…a zejména na jaře jim odpustím úplně všechno.
Dokonce i to, když se při kulečníku dvojic dostanem až do finále (za což nevděčím ani tak našemu přebornictví v oné disciplíně, jako spíš faktu, že ostatní každou partii uzavřeli jednou rundou, zatímco já jako řidič určený k závěrečnému rozvozu padlých cucala kafe a minerálku), leč mezi mou spoluhráčkou a jejím milým právě v téže chvíli vypukne esemesková milostná smršť, takže ona s naprosto neskrývaným (natož na záchodě) výrazem debila klade už popáté otázku "Hrajem na celý nebo na půlky?", po dalších pěti kolech hledá ty půlky, aniž by si všimla, kdy tam spadla poslední, a pak po sérii dalších několika naprosto nesmyslných šťouchů, kdy mi s očima vždycky tak sotva na půl minuty odtrženýma od mobilu spolehlivě a opakovaně hatí pracně nachystanou polohu černé koule, tu černou kouli s neomylnou jistotou usadí do přesně opačnýho rohu, než má, aby se vzápětí upřímně podivila, proč se neraduju, a aby z ní nakonec vypadlo "Jé, a my hrály na tamtu ďouru? Já myslela, že na tuhle…"

Ne, skutečně jsem ji nezabila… I když jsem řvala, že to udělám, a tágo jsem o ni nepřerazila jen dík tomu, že ač zamilovaná, kulečníkový stůl obíhá docela rychle…