Kdo učí…

…koho…
Na jedné straně moudro nejuctívanější , že učit neznamená ani tlačit, ani táhnout, ale vést – na straně druhé přikázání nejsvětější, že základem školy jsou řád, zásady, autorita.
Na jedné straně první rada, kterou dostane právě nastoupivší kantor od většiny svých kolegů: Nasaď tvrdý režim a nepouštěj si je k tělu, vždycky se líp povoluje než přitvrzuje – na straně druhé stará pravda, že tvrdým režimem se skutečný respekt nezískává a vládce v něm nemá nic, co si nevynutí silou. Nemluvě o tom, že dávat silou nejde vůbec.
Na jedné straně učitel jako individualita s určitým specifickým stylem jednání, učení, přístupu, stylem, na který si sice žáci musejí trochu zvyknout (a učitel jim na to zvyknutí musí dát čas), na straně druhé vyžadování jednotnosti přístupu na celé škole, často až nevraživost vůči těm, co se v přístupu liší…

Na většině škol platí, že když dojde na boj třídy s učitelem, učitel vždycky vyhrává. Na většině, ale ne na všech. Na některých taky platí, že když dojde na boj třídy s učitelem, je to známka učitelovy prohry.
Je dobré dostat se na nějakou takovou „druhou“ školu. Dobré pro žáky i pro učitele. I když někteří učitelé z ní dost brzy odcházejí. A někteří ze zbylých si museli hodně předělat představy o podstatě úspěšného učitelování… Možná předělat i sami sebe…

Už pěkných pár let se na učitele dívám jinak než z pozice žáka. Dívám se na ně jako jejich (z hlediska dlohodobého občasná) kolegyně i jako rodič školou povinných dítek. Na ty, co mají autoritu na prvním místě, a přesto stále bojují, na ty, co se v tom topí, protože láskou k dětem by se rozdali, ale zanedlouho končí totálním vyčerpáním a zklamáním, na ty, co jako by jim to šlo samo… A děti je milují i poslouchají, respektují i věří…

Časem bych chtěla docílit toho, abych to uměla tak, jako někteří mí kolegové. Co dokážou s úsměvem a klidnou energií na stálé hladině proplout celým týdnem a na něž z úst jejich žáků nezaslechnete jedinou jedovatou poznámku, přestože se na písemky drtí jako divocí. Sice mám pocit, že u mě čím dál víc dobrý a funguje to, ale zatím teda týden co týden už tak ve čtvrtek padám na hubu. Neskutečný výdej sil na balancování mezi všemi jedněmi a druhými stranami. Co mě těší, už dávno ne výdej energie na ovládnutí nutkání urazit tomu kterému žáku občas hlavičku.
Ehm… Víte, že je to docela zábava, zahulákat docela výjimečně? S docela studenou hlavou? Pobavit se, jak všichni vytuhli, a slyšet Jé, paní učitelko, vy umíte taky zařvat…
(Umí, pravil z hloubi duše temně na tuhle narážku jeden, co jsem ho učila před pár lety na základce, To bys koukala jak. Radši ji moc neprovokuj… – Rozesmálo mě to, pak i třídu. Pak už neprovokovali.)

No, něco jsem se už od vás naučila, milí žáčci všeho věku. Například že ty vaše občasný remcy člověk nesmí brát osobně. Že kantorovo lpění na formální úctě k jeho osobě je pro vás bezpečnej ukazatel, jak moc si je kantor (ne)jistej v kramflekách. Jak moc je vhodnej objekt pro vaše opovržení. Nebo například co všechno dovedete ocenit, i když někdo tvrdí, že ne… Co všechno dokážete poznat, přijmout, vrátit…
A taky například že pravidla nejsou to, co někdo nadiriguje z výše přesvědčení o svém postu, své pozici. Že pravidla jsou to, na co se přistupuje. I když to někdy chvíli trvá.

A věříte, moji milí (někdy někteří na zabití), že mi to moc pomohlo i mimo školu?
Učím se od vás ráda.

