Napojení na síť. Nikoli webovou. O webu tohle není.
Žiju v napojení na síť. Na tisíce sítí. Možná na všechny sítě, co existujou, ani o nich nevím. O některých vím. Odebírám z nich vědomě.
Stálý příkon. Ať chci, nebo nechci. Občas se napětí sníží, občas zvýší, tam někde zvenčí. Občas se zvýší můj příkon… Čertví, co odkud dřív, co se kdy jak podmiňuje. Jen vím, že občas se přehřívám. Trvalým příkonem, bez možnosti výkonu. Bez předání ven.
A že předáním nechladnu do vypojení. Jen na provozní teplotu. Hoření, co musí hořet ven, aby nehořelo uvnitř. Zapojení na síť, co předám, nenechá mě vystydnout, nenechá mě přehřát.
Potřebuju odběr, aby se jádro udržovalo na provozní teplotě.
Mám ráda vodu. Mám někde napsáno všechno, co proteklo mnou a ve mně, jako podobenství o vodě. O tom, že když se voda nepustí dál, když se postaví přehrada, hladina na ní je zdánlivě klidná, ale u dna se hromadí bahno, usazeniny a kal, co začne kvasit, stálý přítok zvyšující tlak, dohromady se vztlakem procesů anaerobních… – Až hráz pukne a všechno se vyvalí, vyhřezlá zátopová vlna…
Nerozumím elektrice. Možná jsem jen průtokový ohřívač vody. Bez tepelné pojistky.
Komentáře: