…
Někdy si říkám, proč lidem tak pošetile záleží na přesnosti řečeného. Proč jsme tak závislí na tom, co se řekne a co ne.
Co víc dělá problém: Některé věci slyšet, nebo neslyšet?
Ty, co neslyšíme, si domyslíme. Ty co slyšíme… Si taky domýšlíme.
Nejvíc potřebujeme slyšet, když není cítit.
Co není cítit, to slyšeným nahradíme stejně jen na chvilku.
Nakolik záleží na mluvení…
Na tom, kolik ho je… – Vůbec ne.
Moc je moc, málo nemusí být málo.
Kolikrát už bylo cennější, že se nemuselo říct nic… Že nebylo třeba…
Nevěřím dlouhým vysvětlováním. Nikam nevedou, nic neřeší. Kde jsou potřeba dlouhá vysvětlování, něco chybí. Něco se míjí.
Nevěřím drásavým debatám, složeným z prolínání dvou monologů, co vyžadují potvrzení o přečtení. Co hledají zadostiučinění. Ujištění. Spásu. Nevěřím pečlivě promyšleným ujišťováním. Jednáním o smlouvách. Vynucených.
Věřím na osamělé věty. Věty jako přihrávky. Nebo jako nakopnutí. Jako sáhnutí. Jako klapnutí klíče v zámku.
A mám ráda naslouchání. Jako když se ve dvou pije víno a je tma a nohy poskládané v klíně, a má-li ten vzadu dolít, musejí se pohnout společně. Naslouchání, jako když jeden mluví a druhý upíjí. Jedno, kdo je ten, kdo upíjí. Třeba oba.
Komentáře: