Tak jsme se sešli na závodech. Pouťáky oblastní úrovně jsou naše nejmilejší, protože se tam vždycky sejdem se starýma známýma, proberem a dozvíme se drby, společně si zanadáváme na kdeco, předáme si zkušenosti…
Třeba že letos snad všem koně kašlou. Od začátku jara. Od řepky. Nejvíc těm, kde je nejvíc řepky. Všichni lají řepce. A trumfují se v přehledech všech možných lektvarů, bronchoupravovátorů a antikašlátorů. Na těchhle závodech jsme se ale shodli, že už se to zdá být lepší. Řepka odkvetla.

(A než jsme to probrali, vypili jsme asi tak… no, prostě vypili, kdekdo si spálil záda, já pro změnu nohy a smrčkům, esteticky zkrášlujícím parkúr, beznadějně ovisly větvičky vedrem.)

Na těchhle závodech bývá klasický problém s vodou a – se záchodem. K pořadatelem letos prvně přivezené kádi jsem dneska nachodila dohromady asi tak dva kilometry (s kýblem, pro koně) a do bot si cestou od ní ponalívala asi tak dvacet litrů vody. Voda – pokrok. Takřka vkrok do EU. Stařičká latrína v jediném houští široko daleko se naopak letos definitivně ukázala být už opravdu… naplněnou…

A tak, po té předešlé fázi sdělování zkušeností a doplňování notně tekutin, jsem konečně vzala na milost řepku. To byste nevěřili, jak je to fajn, mít prakticky za… – zadkem taky, ale myslela jsem spíš za autem – lán už odkvetlé řepky, sahající docela dost vysoko nad… zadek. Jo. Ale nad pas taky. To se prostě takovým lehce plaveckým stylem "prsa" proderete pár metrů od kraje, proroztrháte do sebe vrostlý porost (dík tomu i všechny hojící se strupy na rukou), najdete místo, kde při setbě asi drncl traktor a usypalo se míň, tam sešlápnete takovej malej kroužek – a ponoříte se pod hladinu. Ztraceni světu.

Jenom je nutno počítat s tím, že když se pak vynoříte zcela nečekaně dvě (dva) kousek od sebe zaráz, může to být trochu šok.

A teď si du foukat ty spálený nohy.