Komentáře:

  • radka

    nevim nevim. Myslim Ruliso, ze ty nejsi typicka ucitelka. Jsi na to moc normalni a spjata s realitou. Bude to u tebe porad boj s hmotou. Kdyz asimilujes,stanes se ucitelkou. Kdyz odolas, uteces. Povolani ucitele nemuze dlouhodobe nikdo prezit, pokud chce zustat normalni.

  • anina

    Ruliso,ve zdravotnictví-myslím na lůžkovém oddělení je to co popisuješ v něčem trochu podobné.Určitě ty pokyny-nepouštěj si nikoho k tělu a na tuhle bacha apod.Něco na tom je,ale jsem na to docela alergická…Vadí mi,že mi někdo vnucuje své postoje.O to víc když vím,že sám v tom jeho přístupu zrovna neboduje.Proto sice vyslechnu,ale pak se zařídím podle svého přesvědčení a myslím,že správně.Většinou to je taková střední cesta.Nenechat se vyždímat,ale pokud mohu dát něco ze sebe ráda to udělám,aniž bych někoho shodila.A taky se stane,že některou kolegyni stáhnu na moji stranu,aniž bych o to usilovala.Myslím,že to bereš tak akorát.

  • radka

    muj vztah k ucitelum je silne deformovan i tim ze jsem ucitelske dite. Bylo nas vic se stejnym osudem. Vsichni jsme byli neurotici.
    Ted to vidim na detech mojich znamych ucitelu. Taky jsou neuroticke. Premyslim, kde je pricicina. Asi velky tlak ucitelskeho rodice na dite, aby bylo dobre ve skole a melo dobre znamky. Aby si rodic mohl dokazat, ze to umi. Ucit a vychovavat deti.
    Nevim, mozna…

  • Markoff

    btw. co su "kramfleky"?

  • anina

    Radka:jo,já taky znám několik učitelů a ten tlak na děti jsem cítila.Myslím,že se to někde byt v podvědomí odrazit musí i když se člověk snaží jak chce.Každý jsme rád,když naše děti prospívají.Děti učitelů to asi mají těžší.Proto je rodiče učitelé raději nechtějí mít ve třídě,mohou vzniknout problémy a podezírání z nespravedlnosti,no je toho víc.Mají to fakt těžší.Asi ideální je,dát potomky do jiné školy.

  • Nora

    Já si myslim, že učit může každý, kdo na to má povahu a cit a prostě se pro to hodí. a taky by ho to mohlo bavit a vnitřně uspokojovat,o) Neni ani důležitý, jak je ten člověk chytrej, ale spíš to, jestli to dokáže dobře předat studentům. Nechápu, proč učej lidi jako třeba náš matikář, kterej tý matice nerozumí, nebaví ho to, skáčeme mu po hlvě a on je z toho očividně taky na mrtvici.

  • rulisa

    (4) Kramfleky = podpatky.

    Ad učitelování, neurotizace, atd.:
    Mám pocit, že co jsem začala učit, spíš jsem z nároků na svoje děti slevila. :-)

    Stran učitelování – učit dlouhodobě znamená nechat si zažrat pod kůži určitý reakce, postupy, co ve škole vůči žákům musí nabíhat automaticky. Třeba preciznost vysvětlování, snaha vysvětlit všechno několikrát nejmíň ze tří stran, aby to pochopili všichni ve třídě, což může dospělé jedince v postavení nikoli žákovském vést k nepříčetnosti. :-)
    Ale liší se to hodně i v tom, kde a co učitel učí. Jak dlouho – určitě. A hlavně, jestli učí "odjakživa" – tj. nic jinýho nikdy nedělal.
    Myslím, že syndrom učitele, taková ta deformace, není jen z toho učení, ale i z celýho systému ve školství.
    Cokoli člověk dělá a snaží se dělat pořádně, resp. ho to baví, tak ho to stahuje do sebe, oblepuje bahýnkem, co na něm zasychá jak krusta. Duševní činnosti víc než fyzický. Ty, který musí člověk dělat intenzívně, na jednu stranu podle svýho nejlepšího přesvědčení a naplno, a přitom podle nějakých norem, do kterých se musí zapasovat a nesmí z nich vyskočit – tak ty asi nejvíc.

