Pro Bahanku – i díky jí

/  10 komentářů

Co říct svému dítěti, na tu cestu?
"Za prvé – že nemá mít žádné náboženství, to jest slepou víru v něco, o čem by nepřemýšlela.
Za druhé – že má své rodiče ctít a poslouchat, ale jednoho dne se musí postavit na vlastní nohy a jednat podle svého. Aby vítězství prohry v životě byly jejími vítězstvími a prohrami, nikoli rodičů.
Za třetí – aby od nikoho a od ničeho nevyžadovala slib věrnosti, že se však nevylučuje, že jí tato věrnost bude zachována. Aby sama neslibovala věrnost, že se však nevylučuje, že tu věrnost ještě ráda zachová.
A za čtvrté – aby neměla žádné předsudky a nedělala apriorní soudy, nýbrž aby se snažila o všem sama přesvědčit a udělat si vlastní názor."

(Miloš Kopecký)

"Za nedotknutelnost se platí neúplností. To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě, je trocha neštěstí."

(F.S. Fitzgerald)

Cokoli uděláš, protože ses tak rozhodl ty sám, uděláš správně. Protože všechno, co takhle uděláš, ať už to dopadne tak či jinak, má ve tvém životě svoje místo. Ale měj na paměti, že

– udělat rozhodnutí neznamená mít jistotu, a to ani když si myslíš, že ji máš

– jistotu nezískáš ani potvrzením od jiných, ani bojem s nimi, ani popíráním a útěky od rozhodnutí předešlých, ani zatvrzelým lpěním na těch stávajících jen proto, žes je udělal

– nejhorší způsob, jak se zbavit nejistoty ve svých rozhodnutích, je přivést do závislosti na nich někoho jiného. Protože pak už rozhodovat se sám neznamená rozhodovat se jen sám za sebe.

Komentáře:

  • Jirka* 8.6.2006 at 0:07

    …taky jsem si vzal kousek…. Bahanka se jistě nebude zlobit a rozdělí se…8^)

  • ghost 8.6.2006 at 6:02

    Jsou to samá moudrá slova, to rozhodně. Ale jsou to rady. A já vím, jak je to s radami nevyžádanými.
    A co hůř – dítě ví a pamatuje si, co mu člověk řekl, a srovnává slova se skutky. Určitě by nesrovnávalo tak, jak bych si přál já – s přípustností výjimek či omylů.
    Vždycky jsem mu říkal jen tři věci, u nichž jsem si přál, aby si je zapamatovalo. Možná nepříliš moudré, možná příliš jednoduché.

    1. Všechno budeš mít takové, jaké si to sama uděláš

    2. Máš klíče ode dveří, kdykoli můžeš přijít a budeš zde doma, budeš zde vítána, a můžeš setrvat tak dlouho, jak budeš chtít

    3. Ve věcech, které budu považovat za správné, Tě budu vždycky podporovat všemi způsoby. V tom ostatním se budu snažit stát na Tvé straně, ale následků Tvých vlastních chyb Tě nezbavím

  • rulisa 8.6.2006 at 7:43

    Ghoste, myslím, že ono se ve skutečnosti dětem na tu cestu neříká nic moc, tak maximálně "tfuj tfuj" pro štěstí. :-) Takhle si člověk jen rovná myšlenky, třeba v případě těch dvou pánů nahoře, protože se jich na to zeptali novináři, nebo sám pro sebe, naťuknutej odjinud. Ale jinak, co člověk nestačil říct dítku předtím průběžně po kousíčkách, to už žádnýma moudrama "na cestu" nedožene. :-)

  • ghost 8.6.2006 at 9:42

    Myslím, že na tu cestu dětem člověk říká pořád něco. Ještě dlouho před tím, než nějaké cesty jsou vůbec schopné. Alespoň já to tak dělal. Protože ono to poslední rozloučení – může přijít úplně jinak, opačným směrem a mnohem dřív. A navíc, moje dítě se nerado loučí. Nedá mi šanci ani na to "tfuj tfuj" pro štěstí. Prostě se otočí a zmizí v dálce. Nebo taky ne :-)

  • rulisa 8.6.2006 at 11:04

    Jak se liší (4) od (3)? :-))

  • radka 8.6.2006 at 11:41

    Ty moudra jsou krasna :o)

    A ja jsem detem vzdycky rikala:

    1. Kasli na to, zivot je nespravedlivy. Udelal jsi co jsi mohl.
    2. Tfuj, tfuj
    3. Jsem moc stastna, ze jsi tady. Budu stastna kdyz te opet uvidim. Byla jsem moc stastna, ze jsem te videla.

  • ghost 8.6.2006 at 12:46

    Ru: Slovy? Příchozím směrem? Úhlem pohledu, závisícím na výškovém rozdílu očí od země? :-)

  • Bah 8.6.2006 at 13:05

    Ru: Díky:-) Zejména ten třetí bod od konce "udělat rozhodnutí…" mě zasáhl. Díky:-)
    Jirka*: Myslím, že písmenek jsi tím neubral, ani síly, ani mylšenky, takže co…. samozřejmě že se nezlobím:-)

  • Bah 8.6.2006 at 13:08

    Ještě Jirka: Alespoň k něčemu jsou mé hrbolaté cestičky dobré…;-)

  • hanci 8.6.2006 at 23:36

    Myslím si, že když se dítě tváří odmítavě, když mu dáváme rady, stejně to v něm kdesi zůstane a pak, později, v případě potřeby, to z té hloubky vydoluje a pomůže mu to. Alespoň to je má zkušenost. Dobrých rad není nikdy dost. Díky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.