Kamarádka V. má byt nevelký a zrcadlo v koupelně. Zhlížely jsem se v něm jedna po druhé při zkoušení navzájem koupených triček. (A nejen těch.)Kamarádka V. je hodně hubená. Daleko hubenější než já. I ta třetí, co tam včera byla jen na chvíli, je ještě hubenější než já. Tři ovadliny ke čtyřicítce, všechny tři bez "předsádek" na hrudích, všechny tři konstatující, že po dětech zůstává škaredá kůže, hlavně na břiše – asi že kůže je tak to jediný, co z toho břicha po dětech zůstalo.

Poměřováno relativně – byla jsem tam nejtlustší. A taky nejklidnější, krásný důkaz, že čím větší nervák, tím hubenější. Jakmile jsem si tohle dala dohromady, hned jsem byla nejklidnější ještě o něco víc.

Leč pak nastalo to zhlížení se v tom zrcadle v koupelně, zepředu, z boku… Hmm… Otočka, zapření se o zeď, krk zalomenej vzad… Tričko dobrý, ale ta prdel… Probůh… Z boku to tak nevypadá, ale zezadu, to jsou rozměry… Radši nekoukat. – Kuk… Furt je to takový? – Furt…

To je divný, to je divný, doma mi to tak nikdy nepřišlo…

Doma jsem si to ověřila. Doma to tak moc fakt nevypadalo. Že by úhel dopadu světla? Že by jeho intenzita? Že by možnost většího odstupu od zrcadla? Že by…?

Tudlevá jsem shodou okolností – Všimli jste si někdy, jak se ty shody okolností kumulujou…? – narazila na cosi z optiky. Miluju zákon dopadu a odrazu, dá se použít na spoustu věcí, nejen z optiky. Ale taky mám v hlavě různý optický odrazový deformace, jak málo stačí, aby zrcadlo lhalo… Petříne, Petříne, my to o tobě víme… I o sobě…

Mám zrcadlo dělaný kdysi speciálně pro mě. Na mou vlastní žádost. Co když mi ten dotyčnej vybral speciálně tak přideformovaný zrcadlo, že zeštíhluje? A co když V. má – vzhledem ke svýmu přání být aspoň trochu tlustší, aby aspoň trochu víc vypadala jako ženská – co když V. má doma zrcadlo speciálně takový, co maličko ztlušťuje?

To bude ono. Určitě.

Ale stejně… – dloubala jsem se před svým zeštíhlujícím zrcadlem do ďolíčků v i tak nepopiratelném tvarohovitě sádelnatém obložení boků… – stejně bych měla něco se sebou dělat. Občas na maštal je evidentně málo. Měla bych třeba… Běhat…

Pfuff, tak k tomu se nepřinutím. To nehrozí. – Tak aspoň nesedět tolik na prdeli před monitorem, ono i běhání kolem domácích prací zeštíhluje… – Že bych se konečně vrhla na ten zatracenej velkej úklid, abych udělala něco pro svou podkalhotovou krásu?

Nádherně ve mně vzklíčilo odhodlání. A opadla nechuť k uklízení. Dám se do toho. A každým krokem, každým sehnutím se, každým podřepem s hadrou ku zemi budu spotřebovávat kousíček sádla… Budu štíhlet a pevnět a pružnět… Hned teď, bez odkladu…

A pak jsem v okouzlení nad právě provedeným přerodem ku budoucímu pevnému a neďolíkovatému vzhledu rozložila svou zesádelnatělou prdel do křesílka u počítače a jala se o tom psát článek…