    Škola je pres na teorii, učitelé se sice školí, co a jak novýho, ale furt je to jen předávání jim keců, co pak zas předají dál. A přitom každý to vzdělávání je zase jen z toho učitelskýho směru – není žádný školení třeba ve stylu "jak nemyslet jako učitel", všechno je "jak myslet jako učitel". Školství (hlavně základní) je zavřený v zahleděnosti do svýho umělohmotnýho systému, do svýho "poslání".
    Ale taky doslova promořený (zadušený) šílenou zodpovědností za ty žáky, zodpovědností daleko hroznější, než jakou mají vůči svým dětem rodiče. Co projde rodiči, neprojde učiteli. Nedbalost, nepozornost… Doma zraněný dítě dostane ještě pár pohlavků, co tam kamsi mělo co lízt, že spadlo, ve škole se řeší, co měl učitel udělat, aby tam dítě nevlezlo. Říká se, že učitel je dík prakticky pořád jednou nohou v base. :-)
    Všimněte si, že kantora poznáte spolehlivě, že v každý situaci mu okamžitě naskakuje, co všechno se může stát a jaká opatření udělat, aby se to nestalo, nikomu se nic nestalo. Možná odtud spíš ta neurotizace jejich dětí.

    Osobně bych byla pro zákon, kterej by nařizoval učitelům napřed jít na rok až dva dělat něco jinýho a pak teprv smět učit. A nejdýl po deseti letech znovu. Aby se "pročistili", uvolnili, dostali i jinej úhel pohledu, nadhled nad svým povoláním.

  • Jirka*

    …áno, mělo tam být ráno…8^)

  • Jirka*

    Chtěl jsem áno napsat komentář, ale vypadla mi elektrika (vážně, paní učitelko, já to nemohl dodělat, protože nám doma nešla elektřina 8^) ) a teď jsem se vrátil a nemám co napsat! Tys mi, Ruliso, všechno sebrala z pusy…tedy z klávesnice. Snad jen dodám to, že učitelé mají velkou nevýhodu – všichni se na ně moc spoléhají a přenechávají jim víc, než je nutné (a ještě často nadávají). Poslední odstavec komentáře č.7 je utopie, nikdo nechce riskovat, že by se dotyčný učitel už k původní práci nevrátil…8^)

  • rulisa

    …áno, :-) až na tu utopii – je možná stejně tolik učitelů, co z učitelování prchnou tak jak tak (případně prchnou ještě před), jako učitelů, co k učitelování přešli z jiných profesí. Teda, poslední dobou. A přesto dělají pedagogický fakulty všechno pro to, aby držely profesi učitelskou pro "vystudovaný" učitele. Ještě jim nedošlo, že učitele učitelem nedělá fakulta. Např. možnost dálkovýho získání další aprobace je většinou podmíněna předchozím absolvováním pedagogické fakulty denním studiem, absolventům jiných VŠ s pedagogickým postgraduálem se brání… Ale to už jsme jinde.

  • Jirka*

    To je případ mojí kamarádky, která přesně z tohoto důvodu před pěti lety odešla ze školy, kde učila. Bavilo jí to a myslím, že to dělala dobře, o to víc je teď zahořklá.

  • fousek

    10: pak jsou i takoví učitelé, co prchnou ne kvůli učitelování, ale kvůli věcem kolem – tedy "poměry", atmosféra ve škole a hodně tlačící ambiciózní rodiče. Pak si najdou teplé místečko někde na ministerstvu a vymýšlejí kraviny, které to těm, co neprchli ještě víc komplikují …

  • rulisa

    Taky se občas utíká ze školy na školu, kvůli poměrům.:-) Rodiče – jak kde. Asi spíš na gymplech, osobně to moc neznám. Spíš pravej opak. :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.