Na závěr druhého týdne v novém zaměstnání (ano prosím, od zítřka velikonoční prázdniny:) jedna větší porada. Řekněme… Důležitá.
To pro mě na poradě nejdůležitější přišlo zhruba v polovině. Pak, zatímco se před jejím koncem řešily věci, co mi už tolik nefixovaly pozornost (hezky kulantně řečeno, že jo?:), jsem se nenápadně odebrala absentovat do skladiště svých čertsvě nasbíraných, docela hojných dojmů a postřehů o lidech kolem mě. O těch z nové práce.

O lidech, co člověk první den pomalu nestíhá ani postřehovat, v chaotickém kolotoči dění, informací, papírů, klíčů… O lidech, co s nimi postupně prohodí tu větu, tu dvě, tu kousek řeči, co o nich tuhle zaslechne něco, tamhle něco jinýho…

Za pár dní už jdou ty lidi rozlišit. Podle jména. Podle pocitu, jaký naskočí, když se s nimi potkáte ve dveřích. Když se k vám obrátí s nějakým dotazem či upozorněním. Když řeknou něco, co jste nečekali…

Vyrýsovávají se. Pomalu, občas klikatě. Kousek po kousku, každej kousek z jiný části obrazu, linka po lince, tahleta silnější, tamta tenčí. Slovo po slovíčku, úsměv po úsměvu, škleb po šklebu. Nebo poker face po poker faceu.

Zkušenosti s nástupy do zaměstnání velí vysečkat v opatrnosti. S vlastním rýsováním se. Nespěchat s úsudky. Nespěchat s odhalováním vlastních názorů, postojů, záporů… (I kladů.:)

A přesto… Přesto jsem si během posledních tří dnů, a zejména dneska odpoledne, ledaskterý napůl vyrýsovaný úsudek opravila. Třeba o lidech, co vystupují obvykle tak rozumně a s nadhledem, že bych od nich ten nadhled čekala už téměř v jakékoli situaci a téměř bez pochybností. A přesto mě zaskočilo jejich pokrytectví a maloměšťáctví. (Zaplaťbůh, že varovné povely k opatrnosti byly vyslyšeny…)

A taky o lidech, kteří téměř dokonale odpovídají typologii decentního, pečlivého úředníka, bez šablonek, kolonek, předpisů a konformity ztraceného jak nafukovací balónek mezi kaktusama, o lidech, kteří navzdory svému postavení či pracovnímu zařazení vlastně vůbec nepůsobí dojmem, že by sami nějak moc byli schopní myslet, natož zvrátit názor jiných, prosadit něco…

Jo. I ti hodně sympatičtí, co si s nimi ráda popovídám a co jsou na mě osobně docela vlídní, mají svoje mouchy, názory a postupy, kvůli nimž jsem před třemi dny téměř ohryzávala stůl, jak se mi zvedal žaludek a chtělo se mi je poslat někam… – A naopak ten, co jsem na něj koukala tak trochu shovívavě s úsměvem jako na figurku, která sice stojí zdánlivě v popředí, ale ve skutečnosti nic moc o reálu asi nemá páru, tak ten to u mě dneska vyhrál na celé čáře. Svým čistým lidským rozumem. A elegantním, decentním klidem, s jakým nedovolil, aby vyhrála lidská malichernost a zapšklost.

Nechci psát přesně, o co šlo. Mě se to přímo netýkalo, mně osobně nic nehrozilo. Maximálně tak zklamání či pocit hořkosti. Šlo o někoho, kdo si po dnešním rozhodování na poradě mohl odnést do života hořkosti mnohem víc, mnohem víc nehezkýho poučení. Jsem ráda, že se to nestalo. Jsem moc ráda. I když se tím některým mým kolegům tváře poněkud pokřivily, mně se usmívaly snad i vlasy na hlavě. Úplně stejně, jako se skoro pořád usmívá ten pán, co jsem na něj až do dneška koukala tak trochu shovívavě. A co si ho ode dneška setsakramentsky vážím.