Pár letmých útržků odtud a odtamtud. Co spolu možná až tak nesouvisejí. Možná spolu souvisí jen to, co mně při nich šlo hlavou.Útržek o poznatelnosti podstaty světa. O odmávnutí tisíckrát omletého všeobecného propojení. O cejchu zbabělosti těm, kdo o poznání podstaty neusilují.
Útržek mírné výčitky komusi, komentářová zmínka o menším snad sociálním, snad emocionálním cítění (jak moc to spolu souvisí?)
Útržek o odcizení, které převládá v dnešní společnosti, technikou zdánlivě tak sblížené, a přesto neosobní. Jako by lidi přestali umět dělat něco společně. Něco dobrého. I charita je už neosobní, zploštělá na posílání peněz…

Pocit odcizení. Měla jsem ho roky. V pubertě normální. Ale pak dál?
Samota a odcizení, které mizely, jen když se člověk stal členem týmu. Když se něco budovalo, o něco se snažilo, společně, když se lidi dali dohromady a našli společnou myšlenku. Společná rozhodnutí, společná rozhořčení nad tím či oním, společná radost…

Hlavní bylo mít tu společnou Myšlenku, Věc. Aby jí člověk žil. Aby věděl, že ta je hlavní.
Nemyslet na sebe.
Nemyslela jsem. Myslela jsem na Myšlenky. Na to, jak to udělat, aby to fungovalo ještě líp. Aby to neskřípalo. Aby Myšlenka byla čistá a nikdo ji nekazil. Abychom my kolem ní drželi dohromady. Aby se Věc posunula zase kousek dál. Aby byly výsledky. Aby byla radost.
A čím víc jsem takhle myslela, tím víc jsem byla – sama. Asi nejen já. Asi všichni ti – dohromady. Čím víc jsme se o snažili, tím víc to nešlo. Někdo dřív a někdo pozdějc jsme odpadali, s pocitem, že to byla jen hra na něco, idealismus a zklamání, omyl, nebo zástěrka… S drásavým, hořkým přemýšlením, jestli špatní jsou ti druzí, nebo já…
Upnutí na Myšlenku a Věc zjišťovali jsme, jak jinde jsme, jeden od druhého, jak se zklamáváme navzájem, jak jiní odmítají to, co my považujem za správné a k výsledku vedoucí, a jak my se neumíme ztotožnit s tím, co za správné a k výsledku vedoucí považují ti ostatní.

Hledali jsme něco z vnějšku, co by nás samé posunulo dovnitř a zcelilo, a ono to nefungovalo. Jen na chvilku, ze začátku, jen než jsme zjistili, že tak jak tak jsme ztracení sami v sobě, v odcizení si.
Ve víře ve všemocnou a všemu nadřazenou sílu společného díla, neviděli jsme jeden druhého. Místo aby nás to spojilo, tak nás to rozdělilo.

Ne že by to nebylo hezký. Bylo. Spoustu dobrýho to člověku dalo. Ale stejně nakonec zbyla – samota. Pocit nespojitosti a nespojitelnosti s těmi okolo.

Pak manželství. Po letech si (už pár let) myslím, že jsem do něj šla s toutéž vidinou. S vidinou budování něčeho společnýho, Věci, Myšlenky. Kterou když mají lidi stejnou, tak to přece musí vyjít, protože to je přece to, co lidi spojuje…

Tatáž chyba.

Kdysi jsem měla – dá-li se to tak říct – imidž holky, co je tahoun party. Vztahů. Hýbatel. A přesto to nefungovalo. Jako by to byl povrch. Po kterém když jdu, jdu špatně. Necítím to, co je uvnitř. To daleko menší. Přesnější. Pochopila jsem, že táhnu lidmi, ale necítím je. Že lidi za mnou jdou, protože věří myšlence, ale ode mě se ve skutečnosti drží dál. Byla to – role.

A bylo čím dál hůř, a pak, skoro ze dne na den, jako když klapne přepínač. Možná nouzovej. Spoustu jsem toho dle obecných norem vzdala. V něčích očích jsem klesla. Protože na spoustě věcí, na nichž by mi prý mělo záležet, mi už nezáleží. Protože připustím věci, které rozumný člověk nepřipustí.
Po letech (bude to už pár let, nebo ještě ne?) dřiny jsem zjistila, že se už nedokážu nadchnout pro společnou myšlenku. Nedělá mi dobře být duší jakéhokoli společného hýbání, organizovat, vytyčovat, táhnout. Nechci.

Jako bych vyšla z Matrixu.

A najednou se necítím sama. I když jsem sama, zdánlivě. I když jsem pro některý jen – pozorovatel.

Ale cítím lidi. Sebe. Cítím.
Víc nepotřebuju. Je v tom všechno.
Možná podstata mýho světa.
Co se nedá popsat slovy. Ničím. Jen cítit.

Možná jsem sobec. Málo sociálně vyvinutý. Možná emocionálně poškozený. Orientující se jen podle své sebestředné maličkosti a jen skrze ni, podle toho, co skřípe nebo neskřípe, podle toho, co bolí a co nebolí a proč, podle toho, co všechno může být radost a proč by vlastně ne. Leckdy odmítající rozum a skoro vždycky vyšší cíle. Bojící se jich. Cokoli dělám a budu dělat, jsou a budou jen maličkosti. Třeba jen úsměv, jen zamávání někomu, třeba jen nechvat nikam a čas podívat se… Cítit a dát cítit… Právě teď, v tuhle chvíli…
Nespasím svět ani v sebemenším zlomečku. Nezorganizuju nic ušlechtile humanitárního, nevytvořím nic neobvyklýho společnýho, přetrvávajícího mě samou. Nepřipíšu si žádný zásluhy o rozvoj lidstva. Nebude se na mě vzpomínat jako na nepostradatelnou součást ničeho. Ať.

Je mi dobře, a proto je dobře lidem se mnou. I když třebas jen na chvilku. I když jen některým.
Ti ostatní na mě nemůžou. Jsou jinde. A ti někteří mi všechno vynahradí tisíckrát nad.
Je to úžasně čistej pocit.
Čert vem Matrix. Já jsem doopravdy.