milí psavci blogozpytů, že když stvoříte nějakej ohromující, téměř přelomově sebevýpověďní článek, tak se na něj k uzoufání těžko navazuje s čímkoli dalším?
Jako když si pustíte pořádně tvrdou muziku a pak, v tom tichu doznívání, zjistíte, že na všech dalších cédéčkách máte už jen jen poetický folk.
Nejde to.

Zrovna to mi šlo hlavou, když jsem dneska kolem poledne přebírala auto před opravnou a zjistila, že mi nespravili ten zatracenej zámek u kufru. Holt, opravu jsem domluvila s jedním, ráno auto předávala a zámek k seznamu oprav přidávala druhýmu…

A tak jsme s tím prvním, co ho mám stejně radši, i když je fousatej / :-)) /, šli kouknout na ten nezamknutelnej zámek. Že by třeba na počkání, když nepotřebuju hned odjet…

"A co to jako dělá nebo nedělá?" zeptal se opravář, strčil klíček do zámku a otočil.

"No, když se tam strčí klíč a otočí, tak ten klíč pak nejde vyndat," řekla jsem já.

"Aha," řek on a zalomcoval klíčkem. Napřed opatrně, pak o něco víc, pak ještě víc… – "Hmm, tak teď už asi neodjedete…"

Po pěti minutách a několika obstřicích mazadlem se klíč podařilo vyndat – v poloze "opět nezamknuto".

Po dalších pěti minutách jsem si zapálila a z podřepu koukala, jak klíč už hezky jezdí tam a ven (ovšem stále výhradně v poloze nezamknuto), jak se dveře kufru střídavě zvedají a zase zaklapávají, jak mohutné pracovní rukavice na rukou opravářových do sebe po několikáté zavírají a opět rozebírají svazeček klíčů… Ne právě nejobratněji…

"Stojíme nad kanálem," pravila jsem rozjímajícně, cigaretu i hlavu mírně na stranu.

"Já vím," pravil on zcela mírně, "jsem si už taky všim…"

V tu chvíli jsem si nebyla jistá, jestli si víc přeju, aby mu tam ty klíče nespadly – protože jsem se ještě musela vrátit do práce odučit poslední dvě hodiny a pěšky se mi přes celý město nechtělo ani za mák, nehledě na to, že na klíčích mám úesbéčko s kdečím včetně školních příprav a písemek – a nebo aby mu tam ty klíče spadly – protože tak skvěle vypointovanej článek na blog, jako by bylo "gnó učitelského rozumu v kanále", se naskytne málokdy.

Nespadly mu tam. Zámek mi vymění zítra za jinej. Akorát mně došlo, jak to psaní na blog pořád odkládám, přestože ještě předevčírem jsem nevěděla, o čem dřív, a těšila se… Vlastně i tenhle článek odkládám celý odpoledne…

Ne, po přelomových hardrockových sebevýpovědích se s poetickým folkem, natož s přízemně konzumním popíkem navazuje strašně těžko. Jediné, co pak zbývá, je překlenout ten blog-blok nějakou podobnou kravinou, jako je tahle.

A na co nejdelší příště si ohromující přelomové sebevýpovědi odpustit. Jsou prokazatelně umělecky ubíjející.