…slunce v duši. Nejen.
V pátek poprvní po městě v tričku s krátkým rukávem.
První letošní zmrzlina v kornoutu, vychutnávaná na sluníčku před cukrárnou (s celou třídou puberťaček, lízajících tak požitkářsky smyslně, že ač padaly z přecpanýho chodníku do jízdní dráhy, žádný auto je nezajelo, protože řidiči mohli na tom výjevu už z dálky oči nechat).
První noc s oknem až do rána otevřeným.
Ráno poloprocitání do hebce svěžího vzduchu. Všeobjímající pohlazení čistým, teplým proudem jara.
Ze snu s jakýmsi nepříjemným dějem nezbylo nic. Jen chuť zůstat tak, s rukama v nedokončeném protažení se zapadlýma u zdi za hlavou a s každým kouskem pomalu se budící kůže citelným.
Bylo by hezký se milovat…
"Mami, už pojedeš nakupovat?"
"Jo, už. Za chvilku."
"Koupíš něco dobrýho?"
Kindr Pingví. Půldruhýho kila banánů. Dva kyblíky zmrzliny. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli tiramisu nebo oříšek, tak jsem vzala obojí. Je krásný jaro.
Cítěné pohledy mužů, tam, zpoza nákupních vozíků, z kradmého povzdálí jejich žen, zahleděných do regálů.
Jen se dívejte. Žádná včelička, co chvátá se sběrem do úlu, břímě povinností kolem sebe jako auru nervozity. Nač chvátat. Nechvátám. Užívám si to. Jako když se olizuje med.
Mám nejšpinavější a nejrezavější auto na parkovišti. A přesto pocit, že kdyby mohli, tak všichni ti tři přihlížející pánové, čekající na své manželky, by to svoje rádi opustili.
Jo, pánové, smůla. Já mám jaro, na jaký vy nestačíte.
"Ahoj mami, cos mi koupila dobrýho?"
"Nemel a vem tu bednu."
"Těžšího už nic nemáš?"
Zbyly na mě jen ty neslazený vody. Zaklapnout kufr a protáhnout se kolem auta s nějakými devíti kily zabalenými v igelitu. Patou zabouchnout vrata. Jako nic. Jeden plynule ladný pohyb. Synův kamarád obdivně přihlížející.
Jo, kamaráde, ty ještě houby víš, co je jaro…
"Mami, kdy bude oběd?"
"Až se uvaří brambory."
"A co bude?"
"Kulajda a chňapky."
Míchám polívkou, je hustá, musí se míchat. Nic jinýho se u toho dělat nedá. Myslet se na to nemusí.
Bylo by hezký, cítit teď něčí ruce, zezadu, po bocích, po pasu… zavřít oči… ruce a tělo…
"Mami…?"
"Moment."
Odstavit polívku. Zastavit oheň.
"Mami, ty seš na záchodě?"
"Jo."
"Ježíš, ještě furt? Co tam děláš?"
"Nic."
"A jak dlouho tam to nic ještě budeš dělat…?"
Tak dlouho, dokud mě to nepřejde. Dokud to neprodejchám. Dokud se neodplaví proud myšlenek a představ, se kterýma u plotny prostě stát nejde. A před očima vlastních ratolestí, co klidně vtrhnou kdykoli kamkoli, už vůbec ne. Nedělám nic. Jen se holt chvilku potřebuju tvářit jako debil, no…
A kam už se, kruci, mám před váma schovat…
To jaro mě zabije…
Komentáře: