důležité!!! Občas zkoušímm ty svoje je trochu korigovat, ale když zjistím, že už stačí, opravdu je nechám jak jsem si je stanovila. Nejde pořád ustupovat a samozřejmě nejde ani opak.Spíš vědet za co jsem schopná jít aniž by mně to ohrožovalo a co jsem schopná zkousnout aniž bych to brala jako újmu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.