Jsem si vědoma všech hříchů, jimiž jsem se na tobě provinila… Všech drobečků, chlupečků, popílku z cigaret…
Zlobila už delší dobu. Tu vynechávala tahle písmenka, tu tamhleta. Poslední dobou stávkovalo hlavně Gé. Při psaní článků a komentářů jsem občas strávila pár minut, než jsem vzdala pokusy oživit zarputilé Gé a vymyslela slovo, které by Gé neobsahovalo.
Dneska – pardon, včera – jsem měla výjimečně dobrou, a tudíž dělnou náladu. Pod vlivem událostí jiných utrpěla jsem zásah pocitem, že štěstí chodíc dokola, sedlo opět na vola a že na co sáhnu, to se mi povede, páč jinak prostě nelze.
I sáhla jsem na klávesnici a rozebrala čudlíky. Teda, klávesy. Profoukala, proklepala. Gé nic. Tak jsem čudlíky nasázela zpátky, otočila klávesnici bříškem vzhůru a rozhodným stiskem sevřela křížák šroubovák. Šroubečky seřadila na stůl po liniích odšroubování, pečlivě na hlavičky, aby se nekutálely. Opatrně odklopila dolní dekl. Pekelně opatrně sejmula tu pomalovanou fólii, o níž jsem si až do sejmutí, kdy jsem postřehla to pomalování, myslela, že je to jen izolace proti vlhkosti (třeba z kafe nebo tak). Opatrně se naklonila nad soustavu umělohmotných mističek, co koukaly na rubu každičké klávesy, jen asi dvě tři trošku mimo. A hleděla jsem dolů, takřka bez dechu. Úžasný systém. Už jsem to pochopila! Když to nahoře zmáčknu, dole se okraje mističky přitlačí na ty namalovaný čárky a ono to píše…
Takže chyba může být v nedosedání mističky na pomalovanou fólii… Chce to spravit ty křivý mističky… – Perfektní. Mám to. Teď si ještě vybavit, kde je to Gé. Kruci… Jak mám vědět, kde je to zatracený Gé, když mám klávesnici naruby…I vzala jsem klávesnici a otočila ji vzhůru nohama.
Proč mi nikdo neřek, že ty mističky nejsou přilepený?
Byly všude. Sbírala jsem je asi tak půl hodiny. Dalších deset minut mi trvalo, než jsem přišla na to, že dokud mi klávesnice bříškem vzhůru spočívá celou plochou na klávesách, tak mi tam ty mističky ve správný poloze prostě držet nebudou. Další půlhodinu jsem mističky rovnala na svá místa, klávesnici pod levým a pravým okrajem fikaně vypodloženou cédéčkama. Z cédéček mi přitom spadla jen dvakrát. (Erupce mističek). Mistička mi nakonec chyběla jen jedna. Rozhodla jsem se oželet enter vpravo u čísílek, páč ho beztak nepoužívám. Ten se bez mističky obejde.
Fólii zpátky, šroubečky zpátky. Dotáhnout, aniž by klávesnice spadla z cédéček. Dotáhnout, i když nakonec spadla. Zkusit Gé.
Super – Gé chodilo!
Akorát nechodilo asi deset jiných kláves.
Odepisovala jsem na mejl: "Dyx za ynfo. Spravovala jsem sy xlavesnycy a mometalne shanym novou. Tax lusty. :-D"
Sháněla jsem kde všude, všude marně. Maloměstské obchody holt v neděli nepremávají, servisáci neservisují. Propadla jsem zoufalství. Nejenže nevím, co napsat za článek do blogu, přestože mám strašnou chuť psát, ale ještě ke všemu nemám ani na čem…
Leč přišel telefonát a než jsem se nadála, vezla jsem mladší dítko kamsi do čerta nalodit ho tatínkovi na výlet kamiónem. Zajížďka k Tescu cestou zpátky byla jen minimální.
V tom Tescu jsem po pečlivé úvaze a poradě s odborníkem na telefonu zavrhla všechny multifunkční bezdrátové vymoženosti vyvedené v prudce elegantní černé barvě a strčila jsem do vozíku tu nejlevnější bílou geniusku za stopade. Na to, abych měla kam střádat další várku bordýlku pod klávesama, tak na to teda vyhazovat peníze za multifunkční bezdrát fakt nepotřebuju.
A pak jsem ji uviděla. Tu obrovskou, nádhernou škatuli vespod všech ostatních škatulí, souhrnně označených "Výprodej". Byla tam. Slevněná prý z 13.999 Kč. Nejsem nesoudná a v marketingu jsem chvilku dělala, takže jsem si tipla, že pravdivá původní cena nepřesáhla deset tisíc, ale stejně… Kánonka, lejzrovka (pozn. – omyl), kopírka, skener… Náplň baj vočko za dvě tři stovky… Teda v tom Tescu…
No, potřebuju já ten digitální foťák? Na ten bych stejnak neušetřila… A když mi vrátili ty daně…
Co vám budu povídat. Měla jsem včera (a předevčírem a předpředevčírem) prostě štěstí. A štěstí se neodmítá. Že jsem koupila dobře a štěstí stojí při mně, mi osud potvrdil, jednak když jsem při vyndávání věcí z vozíku našla na jeho dně kýmsi jiným naskladněný žvejkačky, s nimiž jsem projela z Tesca, aniž by za ně chtěl někdo zaplatit, a druhak zjištěním, že si se mnou musel někdo vyměnit vozík, zatímco jsem vybírala tu klávesnici, protože když jsem ho zaparkovala, vyjukla na mě místo mýho odřenýho žetonku, nalezenýho kdysi na zemi, desetikoruna. Prostě bezva.(Probůh, neřešte, kolik desetikorun by mi ušetřil ten žetonek…)Akorát až doma jsem zjistila, že jsem si k té tiskárně/kopírce/skeneru zapomněla koupit šňůru. Tak se tu s ní těším na stole, s cudně tichou a nepoužitelnou, ale velkou a krásnou a mírně zaprášenou, jak stála dlouho v regále za deset tisíc neprodejná, a zatímco si píšu na nové klávesnici onen vytoužený příspěvek, říkám si – Kruciš, holka, klávesnice za čtyři a půl tisíce, to se jen tak nevidí…
Komentáře: