Jak jsem na ni mohla zapomenout, když kvůli ní jsem vlastně ten minulej spot začla psát…?
Stála jsem u šaten, čekala, až se dotrousí zbytky mých svěřenců po poslední hodině. V náručí pyramidku třídnice, složky s papíry, sešitu, penálu, klíčů a dalších takových těch zbytečností, co učitelé nosí jednoruč v náručí, učitelky tisknou zručným hmatem na prsa, aby se jim to nerozsypalo, učitelky méně vyvinuté tím zakrývají prsa úplně. Pátek nabitý můj den, už jsem toho měla docela dost a docela dost ještě odpoledne před sebou, nejlíp mi taky nebylo, i ženy mají své dny… Tak jsem v tom postávacím čekání odešla myšlenkama kamsi jinam, jestli co stihnu nebo nestihnu ještě po poradě a jak to udělat, aby stihnout, a co večer…

A najednou jedna z posledních žaček místo do šatny zalomila směr ke mně. – "Nemračte se, paní učitelko, to vám vůbec nesluší, to přece vůbec nejste vy…" – a přesně v tom hřejivě chlácholivém tónu mi s gestem laskavé starší sestry položila ruku kolem ramen. Na vteřinu, než se toho sama lekla a honem ucukla.

Koukla jsem tak trochu nahoru (trochu víc, tak asi o půl hlavy) a cítila jsem, jak se mi huba roztahuje jak žábě na prameni.

"To nic," povídám,"já se nemračím, takhle pitomě se tvářím vždycky, když nad něčím přemýšlím a nevím si s tím rady. Ale děkuju za starost, potěšilo…"

Oči o půl hlavy nade mnou po tom předchozím malém leknutí z nepatřičnosti příliš důvěrného dotyku znovu změkly a usmály se taky. Docela doopravdy."Tak vám přeju krásnej víkend," rozloučila se holka, docela doopravdy.
Vůbec se jí nedotklo, že jsem řekla tak nešikovně ‚starost‘, místo třeba ‚všimnutí si‘ nebo ‚zastavení se kvůli mně‘. Asi věděla. Jako já jsem věděla, co chtěla říct tím ‚nemračte se…‘
Někdy obě strany vědí, co za ta nešikovná slova patří dosadit.

Popřála jsem taky. Doopravdy.

Je to fajn vědět, jaký to může být, mít starší sestru. :-)