…Občas se dívám. Občas, tu a tam, uprostřed něčeho, při něčem, mě z ponoru sama do sebe a do onoho něčeho vytrhne pocit, že se musím podívat. Kolem sebe. Že se někdo dívá.
Nedívá. To jenom já mám ten pocit.
Protože by bylo hezký, kdyby se díval.
Usmála bych se. Že tam je. Usmál by se. Že jsem ho uviděla.
Pak si chvilku představuju. Že se dívá. Že o něm nevím, ale že tam je, tam někde, možná už krok k objevení se, za rohem, za plotem, za škvírou mezi zdmi, vteřina – a uvidím ho. Uvidí mě.
Kdo koho dřív.
Usmívám se.
Komentáře: