Mám ráda jaro. Vůně hlíny a vlhka, přibývání světla a prodlužování dne, vlahost vzduchu, pomalý oteplování poznenáhlu se vyplňující horkem, mírnost jara přelamující se do tvrdosti léta…
Letos mi někdo jaro ukrad. Vlahost se tak jaksi kmitla kolem, pak byl ten listopad mimo pořadník a pak lup – rovnou léto. Vůně hlíny a vlhka skočila rovnou do vůně trav a sen.

Je fajn jezdit na vyjížďky s někým, střídat temperamentní, ruce trhající cvaly, kdy koním tak trochu vaří krev chutí si spolu zazávodit, s kecáním v kroku do rytmu poklidně se kývajících koňských krků a koukáním se kolem dokola.

Ale nejradši stejnak jezdím sama. Sama navečer, jen ve dvou, s kobylou a pro kobylu. Naladěný jedna na druhou, samy na sebe, jen podle sebe.

Dneska jsem se po třičtvrtě hodině přistihla, že si celou dobu zpívám. Jen tak polohlasem, kdesi dole v krku, jako špatně zastavený rádio. Furt to samý dokola. A kobyla si svým krkem kývala, obě v poklidu, i při chvilkové práci na přiježďování, na koňské ohebnosti, obratnosti a poslušnosti, i s mrakem much kolem nás. Na louce mezi lesy, ze které včera odvezli seno, ale ještě po něm voněla.

Před pár dny jsme s kobylou takhle jely týmž vyjížďkovým okruhem a louka byla krajkovatá klásky přerostlých jílků a lipnic a protkaná střídavě růžovým, modrým a žlutým vzorkem kytek, karafiátků, kohoutků, zvonků a pryskyřníků… – Kobyla si kývala krkem a to moře krajkovaté louky rozhrnovala před sebou do vln nohama našlapujícíma zvysoka jako baletka, klásky trav šustily a nahořkle voněly a já si říkala, jak by bylo hezký, teď se v té hebké louce milovat…

Dneska už je z hebkosti barevně protkanýho kláskovýho moře jednolitá šedozeleň sluníčkem vyšisovanýho strniště. Kulturní zástřih. Suchý na troud.
Dobře se po něm cválá. Ale škrábalo by to do zad.

Je léto.