Prší teď. V eternitu se hryže blbě, praská, a je kancerogenní. :-)
Už to upřesňujem, nějakej hezčí nižší průhlednej plůtek (přelezitelnej:), možná kombinovanejs živým (průlezným:), vzadu dvířka. :-)

Řepná, nebo řepková? :-)
Tady je to fakt nejvíc řepka. I když stromy a pampelišky jsou hned v závěsu. Zkus mi věřit. :-)))

No, do jistý míry je to pravda. Ale moje děti se v hnoji a špíně matlou od mala a přesto měl starší jako dítě kožní alergie (zmizely nedávno, asi začátkem puberty) a mladší od mimina sníženou imunitu – maminka při druhým těhotenství už nestála za nic. No a maminka – jako já – se hrabe v hnoji a močůvce prakticky celej život (koně dělám od dvanácti, krávy až o něco pozdějc, co všechno jsem snědla na výletech s našima nebo u babičky na dvorku ani nejde vyjmenovat) a beztak mi ty mrchy vylízaj. Asi to nebude jen tím. :-)

tak ja ti clovece jiz nevim. Snad je dnes i ten hnuj sterilni :o)

Tak jo, řepku tady balím. :-)
Ale kdybyste jeli tudlevá naší krajinou a viděli, že je prakticky jen dvoubarevná – tedy co není zelené, je souvisle žluté a že toho žlutýho jsou skoro dvě třetiny dohlednýho prostoru – třeba byste měli řepkovou alergii taky. :-)))

Jo, a proto mám teď na sobě žlutý tričko. :-)))

Radi, nesmutni… Přátelé a známí asi taky perou a chystají haldy jídla pro své muže všeho věku, protože v týdnu taky chodí do práce.
Víš co, tenhle sen o průchozím domě ve mně vyvolává souběžně představu buď:
Za zády procházejících a posedávajících hostí kmitá pilná včelička paní hospodyňka, co chystá haldy jídla a pere ubrusy, aby všechno bylo tip ťop a hosté se cítili dobře, zatímco si povídají s nonšalantním pánem domu
a nebo:
Všude neskutečněj bordel, ale všichni na to kašlou, páč si všichni povídají, přičemž pán domu nepožaduje od své ženy žádné chystání ničeho a děti se obstarají samy.
Ta druhá varianta je mi bližší, ale asi jde praktikovat jen za určitých podmínek.
Ehm… Osobně – nežehlím. Jen výjimečně divadlový košile. (Ostatní košile jsem prakticky zrušila, kdo je chce nosit, ať si je žehlí.) V sobotu jsem vařila oběd až k večeři. (Chleba je taky jídlo a vysvětlila jsem to mládeži snadno – prostě že se mi nechce a jestli to přežijou, tak svorně odvětili, že přežijou, a bylo.) Vypraný prádlo mám poskládaný na pračce, uklízet je budu, až se mi bude chtít. Případně až z tý pračky spadne.
(Ověřeno – když musím, protože už nic jinýho nezbývá, mám práci hotovou v polovičním čase, než když na ni mám čas a měla bych ji dělat "správně".)
Měla jsem hezkou a ryze relaxační (rozuměj flákací) sobotu-neděli.

Vím. I to hutnění mi došlo.
Klukovi držím všechny palce.
Třeba až odmaturuje a opadne všeobecná nervozita z oné události, trochu toho hutnění opadne – nebo citlivosti na něj. :-)

líbí se mi to zrušení plotu

:-))