A místo toho, o čem jsem chtěla psát původně, dumám: Co mě omezuje v psaní na blog?
A ono se to najednou docela samo řadí pod sebe:
– Vyhýbání se psaní o někom, o něčem- Strach, jestli to, co napíšu ze sebe a o sobě, nebude hůl do ruky. Kolik takových holí jsem nabídla, krom těch, o nichž už vím a s nimiž jsem schopná počítat? Kolik jich tiše nastřádáno čeká, až se budou hodit?- Nechuť psát o něčem, co bych sice uměla popsat tak, že by čtenářky slzely dojetím a čtenáři pnutím ve slabinách a lítostí nad časem vyplýtvaným intimním angažováním se jinde než u mé maličkosti (hééj, nebijte mě, miluju nadsázky jako lék na příliš vážné předchozí odstavce:-), ale čeho hodnotu bych tím zdevalvovala.- Zjištění, že to, co jsem v návalu emocionálního výbuchu vychrlila do písmenek, je sice úžasný, ale má to spoustu trhlin. Že pár chvil po napsání už se to tak ňák… Nejeví… – Stojím si za tím, za každou větou, nebo nestojím?
– Nejistota, jestli to, co problesklo hlavou jako „To ono“ v nějaké ohromující, ale letmé chvíli, přerušené málo časem na zachycení, se stihlo „dotisknout“. Takové, jaké to má (mělo) být. Nejistota, jestli dopisováním mimo daný čas a pocit jsem já tam, kde mám být, nebo jen chytám jakoukoli záminku, aby byl článeček.
– Přistižení se na hranici kalkulu.
– Odkládání psaní, čekání, až se ten skutečný, správný pocit a jistota v něm vrátí, jestli se vrátí… Protože když něco chybí, nemá cenu dopisovat, nebylo by ukončeno, nutilo by to vracet se k tomu, obracet to zleva zprava a hledat, hrabat se furt dokola v jedněch s…
– Místní rozhlas, tádatadá, tádatadá, tatátatátatá, co z ampliónu zrovna před naším barákem spustí zrovna v tom okamžiku, kdy užuž jsem konečně tam, kde pro psaní potřebuju bejt, a zrovna natahuju prsty do kláves… – Městský úřad v X. oznamuje, že dne toho onoho…
….Městský úřad zahřímal z rozhlasu tentokrát přesně ve správný čas. V přerušení koukám na právě napsaný.
Otázka by asi neměla znít „Co mě omezuje“, ale „Čím se omezuju při psaní na blog…“

A nebo si můžu dát otázku – „Co mi pomáhá při psaní na blog?“
A krom čtenářů komentujících i tichých, krom radosti z komunikace, mi vyjde:
– Překvapivá síla toho, když si článek po sobě přečtu a čtu ho ráda a pořád vím, že si za ním stojím.- Dík tomu úžasnej pocit ze zjištění, že první dvě omezení z předchozího seznamu jsou vlastně naprosto nepodstatný.